České školy bez hranic se setkaly ve Florencii

V italské Florencii proběhlo v sobotu 29. března setkání českých škol, které působí v Itálii. Přijely sem učitelky z Říma, Milána, Bologne i Neapole. Připojily se k nim i další zástupkyně českých škol z Paříže, Drážďan a Bruselu, a také spolku Česká škola bez hranic, který sídlí v Praze a koordinuje a zaštiťuje činnost jednotlivých škol ve světě. Školy se tak v Itálii setkaly už podruhé, navázaly na loňské setkání v Miláně. Navzájem se vyměňovaly své zkušenosti i nápady. A bylo o čem mluvit!

České školy v zahraničí jsou poměrně nový fenomén, který úzce souvisí s novodobou migrací Čechů po roce 1989. Jde o mladé lidi, kteří odjíždějí do světa studovat nebo za prací, Češky, které se provdávají za cizince, usazují se v zahraničí a zakládají tu rodiny, profesionály, kteří odcházejí z domova třeba jen na pár let, aby jinde našli lepší uplatnění nebo načerpali nové zkušenosti ve vědě, medicíně, ve školství nebo v byznysu. Podle současných odhadů českých úřadů jich může být až 250 tisíc. Přesná čísla nikdo nezná, protože už neplatí žádná „ohlašovací povinnost“ na našich ambasádách. Oproti všem předchozím migračním vlnám, které ve druhé polovině 20. století utíkaly z Československa do exilu z politických důvodů, se ale tito „noví“ Češi mohou kdykoliv vrátit. Nemusejí proto přerušovat své vazby k Česku.

A právě zde je třeba hledat důvody zakládání českých škol v zahraničí. Vznikají nikoliv z nařízení shora, ale z vlastní dobrovolné a spontánní aktivity zahraničních Čechů, kteří chtějí, aby se jejich děti naučily česky nebo aby neztratily kontakt s mateřštinou. Rodiče v zahraničí, a to dokonce i ve smíšených manželstvích, si uvědomují, že čeština jednou bude pro jejich bilingvní děti „přidaná hodnota“, která jim může otevřít další dvířka k uplatnění. Děti mohou studovat na českých středních či vysokých školách, využít jazyk ve své budoucí profesi, mohou se do Česka přestěhovat natrvalo. A je tu i velmi podstatný motiv, totiž citová vazba na původní vlast, kterou dnes nemusejí zahraniční Češi kvůli snazší asimilaci v cizině potlačovat. Vždyť v kolika rodinách poúnorových i posrpnových exulantů se stalo, že své děti raději ani neučili česky, protože zkrátka nevěřili v možnost návratu?

První taková škola ze sítě České školy bez hranic vznikla v Paříži, letos už slaví desáté výročí. Její zakladatelka Lucie Slavíková Boucher se provdala do Francie a pracovala jako rentgenoložka v jedné z pařížských nemocnic. Pro své dvě děti ale hledala způsob, jak jim umožnit pravidelnou výuku češtiny. Nebyla v tom sama. Ukázalo se ale, že i zde platí letité moudro: hledáš-li pomoc, najdeš ji zpravidla na konci své paže. V r. 2003 se proto skupinka stejně smýšlejících mladých Češek v Paříži rozhodla, že si založí vlastní školu. Taková škola ovšem potřebuje prostory, učitele, učebnice, pomůcky a hlavně spoustu energie a obětavosti. A to nejen od dětí, ale i jejich rodičů. Děti totiž po celý týden navštěvují školu v zemi, kde žijí. Česká škola je jakýsi nadstandard, cosi navíc. Vyučuje se zpravidla v sobotu a rodiče do školy vozí své děti často i z velké vzdálenosti. Pro tuzemské Čechy, zvyklé na své víkendové chataření a chalupaření, je to cosi nepředstavitelného!

Projekt České školy bez hranic má od počátku velkorysé parametry. Děti do ní vstupují nikoliv v první třídě, ale už v 18 měsících. Stačí přitom, že nejprve slyší kolem sebe češtinu, učí se jednoduché říkanky a písničky, mluví mezi sebou česky. Na prvním stupni školy pak už přibude pravidelná výuka češtiny a českých reálií, děti se dozvídají o české historii, kultuře, zeměpisu atd. Až do patnácti let pak postupují z nižších do vyšších tříd stejně jako v české škole, a právě tak dostávají i osvědčení. Po letech úsilí a vyjednávání s českým ministerstvem školství se Lucii Slavíkové Boucher podařilo prosadit, že osvědčení z těchto škol mohou nahradit klasická vysvědčení ze škol v ČR. Děti zahraničních Čechů tak mohou získat stejné vzdělání jako děti v Česku, což jim usnadní například přijetí na české střední školy. A rodičům to naopak ulehčuje život. Donedávna totiž pro české občany v zahraničí platila povinnost, že své děti musí nejméně jednou za dva roky nechat přezkoušet v tzv. kmenové škole v Česku.

Po vzoru pařížské školy začaly brzy ve světě vznikat i další pobočky České školy bez hranic. Dnes jsou v Londýně, Berlíně, Mnichově, Drážďanech, Frankfurtu nad Mohanem, v Curychu, Ženevě nebo Bruselu. A na tento systém se formou spřátelených škol napojují desítky dalších, prakticky na všech kontinentech, česky se v nich učí na 1500 dětí. Jen namátkou, lze je najít na Islandu i v Madridu, v řeckých Thessalonikách i ve Varšavě. Jsou v Káhiře i v Sydney, v Buenos Aires i v novozélandském Wellingtonu. A doslova jako houby po dešti vznikají české školy ve Spojených státech. Je tu i ta nejpočetnější v Kalifornii, do které chodí kolem stovky dětí. Seznam všech těchto škol je na stránkách České školy bez hranic www.csbh.cz. Jejich zástupci se pravidelně setkávají jednou za rok v Praze, aby si tu vyměnili své nápady a zkušenosti.

A v malém proběhlo toto setkání na konci března i ve Florencii, kde se sešla hlavně pětice českých škol v Itálii. Každá má trochu jiné podmínky, zázemí i různě dlouhou historii. Škola v Římě například využívá prostor koleje Nepomucenum, zatímco v Miláně poskytuje prostory České centrum. Ve Florencii je to zase italská základní škola, atd. I v českých školách v Itálii ale vypomáhají s výukou vedle vlastních pedagogů často to jsou maminky s pedagogickým vzděláním/ studenti, kteří sem z Česka přijíždějí v rámci výměnného programu Erasmus. Pro děti tu vymýšlejí programy, které jim usnadní výuku češtiny co možná nejzábavnější formou. Pořádají tu například Noci s Andersenem, zapojili se do celosvětového projektu Létající Líza i do soutěže O českého Honzu, se kterou přišly školy na Islandu a v USA.

Novým projektem, který se v České škole bez hranic rozběhl v letošním roce, jsou Výtvarníci v čs. legiích. Jeho autory inspirovalo sté výročí vypuknutí první světové války v r. 1914. Spolu s odborníky v Česku vypracovali pro učitele i žáky medailony deseti umělců, malířů, grafiků i sochařů, kteří působili v čs. legiích ve Francii, v Itálii, Spojených státech nebo v Rusku. Děti se tak dozvídají nejen o slavných umělcích Františku Kupkovi, Otto Gutfreundovi, Emilu Fillovi, Vojtěchu Preissigovi nebo méně známém Františku Mičkovi či Antonínu Čílovi, ale také o historii legií a vzniku samostatného Československa. A nejde jen o školní výuku, ale i o návštěvy muzeí a galerií, kde jsou jejich díla k vidění, a také výtvarné dílny, kde se děti samy pokoušejí o kresby nebo malby podle původních originálů. Tento ambiciózní projekt má přesah i do škol v Česku, které mohou výukové materiály České školy bez hranic využít. Obrázky, které děti namalují, budou k vidění na výstavě v Senátu ČR. A jedná se i s Muzeem Kampa, jehož zakladatelka Meda Mládková měla blízko k Františku Kupkovi i dalším umělcům z jeho okruhu. Její muzeum má také ve svých sbírkách řadu jejich děl. O tomto projektu se dočtete více v rozhovoru se zakladatelkou České školy bez hranic Lucií Slavíkovou Boucher pro Radio Praha.

Čas od času, hlavně při různých oficiálních příležitostech, se v Česku vynoří téma vlastenectví. Zpravidla je spojené s nářky, že Češi na rozdíl od jiných národů žádní vlastenci nejsou. A je pravda, že fangličkování v duchu 19. století, spojené s průvody, oslavnými projevy, máváním prapory a zpěvy vlasteneckých písní, se většině moderních Čechů opravdu zajídá. Sotva si ale lze představit větší, a přitom zcela neokázalý projev českého vlastenectví, než jaký už deset let představuje Česká škola bez hranic a desítky na ni napojených českých škol ve světě. Nejde přitom o nic jiného, než udržet češtinu i v další generaci vzdělaných, schopných a vysoce motivovaných lidí ve světě, kteří shodou náhod mají české kořeny…