Britská šéfkuchařka: Z české kuchyně miluji jen vánoční cukroví

Sofia Smith, photo: Ondřej Tomšů

Sofia Smith je britskou šéfkuchařkou irsko-malajského původu, která žije v Praze od konce devadesátých let. Začínala na British Council. Dnes je považovaná za jednoho z expertů na asijskou kuchyni. Je šéfkuchařkou v malebném podniku Cafe Buddha na pražských Vinohradech. Právě tam jsme ji navštívili, abychom se zeptali, co ji přivedlo do Prahy, proč opustila IT sektor a rozhodla se profesionálně věnovat vaření.

Sofia Smith, foto: Ondřej Tomšů

Pracovala jsem v IT před milionem let! Už bych to dělat nemohla. Práce v kanceláři mne nebavila. Nudila jsem se a dospěla jsem do bodu, kdy jsem opustila své poslední zaměstnání a nevěděla, co dělat dál. A protože jsem vždycky vařila, myslela jsem, že to dám. Tak to bylo. Přijela jsem sem na návštěvu, a protože jsem znala některé lidi na British Council, nabídli mi abych si u nich otevřela kavárnu. V té době sídlili na Národní třídě. Udělala jsem to jen proto, abych zjistila, jestli to je něco, do čeho bych se mohla opravdu pustit.

Takže s vařením jste v podstatě začala, když jste přišla do České republiky?

Interiér Cafe Buddha, foto: Ondřej Tomšů
V podstatě ano. Byla to moje první zkušenost. A došlo k tomu v době, kdy tady podobných podniků moc nebylo. Pro někoho, kdo není vyškolený a má pouze zkušenost s prací v restauraci jen jako student coby pomocná síla, to byla ideální možnost.

Pokud vím, tak jste Českou republiku poprvé navštívila v polovině 90. let?

Ano, jako turista v roce 1994.

Jaký byl váš první dojem z této země?

Bylo to všechno velmi šedé. Hotel byl ponurý. Byla zima, alespoň myslím, že byla zima. Byla jsem šokovaná kvalitou toaletního papíru. Všechny restaurace a hospody měly záclony, všechno bylo velmi uzavřené, v restauracích byla spousta značek s nápisem „rezervace“. Takže pro mě to bylo neuvěřitelně exotické. Pro člověka, který vyrůstal na Západě, byla východní Evropa do velké míry exotikou.

Co vás nakonec přimělo, abyste se v této zemi usadila?

Ve skutečnosti jsem se sem nepřestěhovala. Jen jsem začala pracovat v gastronomii, zkoušela jsem různé věci a nakonec tu získala spoustu příležitostí. Nebylo to vědomé rozhodnutí, jako například to, že se mi tu líbí, nebo že mám zde nějaké rodinné vazby, nic z toho jsem tu neměla. Ocitla jsem se v Praze v době, kdy se v gastronomii moc nedělo. A to mi umožnilo vyzkoušet si své dovednosti a získat větší důvěru. Bylo mi kolem třiceti, a kdybych se o podobné věci pokoušela v Londýně, bylo by to pro mě obtížnější. Tady jsem naopak dostávala stále více příležitostí, speciální akce pro různé restaurace, které byly populární, a tak jsem se tu usadila. Také se mi líbí, že zde bylo méně stresu. Když jsem bydlela v Londýně, dojížděla jsem a bylo to docela hektické.

Připadalo vám těžké přizpůsobit se českému životnímu stylu?

Interiér Cafe Buddha, foto: Ondřej Tomšů
Tou nejtěžší věcí pro mě byl vždy jazyk. Nemám absolutně žádný talent na jazyky. Ve škole jsem byla hrozná. A pokud jde o práci, bylo těžké změnit postoje lidí k neobvyklým jídlům. Dnes už nic takového neexistuje! Samozřejmě jsem se musela přizpůsobit každodennímu kontaktu s lidmi. Lidé nebyli, a někdy ještě dodnes nejsou zdvořilí nebo přátelští. Ale mimo práci jsem neměla nikdy problémy, mám tady docela dost opravdu dobrých přátel. Potkala jsem spoustu skvělých lidí. Takže tu nemám žádné problémy.

Česká kuchyni mi k srdci nepřirostla

A co česká kuchyně? Co si myslíte o ní?

Nikdy jsem si na české jídlo nezvykla, kromě cukroví nebo vánočního cukroví. Domnívám se, že české vánoční cukroví je nejlepší na světě a každé Vánoce ho spoustu sním. Jo a pak mám ráda bramboračku. Nejsem velký jedlík masa. Nejím žádné červené maso a nemám ráda těžká jídla. Takže je těžké se přizpůsobit. Ale musím říct, že v průběhu let došlo k masivnímu zlepšení českého jídla. Lidé používají lepší ingredience a věnují více pozornosti tomu, jak se vaří. Takže se to nesmírně zlepšilo. Ale i tak to není druh jídla, které bych jedla ráda. Nemohu říci, že když jedu na několik týdnů domů do Británie, že by mi české jídlo chybělo.

Co vám tedy z Česka chybí, když jedete domů?

Pravděpodobně lidé, které tady znám, protože to je to, o čem to všechno je, že?

Vraťme se ke gastronomii, v čem se v průběhu let změnila česká potravinářská kultura?

Interiér Cafe Buddha, foto: Ondřej Tomšů
Vyvinula se jako kdekoli jinde. Vzpomínám si, že ve Velké Británii to v 60. a 70. letech také nebylo skvělé. Lidé cestují, a myslím, že cestování a otevřená mysl opravdu vaší kuchyni pomáhají. Je to jako se vším ostatním. Když jsou hranice otevřené a lidé vidí jiné věci, kuchyně se samozřejmě vyvíjí. Zajímavé je zde také vietnamské jídlo. Máte tu početnou vietnamskou populaci a po mnoho let jsem tu nikde neviděla žádné vietnamské jídlo. Až v posledních deseti letech se to změnilo. Dnes je to jakýsi ekvivalent indického jídla ve Velké Británii.

Používáte tady v Café Buddha nějaké místní suroviny?

Používáme místní maso. Je jasné, že hodně asijského koření a bylin se sem nedostane. I když ve skutečnosti to je možné, protože existuje velký vietnamský trh, ale to není místní výroba. Před mnoha lety, když jsem začínala, jsme dováželi kvalitní vejce z Francie, protože jsme tu nemohli sehnat pěkně chutnající vejce z volného výběhu. Nyní jsou všechna naše vejce místní a jsou také velmi chutná. Věci se změnily.

Centrum Prahy je fascinující

Strávila jste v České republice dvacet let. Cítíte se tu doma?

Cítím se tady doma a cítím se doma v Londýně. Můj partner žije v Londýně, takže vždycky žertujeme, že máme dva domovy, tady a v Londýně.

Existují nějaké české tradice, které jste s výjimkou cukroví přijala za své?

No, to cukroví bych nerada opominula, jsem jím posedlá.

Pečete si ho sama?

Vánoční cukroví, foto: Štěpánka Budková
Ne! Proč bych měla? Jsem úplně spokojená, když mi moji přátelé a kolegové přinesou krabičky s cukrovím. To je tradice, kterou jsem si tu vytvořila. Ale abych byl upřímná, nemám k tradicím vztah. Jsem Britka z Londýna a jsem naprosto sekulární.

Co se vám na této zemi líbí, kromě vašich přátel?

Miluji Beskydy a tu oblast okolo. Potkala jsem tam úžasné lidi, opravdu otevřené a opravdu přátelské, trochu odlišné od Pražanů. Každé léto jezdíme po České republice. Je celá hezká, ale tato oblast se mi líbí nejvíc.

A jsou ve městě nějaká místa, která se vám líbí?

Miluji Vyšehrad. A pak když se každý měsíc vracím do Velké Británie, jedu pokaždé cestou na letiště kolem Pražského hradu a ten pohled na něj mi vždy bere dech. Dodnes! Ale jinak turistické oblasti dnes už moc nenavštěvuji, protože tu je spousta návštěvníků. Ale centrum je ohromující. Nádherné uličky na Malé Straně, skrytá zákoutí, některé budovy. Bohužel dnes jsou ta místa přeplněná. Takže se jim spíše vyhýbám. Ale když jsem sem přijela, tak tomu tak ještě nebylo. Člověk se mohl vydat na půlnoční procházku na Hrad a nikdo ho nezastavil. Byl tak prázdný a úžasně krásný. To mi dnes chybí.