Domov není jen o místě, ale zejména o lidech
Šestadvacetiletá Nadine Moharram strávila v Česku dva semestry magisterského programu GLODEP. Nyní doufá, že ve své kariéře v oblasti mezinárodního rozvoje, započaté v Egyptě, bude pokračovat právě z Česka.
„Vízový úředník byl první člověk, který mi ukázal, že Česko může být laskavé.“
Nadine vystudovala ekonomii a politologii na jedné z nejstarších univerzit v Egyptě: „Krátce poté, co jsem dokončila bakalářské studium na Káhirské univerzitě, jsem měla to štěstí, že jsem získala stáž v regionální kanceláři WFP (Světového potravinového programu OSN), kde jsem poté pracovala dva roky. Budova WFP byla taková mezinárodní enkláva v srdci Káhiry. Měla jsem kolegy ze všech možných zemí světa, nasála jsem étos mezinárodní spolupráce, komunikace i pracovní etiky.“
Vášní Nadine je mezinárodní rozvoj a světová politika: „Pozice ve WFP byla skvělým startovním bodem pro mezinárodní zkušenosti, po kterých jsem od studia prahla. Po dvou letech skvělé, i když trochu byrokratické práce, nastal čas na tu ‚opravdovou‘ mezinárodní zkušenost. Přihlásila jsem se na magisterský program GLODEP (pozn. redakce: GLODEP neboli Global Development Policy je dvouletý magisterský program, jehož cílem je příprava odborníků v oblasti mezinárodního rozvoje, probíhající na třech evropských univerzitách včetně Univerzity Palackého v Olomouci, která je vedoucí univerzitou programu), a vyhrála jsem jedno ze stipendií. První semestr jsem strávila v Olomouci, druhý ve Francii, třetí v Itálii a pro ten poslední jsem si opět vybrala Česko.“
Česko bylo mým záchytným bodem
„Čajovny mi připomínaly Egypt. Byly to ostrůvky společného sezení, které mi chyběly.“
„Česká republika byla mou první zkušeností v rámci Schengenu, nejdál jsem se ze svého rodného Egypta dostala do Turecka. Před příjezdem jsem byla hodně nervózní, v hlavě jsem si přehrávala různé scénáře interakcí s lidmi, nechtěla jsem na sebe přitahovat pozornost,“ vzpomíná na začátky své mezinárodní zkušenosti Nadine a pokračuje: „První člověk, se kterým jsem v Česku měla tu čest, byl vízový úředník, který byl neskutečně milý a přátelský. Přirozeně si všiml, že jsem nervózní, popřál mi příjemný pobyt v Česku a já doufala, že každý další člověk bude tak milý jako on.“
„V Olomouci a na Moravě jsem si všimla, že lidé jsou méně zvyklí na odlišné osoby než – jak už vím nyní – je tomu v Praze. Lidé byli moc příjemní, i když jsem samozřejmě přitahovala více pozornosti na ulici a občas trochu váhali nebo byli také nervózní, když jsem se jich na něco zeptala nebo potřebovala pomoc,“ pokračuje ve vyprávění Nadine a dodává: „V Česku jsem našla svůj klid, stabilitu a hlavně předvídatelnost. Struktura a organizace byly a jsou mým komfortem. V Egyptě jsem nikdy neměla šanci zažít věci, které jsem zažívala během magisterského programu – rodiny jsou v těsném kontaktu, je velmi běžné, že i při vysokoškolském studiu žijete s rodiči. Já sama jsem nebyla výjimkou. V České republice byla všechna pravidla a procedury jasná: jak najít bydlení, jak zařídit administrativní záležitosti, jak fungovat na univerzitě. Vše bylo transparentní, a to mě uzemňovalo. Ve Francii či Itálii byly věci více nejasné. I proto jsem se na poslední semestr rozhodla vrátit na Univerzitu Palackého.“
Spolehlivé MHD a profesionální neziskové organizace
„Když mi pokladní v supermarketu řekla pár slov arabsky, zahřálo mne to u srdce.“
„Fungování městské hromadné dopravy v Olomouci pro mě bylo něco naprosto nového,“ říká se smíchem Nadine. „Všude se dostanu na čas. Když mám na jedenáct hodin objednaného doktora, stačí vyrazit o trochu dříve a vím, že tam budu včas. V Egyptě je doprava cestou sama o sobě – musíte se na to připravit psychicky i časově. Běžné káhirské zácpy v Česku neexistují.“
Nyní je Nadine ve fázi hledání práce v oboru: „V Česku je množství profesionálních neziskových organizací, jako třeba Člověk v tísni nebo Prague Civil Society Centre. Doufám, že se mi podaří s jednou z těchto organizací pracovat na pozici, která by mi umožnila výjezdy do terénu, ideálně na Blízký východ nebo do východní Evropy. Chci být v kontaktu s lidmi, kterým budu pomáhat. Chci být tam, kde se věci dějí, a doufám, že svou postmagisterskou kariéru začnu právě tady.“ Nadine pokračuje: „A protože pocházím z Egypta, přirozeně mě to táhne na Blízký východ – zajímá mě kultura a demokratické procesy. I moje magisterská práce, na které jsem pracovala v Olomouci s českou vedoucí, byla na téma feministických hnutí v Egyptě. To byla velmi zajímavá zkušenost, protože jsem mohla psát o věcech, o kterých bych doma psát nemohla.“
Přátelství, které dělá z ciziny domov
„Dva roky v Česku, Francii a Itálii mi daly víc než deset let života doma.“
Cesta magisterským studiem ve třech zemích byla Nadine ulehčena její studijní kohortou: „Měla jsem obrovské štěstí na spolužáky – bylo nás 22 z 19 zemí světa. Vytvořili jsme si tak malou mezinárodní komunitu, která společně objevovala země, ve kterých jsme zrovna byli, trávila společný čas, sdílela informace nutné k porozumění života v cizině. Sdíleli jsme zkušenosti, vytvořili silná přátelství. Mé nejbližší kamarádky z této skupinky pocházely z Brazílie, Itálie, Mexika a Venezuely.“
Nadine svým energickým vyprávěním dodává: „Po čase jsme se spolužáky objevili české čajovny a jejich návštěva se stala rituálem. V každém českém městě, kam jsme se vydali na výlet, jsme zašli do čajovny. České čajovny mi totiž připomínaly jednu z věcí, které mi po rodině a jídle z Egypta nejvíce chyběly – kulturu ‚společného sezení‘. V Egyptě najdete takzvané Qahwa: náhodné židle před obchody nebo kavárnami, kde lidé sedí, kouří vodní dýmku, pijí kávu, a i když se neznají, tak tak nějak sedí společně. Čajovny mi tohle připomínaly.“
„Také nesmím zapomenout zmínit, že jsme si užili spoustu zábavy s vietnamskou komunitou v Česku, milovali návštěvy kebabů nebo se účastnili promítání filmů z Blízkého východu, kde mě po měsících překvapil zvuk arabštiny,“ nadšeně vypráví Nadine a dodává: „Myslím, že když jste v dané zemi minoritou nebo nějak odlišní, tak si jednodušeji všimnete ostatních komunit. Podobně tomu bylo třeba i na odděleních pro cizince, když jsme řešili svá víza. Tak nějak přirozeně plynete k lidem z podobné oblasti, odkud pocházíte, sdílíte a vyměňujete si informace – jinakost v dané zemi vás spojuje.“
„Z Česka mám mnoho vzpomínek, které jsou malé a zdánlivě nedůležité, ale hřející u srdce: česká žena pracující v supermarketu za kasou, která na mě začala mluvit svou lámanou arabštinou, turečtí majitelé kebabů, vietnamští prodejci v bistrech či obchodech. Jsou to maličké, křehké výměny či takové přijetí na vědomí, že jsme oba trošku jiní – a to máme společné. Je to pěkný pocit.“
Nadine se původně na studium přihlásila s tím, že chce získat znalosti: „Samozřejmě jsem doufala ve vědomosti, mít magisterský titul je předpokladem pro dobrou kariéru. Byla jsem plná nadšení, když jsem z Egypta odjížděla na svůj první semestr GLODEPu, chtěla jsem po dvou letech v pracovním procesu znovu zažít ten pocit, že se můžu plně věnovat studiu. Dva roky v Česku, Francii a Itálii ovšem v nabytí vědomostí a zkušeností vydaly za deset let – nejen z akademického hlediska, ale také z kulturního a sociálního. Přátelství, která jsem navázala, jsou nenahraditelná. Můj osobní posun je obrovský. Myslím, že ať už žijete kdekoliv, v okamžiku, kdy si najdete přátele, budete spokojení a šťastní. Přátelé jsou tím, co nám pomůže cítit se v cizině jako doma.“
