Erazim Kohák: „Každá dobrá filosofie vychází z otázek, které vám hodí život“
Erazim Kohák prožil 40 let ve Spojených státech amerických, i přesto zůstal, dle svých slov, duší vždy Čechoslovákem. Stal se uznávaným americkým pedagogem a publicistou, i tak neváhal Ameriku opustit a po roce 1989 se vrátit zpět do vlasti, kam ho doprovázela jeho milovaná manželka Dorothy. V rozhovoru, který s Erazimem Kohákem vedla Kristýna Maková, došlo nejen na téma Čechů v zahraničí a jeho pobývání v USA, ale i toho, co jej vedlo k návratu, a proč se začal hlouběji zajímat o otázky enviromentální etiky.
Říká se o Vás, že nejste zcela tradičním filosofem, tedy z celospolečenského úhlu pohledu. Byl jste hodně aktivní člověk. Působil jste v politice, angažoval se v péči o přírodu, ale i v jiných společenských oblastech. Jaký je váš pohled na tento názor?
„Velice skeptický. Je to názor lidí, kteří neznají ani mě, ani filosofii. Pro mě je filosofie činnost – hledání smyslu v životě a světě. Filosof je hledatelem smyslu, a má-li pochopit smysl života, musí jej žít. Ano, někteří se zajímají o politiku. Byli také filosofové, kteří celý život proseděli někde v knihovně, mnoha z nich si vážím. K popisu filosofa mi ale patří pouze to, že je hledačem smyslu. A jestli to dělá vestoje, vleže nebo na kole, to už je jeho věc.
Jak jste se k tomu hledání smyslu, ke studiu filosofie, dostal vy?
„Každá dobrá filosofie vychází z otázek, které vám hodí život. Mně život hodil veliký zmatek. Jsem ročník 1933. Když jsem nastoupil do školy, 'přišli Němci', jak jsme tehdy říkali. Když mi bylo osm let, zavřeli mi tatínka. Byl v odboji. Pak na podzim 1944 zavřeli maminku. Můj život tehdy příliš smyslu nedával. Bojovali jsem. Zvítězili jsme, ale bojový postoj v nás zůstával. Když přišli komunisté, mnozí lidé vítali s otevřenou náručí rudou verzi něčeho, co už tu bylo v hnědém. Život nedával smysl. Hledání smyslu mi bylo osudem, ne volbou.“
Dočetla jsem se, že jste ale chtěl původně studovat vodní inženýrství. Je to tak?
„Ano, to mě vždycky vábilo. Když jsme odešli, řekl jsem si, že potřebuji dělat něco, čeho jednou bude doma třeba. Komunisté si vychovávali a také vychovali celou řadu velmi dobrých vodních inženýrů. A vůbec, technické branže měly i za minulého režimu úroveň. Říkal jsem si, co nebudou vyučovat, bude teologie a filosofie. Tak jsem šel studovat teologii a filosofii, abych jednou mohl být k něčemu dobrý.“
Kde jste vystudoval? Bylo složité najít v Americe vysokou školu, na které vystudovat?
„Na univerzitě Yale. Najít kvalitní vysokou školu v Americe, to není problém. Najít peníze na vysokou školu, o to tam jde. Studium je velice nákladné a my jsme byli uprchlická rodina. Tatínek pracoval pro Radio Svobodná Evropa, nevydělával žádné velké peníze. Hlavní otázkou pro mě bylo, jak se financovat na studiích. Ze začátku to šlo. V létě jsem pracoval různě jako dělník; pracoval jsem i po večerech.
S penězi na studium jsem měl velké štěstí v druhém cyklu studia. Zažádal jsem si o stipendium Danforh. Bylo jich ročně 50 na celé Spojené státy, to tehdy čítalo asi 160 milionů lidí. O jedno z těch 50 jsem si zažádal a jedno z těch 50 jsem dostal. To mi platilo školné, což byl obrovský balík, k tomu mi to dávalo finanční prostředky na živobytí ve výši základního dělnického platu. Díky Nadaci Danforth jsem mohl udělat doktorát.“
Zajímal jste se od začátku o témata životního prostředí a přírody, tedy enviromentální témata vůbec?
„Chtěl jsem se naučit filosofii. Nechtěl jsem být jen takový mluvka, který má plnou hubu filosofie a přitom ji nezná. Nejdřív jsem se zabýval studiem takové té tvrdé tradiční filosofie, dějin filosofie, velkých filosofů. Teprve postupně jsem se začal ptát: Teď mám ty nástroje, k čemu jsou dobré? Čeho je třeba? Když jsem po rozvodu odešel na lesní samotu, život mi odpověděl.
Když jsem se po Listopadu mohl vrátit, zdálo se mi, že naše země je ekologicky zpustošená. Tehdy jsem se začal zabývat 'ekologickými' otázkami. Proč lidé ničí svůj svět? Jak tomu zabránit? Jak dělat osvětu? Prostě otázkami vztahu člověka a životního prostředí. Jenže nejsem vystudovaný biolog, nejsem přírodovědec, a tak o přírodě musím hovořit velmi opatrně. Mohu hovořit o tom, co lidé dělají, co by měli dělat, co by mohli dělat, ale biologii nechám biologům.“
Myslíte si, že vztah člověka k životnímu prostředí, to, jakým způsobem se chová k přírodě a ke svému okolí, by měl vycházet z jeho nitra? Měly by změny a zlepšení pocházet z nitra jednotlivce? Nebo by v tom měla hrát roli i politická rozhodnutí?
„Tu otázku bych postavil trochu jinak. Samozřejmě potřebujeme společenská – či vaším slovem, 'politická' - pravidla chování k přírodě. Především však potřebujeme lidi myslící. V demokracii nechceme lidi stádovité, kteří by prostě šli s módou. Proto především potřebujeme očekávat od lidí a umožňovat jim, aby se zamýšleli sami nad sebou: Člověče, víš, co tady děláš? Jaké to má a bude mít následky? Zájem o životní prostředí potřebuje vycházet z lidského vědomí, z lidského rozumu. A nemyslím z mého pro Vás, ale z toho, že člověk si je vědom sám sebe.
Řekl bych, že to je ta největší katastrofa – když si lidé nejsou vědomi ani toho, co dělají, ani toho, čeho chtějí dosáhnout, či jaké to bude mít následky, a nepřijímají za své chování odpovědnost... Filosofie, to je sebereflexe. Ale v tom širokém smyslu, ne pouhé dumání nad svým nitrem. Člověk myslící – o to mi jde.“
Dle vašich zkušeností, je v tomto rozdíl mezi Čechy a Američany?
„Obvykle odpovídám odlehčeně – zatímco Američané mají pravou ruku stejně dlouhou jako levou, u Čechů je tomu přesně naopak. Až na to jiný zásadní rozdíl nevidím. Můžete hovořit o celkové kultuře, o celkovém veřejném mínění, které se v zemi vytváří, tady jsou určité rozdíly, ačkoli ty jsou spíš mezi evropskou kulturou a mimoevropskými kulturami. Nakonec ale v lidech samotných rozdíl není.
Rozdíl je v kulturní tradici, ze které čerpají. Češi mívali od obrození daleko větší pocit odpovědnosti ke své zemi, ke svému národu. Američané jsou daleko individualističtější a dovedou být hodně bezohlední vůči zájmům celku. Myslím si, že naší silou je, že si většinou ještě uvědomujeme, že je něco jako celek, na který potřebuji brát ohled. Američané jsou si většinou velice vědomi toho, že je tu 'já' a co já chci. To si myslím, že je rozdíl. Nedá se to ale paušalizovat. Podívejte se, kolik sociálních hnutí vzešlo ze Spojených států! Jsou také Američané se svědomím.
Americká reklama je většinou velice zlá a zlovolná, neřest sobectví považuje za ctnost. Snaží se lidi překroutit, prostě jim tahat z kapsy peníze za každou cenu. Nesnaží se vychovávat. A na to potřebujeme dávat pozor, abychom se v tomhle nechovali jako Američané. Hlavním účelem veřejného sdělování by měla být výchova, nikoli manipulace. Americký systém je hodně manipulativní. Když se teď ale podívám na některé reklamy u nás, začíná to být stejné.“
Vraťme se ještě do Ameriky. Žil jste mnoho let v podstatě v lese, v domku, který jste si postavil vlastníma rukama. Jak se tím změnil váš pohled na svět?
„No … v lese... Ano, ale nedaleko vedla silnice. Půl druhého kilometru na jednu i na druhou stranu byl soused. Ačkoli ano, ten domek jsem si postavil v lese, i když ne z romantiky. Potřeboval jsem levné bydlení, a tam jsem podědil flíček půdy. Ale následkem toho bylo, že jsem žil v bezprostřední blízkosti mimolidského života. Začal jsem si uvědomovat, že částí mého společenského světa jsou dikobrazi a mývalové, prostě takoví ti lidičkové v kožíšcích. Viděl jsem život, jak roste i umírá. Ano, to mě hodně ovlivnilo.“
Přednášel jste v té době na univerzitě. Bylo složité se tam dopravovat?
„Nebylo. Auto jsem měl; veřejná doprava tam prakticky neexistuje. Byl jsem profesorem filosofie na Bostonské univerzitě. To je poměrně dobrá univerzita, snad ne na úrovni Harvardu a Yaleu, ale jistě v té druhé kategorii. Dělal jsem to tak, že jsem týden co týden jel do Bostonu učit a nabrat literaturu. Bylo to hodinu a půl cesty. Tam jsem si rok co rok našel nějaký kumbálek na přespávání, zůstal jsem tam čtyři dny, tedy od pondělí do čtvrtka nebo od úterý do pátku. Tak jsem to měl rozdělené. Knihy jsem měl jak na univerzitě, tak doma.“
Na Bostonské univerzitě jste přednášel i po roce 1989, poté co jste se vrátil do Československa?
„To byla otázka penze. Nechtěl-li jsem přijít o penzi, musel jsem dosluhovat. To znamenalo, že jsem musel alespoň jeden semestr v každém roce odsloužit tam u nich. To jsem dělal po čtyři roky, a pak mi naskočila penze. A pak … no, říkávám, že už jsem jen seděl u piva a měl se. /směje se/ Popravdě, nastoupil jsem na plný úvazek na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.“
Nebylo to tedy tím, že by vám Amerika chyběla natolik, že byste se tam potřeboval neustále vracet?
„Nikoliv. Ameriku mám rád, vážím si jí. Vidím ji stejně kriticky jako vidím tuto zemi. To moje manželka přijela do Československa se mnou, ačkoli to byla a pořád je čistokrevná Američanka. Jen už sama říká: 'Když jsme se vrátili do Československa...' A to když jsem se s ní seznámil, pletla si Čechoslávii a Jugoslávii.“
A už se tu cítí jako doma...
„Cítí se tu úplně jako doma. České země jsou jí stejně domovem jako ty americké. Víc vzpomínek má ovšem tam. Vždyť jsem se s tou paní seznámil, když jí bylo šedesát!“
Co váš život a vaše vzpomínky? Byl jste vždycky duší Čech, respektive Čechoslovák? Nebo jste se někdy cítil jako Američan?
„Nikdy jsem se nemohl plně cítit jako Američan. Cítil jsem se doma. Prostředí v Americe mi bylo sympatické svojí svobodou. Kdyby se mě ale někdo ptal, co považuji za svou totožnost, vždycky bych řekl, že jsem Čechoslovák. Pak se ta republika rozpadla, tak jsem se musel naučit říkat, že jsem Čech, i když láska ke Slovensku ve mně přetrvává, jen slovensky jsem se už nestihl naučit.
Být Čechem, to pro mě znamená určité kulturní dědictví, růst českého povědomí v dějinách. Husitskou reformaci a celé reformační období považuji za nesmírně důležité pro zodpovězení otázky, co to znamená být Čech. Ano, znamená to být dědicem náboženské opravdovosti. Ne fanatikem, ale dědicem náboženské opravdovosti naší reformace.
Potom, znamená to pro mě naše obrození. Vždyť naši předkové tuto řeč, tuto zemičku hřebíčkem vyhrabávali, jak už byla zašlapaná do země. Kolik malých vesnických učitelů budovalo tento národ! To je dědictví obrození.
A pak dědictví československé demokracie, pro které je obyčejně tím nejvhodnějším symbolem Masaryk. Myslím si, že ta oddanost svobodě a odpovědnost vůči celku, to jsou rysy, kterých si na nás vážím.“
Mnoho lidí, kteří žili v zahraničí za dob minulého režimu, se v současnosti poměrně negativně vymezuje vůči tomu, kam se tato země ubírá, kam směřuje. Jak se na to díváte vy?
„Žijí tady?“
Většina z nich ne. A tvrdí, že právě z tohoto důvodu...
„Pak 'z toho důvoduto' neberu v potaz. Pokud jsou to ti, kteří se vrátili, kteří tady pracují a snaží se tuto zemi a tento národ budovat, potom jejich kritice naslouchám velice pozorně.Ti mají do toho co mluvit. Musíme si pak ale klást otázku, v čem je taková kritika oprávněná. Za první republiky se říkalo: 'Co je český, je hezký!' S tím už teď opravdu nevystačíme.“
Mnoho Čechů a Čechoslováků, kteří žijí v zahraničí, se poměrně intenzivně snaží být v sepětí s českou komunitou. Organizují nejrůznější krajanské akce a spolky. Říkají, že v tom je jejich češství. Jak se díváte na tohle?
„Nesmírně si těch lidí vážím. Dlouho jsem žil v zahraničí. Vím, že to vyžaduje vědomé úsilí, aby si člověk zachoval češtinu, a to češtinu ladnou, češtinu dobrou. Vím, že člověk v zahraničí musí přesáhnout sobectví, nemyslím jenom osobní, ale svého místa. Pro člověka v zahraničí tak Česko nutně znamená určitý ideál. Zahraniční Čech si potřebuje klást otázky po smyslu českého bytí, češství. Tady to člověk může brát jako samozřejmost. Pokud jsou lidé toto ochotní dělat, velice si jich vážím.
Také jsem tam učíval po sobotách takovou školku pro děti krajanů, aby nezapomněli češtinu úplně. Zpívali jsme se spolu třeba Erbenovu Kytici. Zjistil jsem, že to jde, stačí najít správné nápěvy.Třeba 'Nastala půlnoc, všech nocí máti…' jde docela dobře na nápěv polky Julajdy. Tak jsem je učil ty básně zpívat. Občas se s nimi sejdu. A po 40 letech si stále pamatují české básně, které se naučili zpívat na ty nejnesmyslnější melodie.
I takovou osvětovou činnost jsem dělal. Ale to není podstatné. Podstatné je zamyslet se nad tím, co to ode mne vyžaduje, když řeknu, že jsem Čech? Co jsem pak této zemi dlužen?“
Je hodně těžké mít život někde jinde, vracet se do vlasti a opouštět všechno to, co jste vybudoval v té druhé zemi?
„Ano, je to hodně těžké. Jako druhý exil. Proto to nedělám lehkomyslně. Rozvážím si, co dělám. Vím, jakou za to platím cenu. A velice si vážím své manželky, do které jsem se silně zamiloval. Má očka jako trnky a úsměv jako sluníčko. Dodnes, když ji vidím, v kteroukoli dobu denní či noční, srdce se mi zasměje. Kdyby se se mnou býla nevrátila, stejně bych se vrátil, ale bylo by to hrozně smutné. Velice si jí vážím, protože ona tu kořeny neměla, neměla se k čemu vracet, a přesto do toho šla se mnou. A pročetla všechnu českou literaturu, tedy v anglických překladech, protože je těžká dyslektička a není schopná se naučit česky. Když jsme se vrátili, říkal jsem si, že to bude bez problémů. Koupím cukr, koupím bič... a bude! Je to už pětadvacet let. Cukr jsme dávno snědli, z biče mám tkaničky do bot, a pořád je jednojazyčná. A pořád ji mám rád.“
Velice vám děkuji za rozhovor.
„Velice rádo se stalo.“
