Z cyklu Můj nejmilejší kraj pro vás Martina Lustigová opět vybrala ukázku, která dokládá, jak propagandisticky bylo možné takový pořad pojmout. Divadelní teoretik a kritik Jan Kopecký v ní popisuje, jak se po letech vrátil do vesničky u řeky Doubravky, kde strávil dětství.
Foto: Packa, CC BY-SA 3.0 Unported
"Nebyl jsem u nás léta, až nedávno. Nebudu tvrdit, že jsem to nepoznal. Dobře jsem vesničku poznal, jako kdysi my, i dnes chodí děti do školy v létě po silnici, protože při silnici jsou třešně, jablůňky a švestky, a v zimě zase po řece, jejíž led je teď sevřen regulací. Povodně už nejsou, čarodějnice se nepálí a na plácku u mlýna, kde jsme hrávali kopanou, jsou vysoké, husté topoly. Nade mlýnem je docela nový jez. A před národním výborem stojí traktor a nákladní auto. Počítám televizní antény na střechách a dívám se, jak starý Šafránek rozvírá vrata chalupy. Syn si veze z města nábytek. U kapličky jsem potkal Vaška. Poznali jsme se okamžitě. A bylo to dlouhé, předlouhé vyprávění. Je v družstvu. Je zootechnikem. Dcerka studuje v Kolíně. A na jaře budou nový cihlový domek nahazovat omítkou. Vodil mě po vsi. Vejdeš-li do stavení, vypadá to uvnitř, že se to tak pěkně dřív nevyjímalo ani u sedláků. Celá vesnice letos kupovala nábytek, tvrdí Vašek. Je tomu pět let, co tu zvedli sekeru na agitátora, když jim přišel vykládat o přednostech družstva. Což ti, co nic neměli, těm se to rozhodovalo, vzpomíná Vašek. Ale jemu přece táta odkázal třiadvacet korců. Víš, člověče, ještě dneska moc nejsem pro tu vaši politiku, mě vychovali ve víře. Ale pro techniku, jo, to je jiná, pro techniku jsem. Vodí mě, ukazuje, chlubí se. A velmi ho zajímá, mají-li v zahraničí už barevnou televizi a kdy to přijde k nám. Zmizelo panstvo a na obecní louce už se nekonají přehlídky selské jízdy. Ale taky pastouška zmizela. A na návsi už se nekonají přehlídky otrhaných dětí."
