Autorská hra Švandova divadla The Good and the True byla s úspěchem uvedena na Broadwayi
V roce 2010 měla v pražském Švandově divadle premiéru inscenace Šoa - Příběh Miloše Dobrého, Příběh Hany Pravdové, která byla v letošním roce v anglické verzi téměř po dva měsíce s velkým ohlasem uváděna na Broadwayi pod názvem The Good and the True. Nejen samotná hra, ale take příběh, který vede od myšlenky na její vznik, až k současnému úspěchu, je velmi zajímavý. O okolnostech vzniku hry, ale nejen o tom, hovořila s Danielem Hrbkem, režisérem Švandova divadla a zároveň spolutvůrcem a režisérem inscenace, Kristýna Maková:
Jste jedním z autorů hry. Jak jste se k takovému tématu dostal? Jaké je pozadí vzniku hry?
"Našel jsem v archivech Švandova divadla, že tu kdysi působila herečka Hana Pravdová. Spolu s dramaturgyní Lucií Kolouchovou jsme zjistili, že žije v Londýně, a v roce 2005 jsme ji navštívili. Udělali jsme s ní rozhovor, který jsme pak otiskli v časopisu Švandova divadla 'Druhý břeh'. Ten rozhovor byl velmi zajímavý a poutavý. Ona v něm odvyprávěla příběh svého života - příběh přežití koncentračního tábora Osvětim a útěku z pochodu smrti. Neméně zajímavý byl ale její následný život po válce. Přes různé peripetie se dostala se svým manželem do Sydney v Austrálii, pak se přestěhovali do Londýna. Oba dva tam hráli divadlo, ona také režírovala.
Ten příběh na nějakou dobu usnul. Pak jsem ale četl v časopisu olomoucké židovské obce článek o Miloši Dobrém. Jeho příběh mě velmi zaujal. Poprosil jsem tedy otce, který je editorem toho časopisu, zda by mě s Milošem neseznámil. A tak jsem Miloše navštívil a uděla jsem s ním další interview. Ještě k tomu jsem si sehnal i jejich rozhovory pro Shoah Foundation. Milošův způsob myšlení a celý jeho příběh je natolik originální, že se stal přímým impulzem ke zkompilování té hry. Člověk může o válce a celém tom tématu vědět hodně, ale on pro mě objevoval v detailech mnohem víc. Tak tedy vznikla ta hra. A k jejímu vzniku vedl ještě jeden impulz.
Náš umělecký šéf Dodo Gombár si vymyslel, že ve studiové scéně bude v roce 2010 vyzváno několik režisérů k tomu, aby za částku zhruba 5000 korun dalo dohromady nějakou svou výpověď, která se bude hrát třikrát. A na konci sezóny diváci rozhodnou, která z těch her zůstane na repertoáru. Pro mě je to tedy příběh inscenace, která se měla hrát v podstatě jen třikrát, nakonec se ale hraje už čtvrtý rok. A přes Brusel, Leeds a Londýn se dostala do New Yorku. Neměla vůbec žádnou ambici a stala se nejúspěšnější, pokud jde o cestování a stopu Švandova divadla ve světě."
K tomu, aby hra mohla být uvedena v zahraničí, bylo třeba ji přeložit do angličtiny. Jaký je příběh vedoucí ke vzniku anglické verze inscenace?
"Anglická verze nebyla původně vůbec v plánu. Na českou premiéru jsem pozval syna Hany Pravdové, o kterém se v té hře mluví. Jeho matka byla v té době již po smrti. On s sebou přivezl dceru, tedy Haninu vnučku. Premiéra se jim moc líbila. Po premiéře jsme spolu mluvili a z Isobel najednou vypadlo, že je herečka. Už na premiéře jsme tedy začali spřádat plány, že bychom měli udělat anglickou verzi, protože by bylo vhodné a hezké, aby si Isobel zahrála roli své vlastní babičky.
Dva roky jsem pak hledal koproducenta, kterého jsem našel v Brianu Danielsovi. Ten poté, co Lucie Kolouchová udělala překlad české verze, adaptoval inscenaci jazykově tak, aby bylo vše, jak má být. A správně. Premiéra anglické verze byla v lednu 2013. Hrála se dvakrát nebo třikrát ve Švandově divadle, vzápětí odjela na turné do Anglie, kde se hrála 18 krát. Mimo jiné v Londýně ve West London Synagogue za přítomnosti našeho velvyslance a rabínky Neubergerové. To byla moc hezká událost. S inscenací jsme pak jeli ještě do Bruselu.
V září 2013, tedy půl roku poté, co anglická inscenace spatřila světlo světa, jsem si přečetl, že je možné se přihlásit do výběrového řízení o účast na veletrhu scénických umění APAP v New Yorku. Vystavuje tam asi 3500 vystavovatelů a vy máte možnost předvést asi 20 minutovou ukázku ze hry, kterou chcete prodat. Největším uměním je dostat na vaši ukázku lidi, kteří potom tu věc mohou koupit, nebo také ne. V tu dobu, kdy vy předvádíte, totiž na různých místech New Yorku předvádí 100 dalších.
Měli jsme obrovské štěstí. Nespoléhali jsme jen na tu 20 minutovou ukázku, ale zároveň jsme se domluvili na účinkování s majitelem Cornelia Street Cafe, což je kultovní prostor v Greenwich Village, kde byla například světová premiéra hry Monology vagíny, začínla tam Susan Vega, hráli tam Monty Pythoni. Měli jsme možnost zahrát tam celou hru, tam na nás přišli lidé, kteří nás pak vyzvali k hostování v New Yorku."
Je velký rozdíl mezi adaptací pro evropské publikum a publikum americké? Museli jste dělat velké změny?
"Musely se dělat změny v jazyce, protože v britské a americké angličtině se liší některé výrazy. Text se tedy musel upravovat. Museli jsme některé věci dovysvětlovat, protože se odkazují k české historii. U nás je nemyslitelné, že by někdo neznal určité reálie. V Americe se ale řekne Heydrich a téměř nikdo neví, o koho jde. Hra se tedy doplňovala i o určitou faktickou rovinu, což zároveň, musím říct, scénář zatěžkalo. Najednou se s tím muselo jinak pracovat, měnil se rytmus hry. Americká verze byla nakonec více edukativní, než bych si sám přál.
Rozdíl je také ve vnímání a v přijímání inscenace. Americké publikum je jiné než anglické, a to je zas úplně jiné než to české. V Anglii se například téměř nikdo nesmál, přitom tam jsou situace vybudované do kontrapunktu tak, že je možné si tzv. ulevit z toho pekla. To v Americe nebyl problém. V české verzi se na stejných místech diváci usmívají. Reakce českého publika jsou hodně introvertní. A reakce amerického publika jsou extrovertní. Řekl bych, že to souvisí s mentalitou, s povahou, s upřímností a přímostí."
Hra byla uváděna na Broadwayi od 24. července do 14. září. Měla podle recenzí, například v The New York Times nebo The New Yorker, velmi pozitivní ohlas. Měli jste prý dokonce osm repríz týdně...
"Hráli jsme každý týden osmkrát. Začátek byl ale poměrně komplikovaný. Na americké ambasádě v Londýně totiž spadl počítačový systém a herečce nemohli vydat pas. Ačkoli měla vízum, fakticky neměla v ruce pas. My jsme se o tom dozvěděli, až když jsme přijeli do New Yorku. Zjistili jsme, že Isobel tam není. To bylo 20. července a 24. července se mělo hrát. Takže se nehrálo. Stejný problém měl napříkald Daniel Radcliffe v Kanadě, který se měl vracet do New Yorku hrát na Broadwayi a taky - zastaveno - nic. Vůbec jsme nevěděli, kdy ta herečka dorazí, a jestli vůbec dorazí, jak dlouho bude trvat ten počítačový kolaps. Museli jsme tedy za dva dny nazkoušet záskok s americkou herečkou. To znamená, že první představení nakonec nebylo 24. července, ale na mé narozeniny - 29. července.
Ztratili jsme během toho asi šest představení. To by nebyla takový tragédie, ale pro mě bylo produkčně a organizačně tragédií to, že jsme měli na celý první týden sjednané rozhovory a PR články. Najednou jsme museli vše odvolat, nevěděli jsme ale, na kdy to přesunout. Ztratili jsme tedy část publicity a pozornosti, která byla domluvená. Rozjezd inscenace byl pak o to víc stresující.
Hrálo se ale nakonec osmkrát týdně, každý den krom pondělí, ale ve středu a v sobotu byla představení dvě. Já osobně jsem měl obavu z toho, jak budou navštívena odpolední matiné, protože v New Yorku je v létě opravdu vedro. Jedno matiné bylo ve středu od dvou, pak v sobotu od dvou a ještě v neděli od tří. Byl jsem překvapen, vše mělo dobrou návštěvnost, která se pohybovala okolo 75 procent, což je výborné. Vedle nás byla produkce, která hrála neustále pro šest až deset lidí maximálně.
Spousta produkcí si v New Yorku sice naplánuje osm nebo deset týdnů, ale skončí dřív. Velmi tam záleží na tom, jaké vyjdou recenze, jak na to lidi chodí, jaké jsou tržby. Naše účinkování vnímám jako úspěšné už jenom z toho důvodu, že skončilo, jak jsme si naplánovali. Ne dřív."
Vy jste byl celou dobu v New Yorku osobně?
"Ano, byl jsem tam celou dobu, dokonce jsem tam celou dobu být musel. Jednou týdně byla totiž povinnost, a vlastně i potřeba, zkoušet. V průběhu celé té doby jsem měl schůzky za účelem domluvit, aby se představení někde dále uvádělo nebo abych otevřel dveře Švandovu divadlu pro jiné produkce i někde jinde.
Během té doby jsem se setkal se spoustou lidí. Řekl bych, že jsem potkal víc lidí, kteří mají vztah k České republice nebo k Praze, a přitom jsou to Američané. Naše představení přitahovalo například lidi, kteří byli v roce 1968 v Praze, kteří tu byli a získali k městu, k lidem, k zemi nějaký vztah. A to byl důvod jejich návštěvy představení, protože v upoutávce bylo napsáno, že se jedná o příběh českých Židů, kteří to přežili.
Setkával jsem se s Čechy, kteří pracují nastálo v Americe, nebo lidmi, kteří se nějakým způsobem v tom prostředí etablovali. Seznámil jsem se s lidmi, jejichž osudy jsou s holocaustem spojeny velmi silně. Měl jsem dobrý pocit z kultivované starší generace českých přistěhovalců, která je jiná, už ve srovnání s tím, když projdete Coney Island a vidíte tam přistěhovalce z Ruska za posledních 30 let. To pak máte pocit, že jste v Karlových Varech, je to úplně stejné."
Pro ty, kteří neměli možnost inscenaci vidět, přiblíž byste ve zkratce osudy hlavních hrdinů?
"To se dá rychle shrnout je stěží. Miloš Dobrý byl jedním z prvních lidí, který se dostal do Terezína. Hned po škole ho sebrali a byl v tzv. Aufbaukommandu I, které budovalo terezínské baráky a připravovalo to tam na transporty. Byl v koncentračních táborech se svým bratrem i s celou rodinou. On a bratr Josef válku přežili, rodiče tam zůstali. Přežil Osvětim. Po válce začal hrát rugby. Stal se prvním židovským prezidentem rugbyové unie na světě. A byl pyšný na to, že jako prezident rugbyové unie potom na finále v Londýně seděl pět metrů od britské královny. Byl zásadní postavou olomoucké židovské komunity.
Hana Pravdová byla česká herečka, kterou učila Olga Scheinpflugová, takže její spojení se Švandovým divadlem je velmi silné. Dokonce tu i hrála, tuším že kolem roku 1936. Natočila film Marijka Nevěrnice. Odešla do Olomouce, kde měla angažmá, pak byla na stáži v Rusku u režiséra Dikého. Na počátku 2. světové války se Hana vdala. S manželem byli odvedeni do Terezína, vzápětí do Osvětimi. Z Osvětimi se vydala v roce 1944 na pochod smrti, ze kterého spolu se svou kamarádkou utekla. Po válce se vrátila do Prahy. Její manžel zemřel během 2. světové války. Byl pohřben někde v masovém hrobě, ani nevěděla kde přesně. Vrátila se do Švandova divadla, znovu se vdala, za Jiřího Pravdu. A s ním těsně před komunistickým převratem odešla do Paříže, potom do Austrálie, a nakonec do Londýna. V Londýně s manželem zakotvili. On hrál, ona režírovala. Byli vlastně velmi úspěšní."
Inscenace je o nich dvou, ačkoli se nikdy osobně nesetkali...
"Miloš Dobrý a Hana Pravdová se opravdu nikdy nepotkali, ale evidentně byli v různých dobách a ve stejnou chvíli na stejných místech. Fyzicky se ale nepotkali, nebo ano, ale nevěděli o sobě. Museli se nějakým způsobem mihnout v době před válkou v Potštejně, byli ve stejnou dobu v Terezíně i v Osvětimi, ale nepotkali se. Důvod spojení těch dvou osudů nebyl v tom, jestli se někdy setkali. Bylo by ale krásné, kdyby se někdy potkali a my bychom z toho mohli udělat skutečné drama, ale to nebyl záměr té inscenace.
Záměrem bylo zkusit odvyprávět co možná nejautentičtěji ty dva příběhy skrz slova, autentická slova těch dvou lidí, Miloše a Hany. Nechtěl jsem, aby na tom divadlo parazitovalo, aby se z toho vytvářelo 'divadlo', ale zároveň, aby byl příběh odvyprávěn člověkem na jevišti, protože takové sdělení je jiného charakteru a typu, má jiné prostředky než třeba dokumentární film. Tam člověk vnímá více fakta, ale ne tolik tu emoci. Kdežto tady nemůžete před emocí uhnout.
Rád bych ještě uvedl na pravou míru jedno, necítím se být autrem hry, protože pracujeme s autentickými slovy těch lidí. Naše autorství je v tom, že jsme ty dva osudy dali dohromady, a jak jsme je provázali. To je také důvod, proč ta hra vznikla bez nároku na honorář tvůrců, bez nároků na autorské honoráře. Z mého pohledu by to bylo nemorální, nebyla by to pravda vůči tomu, o co tam jde. To je další z věcí, kterou na tom mám rád, že veškerá motivace i průběh je více osobní, nechtěli jsme, aby z toho někdo profitoval."
A co říká sama Isobel Pravda, vnučka Hany Pravdové, o roli, ve které ztvárnila na Broadwayi postavu, jejímž předobrazem se stala její vlastní babička?
„Je to úžasný zážitek. Byly jsme si velmi blízké, znala jsem ji tedy velmi dobře. Všechno, co hraji na jevišti, vychází přímo z jejího života. Hra je napsána na základě jejího deníku, který si psala v roce 1945 během pochodu smrti, a také rozhovoru, který s ní natočil Daniel Hrbek v roce 2005. Mluvím tedy jejími slovy, přináším její příběh. Ta postava ale není jejím přesným obrazem, musí nějakým způsobem fungovat na jevišti, působit na diváky. Není to život, ale scénář. Abych se jí přiblížila, musela jsem se zamyslet nad tím, jak bych v takových situacích reagovala já sama. Pracovala jsem na té postavě jako na kterékoli jiné, kterou jsem ztvárnila. I přesto, protože jsem ji znala, cítila jsem s ní hlubší spojení, které s jinými rolemi nemám.“
Nakonec jsem se zeptala Daniela Hrbka:
Jaké máte plány s touto inscenací? Budete ještě anglickou verzi uvádět v New Yorku? Nebo i jinde?
"Budeme ji uvádět. Nejbližší termín je na jaře v Praze. V dubnu bychom měli s inscenací odjet znovu do Anglie. V červnu bychom měli hrát třikrát v New Yorku na festivalu židovského divadla. A plánujeme, tedy máme už před podpisem smluvy o zastupování inscenace s Daryl Roth Productions na šňůru a licencování v sezóně 2015/2016. To jsou nejbližší plány. Bude to tedy pokračovat. A já se budu snažit dostat do New Yorku zase další hry."