Proč jezdí Ukrajinci domů? Nejčastěji navštívit rodiče, k lékaři a vyřídit doklady
Ukrajinci často jezdí v létě domů na Ukrajinu. Část české veřejnosti tento fakt dráždí, protože to vnímají jako důkaz, že se na Ukrajině nic až tak hrozného neděje a Ukrajinci si doma užívají dovolenou. Několika Ukrajinek, které teď žijí v Ostravě a okolí, jsme se zeptali, proč jezdí a co dělají ve válčící zemi.
Vitalina Bodnya žije v Ostravě se svou dcerou přes čtyři roky. Za tu dobu jela na Ukrajinu několikrát. Hlavním důvodem cesty pro ni je vidět své rodiče. Obvykle se s nimi setkává na západní Ukrajině, v relativně bezpečných městech. Kvůli neustálému ruskému ostřelování se Vitalina neodvažuje cestovat do rodného Záporoží, které leží velmi blízko frontové linie.
„Moc bych se chtěla podívat domů, nebyla jsem tam už čtyři roky. Bydlí tam moji rodiče, odešli z Vasylivky kvůli okupaci, teď bydlí v mém bytě. Ale bojíme se tam dokonce i přijet. Mimochodem, plánovali jsme tohle léto, hodně jsme o tom snili, ale bojíme se, protože téměř každý den na město padají bomby, včera sedm leteckých bomb, dnes zase sedm.“
Cesty na Ukrajinu pro Vitalinu nejsou jen setkáním s rodiči. Zároveň se snaží řešit problémy s dokumenty a zdravím. Spousta věcí a služeb na Ukrajině je mnohem levnější než v Česku. Ráda by zůstala ve Lvově, ale kvůli vysokým cenám ubytování si vybírá sousední letoviska.
„Truskavec, Schidnycja, protože Truskavec má všechny lékaře, které potřebujeme, léčíme tam mou dceru a její zuby. Kromě toho jezdíme do nedalekého Lvova – udělali mi tam cestovní pas, je to také levnější než to dělat tady v zahraničí. Navíc mi rodiče můžou přivézt věci z domova, díky bohu, že jsem dospělá a nerostu, můžu nosit stejné boty a všechny ty šaty a už čtyři roky jsem si tu nic nekoupila, hodně to pomáhá a ušetříme i za poštovné za balíky. Není to žádná dovolená, protože jezdíme služebně, tak na 2 až 4 dny. Celé ty dny někde běháme a pak se vracíme, protože i bydlení v Truskavci o den navíc je taky výdaj, který převyšuje můj rozpočet.“
Osmašedesátiletá Zoja Holovko nyní žije v Bílovci u Ostravy. Jezdí na Ukrajinu za svou sestrou. Kvůli válce se už dlouho nemohou setkávat ve svých rodných městech. Proto neustále hledají bezpečnější místo, kde by mohly být alespoň pár dní spolu.
ČTĚTE TAKÉ
„Mám sestru, která žije na Ukrajině, máme spolu velmi dobrý vztah, scházíme se s ní na území Ukrajiny, protože ona kvůli rodinným okolnostem nemůže přijet do České republiky ani jinam. Takže tam jezdím, scházíme se, trávíme s ní čas, ona žije v Poltavě, já sama jsem z Krivého Rohu, to jsou teď neklidná místa, takže se scházíme buď ve Schidnyci, nebo na Zakarpatí, nebo někde v klidu.“
Jedním z míst, kam Zoja Holovko ráda jezdila ještě před vypuknutím totální války, byl Moršyn. V tomto malém letovisku se dříve léčila v lázních.
„Voda tam mi vyhovuje a celkově je to klid, takové malé město, je tam velmi příjemné relaxovat. A co se tam touto vodou léčí? Léčí se - jsou to játra, slinivka břišní, snižuje se cukr a je to tiché, klidné - jezero, les, velmi krásné, velmi tiché. Teď tam jezdí spousta lidí, kteří tam předtím nikdy nebyli.“
Valentina Pavliuk žije v České republice už přes čtyři a půl roku. Její manžel v současné době brání Ukrajinu v řadách ozbrojených sil Ukrajiny a sama Valentina vychovává v Ostravě čtyři děti. Během této doby se na Ukrajinu vrátila šestkrát - a ani jedna z těchto cest nebyla za účelem odpočinku. Pokaždé byla důvodem nutnost: obnova domu, pomoc rodině, vyřizování dokumentů nebo zdravotní problémy dětí.
Poprvé po zahájení totální invaze se Valentina vrátila domů na podzim roku 2022. Před válkou její rodina žila v Buči. Po osvobození města se šla podívat, v jakém stavu je jejich dům, kde byli asi měsíc rozmístěni ruští vojáci.
„Myslela jsem si, že dům uklidím sama, ale když jsem viděla hrůzu, kterou vojáci způsobili, nechtěla jsem tam nic dělat, chtěla jsem jenom plakat. Prostě jsem to nezvládla. Nakonec jsem se rozhodla najmout si úklidovou firmu. Pak jsem si vzala jen dětské knihy, hračky a nějaké osobní dokumenty, které mi z domu chyběly, a vrátila se do Ostravy.“
Následující rok se Valentina znovu vydala na Ukrajinu – tentokrát za svým manželem po dlouhém odloučení. Sešli se ve Lvově, protože v Kyjevě kvůli ruským útokům často bývaly problémy s elektřinou.
V roce 2024 už cesty souvisely se zdravím nejstaršího syna. Vzhledem ke zvláštnostem jeho stavu je pro něj běžné zubní ošetření obtížné.
„Má poruchu pozornosti s hyperaktivitou a vysokou senzorickou citlivost – takže psychicky nesnese běžné zubní ošetření se zvukem vrtačky. Musel podstoupit ošetření v celkovém znecitlivění. Jak asi každý ví, v České republice jsou dlouhé fronty nejen na běžného zubaře, ale na ošetření v znecitlivění se musí čekat asi rok a půl, jak nám tehdy bylo řečeno. A v soukromé klinice by mě jeden zákrok stál asi 40 tisíc korun, v soukromé české klinice by dva zákroky stály 80 tisíc korun. Bohužel tolik peněz nemám.“
Poslední cesta letos byla také vynucená, kvůli poškození domu její tchyně po výbuchu.
„Tlaková vlna rozbila okna. Samozřejmě, že okna nebyla vybitá jen v domě mé tchyně; celá ulice dlouhá asi šest kilometrů zůstala bez oken. A problém se zasklením musel být vyřešen: musela se objednat nová okna s dvojitým zasklením a co nejdříve najít soukromou firma, která je nainstaluje.“
Valentina říká, že po návratu do Česka vždycky potřebuje čas, aby se znovu cítila bezpečně.
„Když se vrátím do Ostravy, chvíli trvá, než si moje mysl i tělo uvědomí, že jsem zase v bezpečí. Stačí, když kolem projede moped, nebo něco hlasitě spadne na staveništi, nebo když o svátcích odpálí ohňostroj, a mé tělo reaguje rychleji než moje mysl. Racionálně samozřejmě chápu, že nejsem v nebezpečí, ale můj nervový systém si to pamatuje po svém.“