České školy ve světě si ve Florencii vyměňovaly své nápady
V sobotu 29. března se ve Florencii setkaly České školy bez hranic. Přijely sem jednak zástupkyně škol, které mají sídlo v Itálii, tedy z Říma, Bologne, Neapole a Milána, ale také z Drážďan a Bruselu. A samozřejmě nechyběla ani zakladatelka České školy bez hranic v Paříži Lucie Slavíková - Boucher, která dnes vede i spolek zastřešující tyto školy po celém světě. Mluvilo se o nových nápadech, projektech, které školy pro své žáčky připravují, a taky o problémech, se kterými se české školy ve světě nutně potýkají.
Jednání se zúčastnil i zmocněnec pro krajany z ministerstva zahraničních věcí Karel Kühnl. Po celodenním maratonu prezentací jsem se ho zeptala, co ho nejvíc inspirovalo a co na českých školách v zahraničí oceňuje:
"Mně připadá nesmírně inspirativní skutečnost, že tento projekt je založen na dobrovolné práci soukromých osob. Většinou jsou to ženy, maminky dětí ze smíšených manželství, které si usmyslely, že budou své děti učit česky a také to uskutečnily. I proto ministerstvo zahraničních věcí tento projekt podporuje, v rámci svých bohužel velmi omezených finančních možností, i peněžně."
Neznamená to na druhou strany, že tyto nadšené maminky dobrovolně suplují to, co by měl pro své malé občany dělat český stát?
"Já si nemyslím, že je to suplování něčeho, co by mohl dělat stát. Stát vytváří školskou soustavu doma, v České republice. Pokud se ale tyto projekty českých škol v zahraničí prokáží jako dostatečně profesionální, to znamená, že budou mít smlouvy s ministerstvem školství a budou postupovat podle rámcových vzdělávacích programů, tak mají nejenom právo vydávat osvědčení, které v oblasti českého jazyka a českých reálií nahrazuje vysvědčení z českých škol, ale také budou mít jakési morální právo, abychom začali pracovat na novele školského zákona, která by tyto české školy v zahraničí zahrnula do českého vzdělávacího systému, a to i po finanční stránce."
Vy jste ve svém vystoupení řekl důležitou věc, že samo ministerstvo zahraničních ve své koncepci spolupráce se zahraničními Čechy poněkud ustupuje od tradičního pojetí, kterému se říká podpora "domečků a tanečků", a přesouvá pozornost k výuce, k podpoře českých škol.
Kam až tato podpora může podle vás jít?
"Já bych neřekl, že my od něčeho ustupujeme. Skutečností ale je, že když vezmeme všechny Čechy žijící v zahraničí, tzv. staré krajany a novodobé občany ČR migrující za prací, za sňatky atd., tak se prostě váha těchto novodobých migrantů v tom celku zvětšuje. A my tomu musíme nějakým způsobem odpovídat i v naší činnosti. Ministerstvo zahraničí má velice málo prostředků na podporu krajanů ve světě, ale v rámci této podpory se snažíme co nejvíce podporovat tyto budoucnostní činnosti, to znamená výuku malých Čechů v zahraničí. Zejména děti, které žijí ve smíšených manželstvích, mají těch možností opravdu velice málo. Proto musíme zvýšenou měrou podporovat činnost českých škol v zahraničí, které jim češtinu poskytují."
Na setkání Českých škol bez hranic v italské Florencii vystoupila i Renata Uhlíková z českého ministerstva školství. Shrnula, co se v posledních letech ve vztahu ministerstva ke školám v zahraničí změnilo a také co se chystá v nejbližší době:
"V současnosti je připravena novela školského zákona, která je teď ve fázi připomínkování. My jsme v této novele navrhli, aby u škol, které mají podepsané ujednání s ministerstvem školství a vydávají osvědčení pro své žáky, bylo toto osvědčení stoprocentně srovnatelné s vysvědčením, které žáci obdrží na kmenových školách."
Možná by bylo dobré vysvětlit, v čem to vlastně žákům a jejich rodičům usnadňuje život?
"Čeští občané, kteří žijí v zahraničí, mají povinnost své dítě přihlásit v české tzv. kmenové škole k plnění povinné školní docházky. Tuto povinnou školní docházku plní v zahraničí a podle školského zákona to musí dokládat kopií vysvědčení ze zahraniční školy a jeho překladem. Od r. 2012 je to jediná povinnost rodičů, kteří vycestují do zahraničí a jejichž děti plní povinnou školní docházku mimo Českou republiku. Další novinkou od r. 2012 je to, že je jen na rozhodnutí zákonných zástupců, zda jejich děti budou vykonávat zkoušku z českého jazyka z českých reálií, či nikoliv. Pokud se rozhodnou a zkoušky vykonávat budou, obdrží na kmenové škole vysvědčení. Budou tak plnit povinnou školní docházku. To se týká zkoušek, které vykonávají v intervalu půl roku až do dvou let na kmenové české škole. V případě, že tito žáci chodí v zahraničí ještě do tzv. České školy bez hranic, nebo obecně jakéhokoliv vzdělávacího subjektu, tak pokud má tento poskytovatel vzdělání v zahraničí podepsané ujednání s ministerstvem školství, tak žák obdrží osvědčení. V současnosti je to tak, že když žák toto osvědčení předloží v kmenové škole, už nemusí dělat zkoušky. Kmenová škola na základě tohoto osvědčení vydá vysvědčení."
V tuto chvíli ale toto ujednání mají s vámi podepsané jenom dvě školy. Které to jsou?
"Je to Česká škola bez hranic Paříž a dále Česká škola Kalifornie."
Tady by stálo za to říct, že Česká škola bez hranic v Paříži je vůbec první, která vznikla. Byl to vzor pro ostatní školy. A škola v Kalifornii je zase největší, má největší počet žáků. Bylo pro ně těžké splnit vaše podmínky, pokud šlo o uzavření toho ujednání? Co všechno vlastně musí školy splnit, aby je s vámi mohly uzavřít?
"Tak právě pro tyto školy to těžké nebylo. Školy, které chtějí s námi uzavřít ujednání, musí jednak mít svůj školní vzdělávací program, který bude v souladu s rámcovým vzdělávacím programem pro základní vzdělávání. Předloží tento program ministerstvu školství a to ho nechá schválit ve svém Národním ústavu pro vzdělávání. Škola dále musí splňovat podmínky personální. Na škole musí být tzv. garant pro vzdělávání na prvním i na druhém stupni a tento garant musí splňovat kvalifikační předpoklady. Buď v souladu se školským zákonem, to znamená, že je kvalifikovaný vystudovaný učitel, nebo je to vysokoškolák, který si udělal pedagogické minimum. To je jedna možnost. My ale víme, že v zahraničí není otázka kvalifikace jednoduchá, protože do vzdělávání v českém jazyce jsou zapojeny různé subjekty a různí lidé, kteří nemohou toto kritérium splňovat. Proto jsme vyšli těmto školám vstříc. Je možné, aby na těchto školách učil pedagog, který bude mít vysokoškolské vzdělání a k tomu si dodělá stohodinový akreditovaný kurz."
Čekáte lavinu žádostí o toto ujednání ze strany škol v zahraničí?
"Přiznám se, že to nevím. Je ale pravda, že už několik dalších škol projevilo o toto ujednání zájem. A my bychom byli rádi, kdyby se do něj zapojilo co nejvíc škol, protože tak máme jakousi záruku, že žáci skutečně budou vzděláváni s rámcovým vzdělávacím programem pro základní vzdělávání, stejně jako žáci českých škol."
A děláte v těchto školách nějaké inspekce? Kontrolujete, zda to odpovídá ujednání, které jste spolu uzavřeli?
"Zatím je to otázka dalšího vývoje. Já jsem například byla v České škole bez hranic v Paříži nebo v Londýně a osobně si myslím, že tyto školy obhajují svou existenci už jen tím, že jsou. Že dokážou splňovat nejen naše požadavky, ale i požadavky rodičů. V případě, že rodiče nebudou spokojeni s úrovní vzdělávání, tak tam své děti dávat nebudou. A to je myslím důležité hledisko. Myslím, že všechny české školy, které pracují v zahraničí, jsou na vynikající úrovni. Dávají do toho něco ze sebe, stojí je to spoustu času i elánu. Jsou to takoví průkopníci, nositelé českého jazyka a české kultury a tvoří stmelující prvek pro českou komunitu v zahraničí. Za to jim patří náš obdiv a velký dík."
A na závěr dám slovo zakladatelce České školy bez hranic Lucii Slavíkové - Boucher, aby celé setkání zhodnotila:
"Já musím říct, že mne velice potěšilo. Jednou z velice pozitivních věcí byl fakt, že loni se zúčastnily zástupkyně z Bologne jako pozorovatelé celého systému a letos přijely s tím, že před dvěma měsíci zahájily výuku. Loni to přitom vypadalo, že to nebude možné. Takže tato setkání jednoznačně přinášejí podporu všem zúčastněným. Druhá věc, která se mi zdála velmi potěšující, byla kreativita všech zúčastněných a množství projektů, které jsou realizovány v jednotlivých školách. A také velice pěkná spolupráce mezi italskými městy, ve kterých se tyto školy nacházejí. Musím říct, že jsem jim trochu záviděla, protože ve Franci jsme stále jenom v Paříži, i když vznikají malá výuková centra v Lyonu nebo v Lille. Nedá se ale říct, že by vznikla celá škola. Takže ve Francii zatím nemám moc s kým se kamarádit..."
A které z těch projektů vás oslovily nebo inspirovaly?
"Mně se hodně líbil Kašpárek, protože si myslím, že z vyprávění o jednotlivých městech, kde se nacházejí školy, by mohl vzniknout velice zajímavý materiál ke čtení, komiks nebo i turistický průvodce."
Během celodenního setkání ovšem v prezentacích škol zaznělo i mnoho dalších konkrétních nápadů. Uslyšíte o nich v některé z příštích krajanských rubrik Radia Praha.
