Historik Veber: Chybami exilu byly absence uznávaných autorit, nejednotnost a nedostatek financí

V krajanské rubrice se vrátíme na 27. světovou konferenci Společnosti pro vědy a umění, která proběhla na začátku léta v Plzni. Jedním z přednášejících byl i Václav Veber, historik a univerzitní učitel, jehož příspěvek se týkal českého třetího odboje v letech 1948 - 1956. Několik otázek týkajících se role exilu v tomto období mu položila Milena Štráfeldová.

Pane docente, vy jste ve své přednášce shrnul, jaké byly možnosti protikomunistického odboje do roku 1956, tedy v době největších represí. Jakou možnost podpořit ten československý protikomunistický odboj měl v této době exil?

"Exil se v této době teprve snažil na Západě konstituovat. Měl s tím trošku problémy z toho důvodu, že měl určité vnitřní nedostatky. Exulanti nebyli jednotní, těžko se domlouvali na jedné strategii. Ty dvě základní chyby exilu spočívaly v tom, že nebylo uznané autoritativní vedení a že neměli vlastní finanční prostředky."

Proč tomu tak bylo? Čeho to byl důsledek, že ten exil byl tak rozhádaný, to se asi jinak říct nedá?

"Příčina byla v tom, že lidé z republiky odešli v neshodě s domácí politikou a rozdělili se na dvě základní skupiny. Jedni se domnívali, že ta spolupráce s komunisty může být užitečná, druzí pak s nimi nehodlali komunikovat vůbec. To byl takový rozdíl, že jej nepřekonali. Problém byl také v tom, že ti, kteří chtěli s komunisty spolupracovat, tak do roku 1948 byli ve vládních strukturách, komunikovali se západními diplomaty, kteří z Československa z větší části po únoru 1948 odešli, ale zůstali v administrativách západních států. Ti znali ty své dřívější spolupracovníky a preferovali je. Ti, kteří kritizovali tuto skupinu, tak u nich nenacházeli sluchu, nebo jenom naprosto výjimečně. Byla to taková zvláštní situace, která byla obtížně překonatelná. Její nejzákladnější příčinou byla neexistence autority. Beneš údajně doporučil pro vedení exilu střídavě dva pracovníky - Petra Zenkla a Ferdinanda Peroutku, ale to byly jen informace zprostředkované, takže byly svým způsobem nedůvěryhodné."

Taky to byly dost rozdílné osobnosti. Neumím si představit, jak by Zenkl s Peroutkou spolupracovali...

"Také spolupracovali málo. Navíc Peroutka neměl ambice politického vůdce, takže přijímal toto pověření jen jakoby z donucení. Dopadlo to pak tak, že se sice o to nějakým způsobem pokusil, ale nedovedl to k cíli. No a Zenkl zase nehodlal pustit svou vedoucí pozici a vzhledem k tomu, že ho přibližně polovina exilu neuznávala, tak ta spolupráce byla zákonitě mizivá."

Jaké existovaly platformy československého exilu? Už jste se dříve zmínil o Radě svobodného Československa...

"Ty platformy se rozdělily do dvou skupin. Jsou krásně definované právě tím košickým táborem, top byli vyznavači možné spolupráce s komunisty v zájmu získání politických výhod. No a pak existoval ten protikošický tábor, který jednoznačně odmítal jakoukoliv komunikaci s komunisty. Vzhledem k tomu, že se po roce 1956 rodila politika ´détente´, tak se ta myšlenka možné spolupráce s komunisty objevovala jako pravděpodobnější, nicméně získat politickou podporu se tomu košickému táboru nepodařilo. Pavel Tigrid se Svědectvím přišel s tzv. politikou gradualismu, kdy je možné komunikovat i s oponenty, vložil ji do svého svědectví a pak ji vyznával a myslím si, že sehrál pozitivní roli, v tomto smyslu naprosto jednoznačně."

Proč se třeba právě Radě svobodného Československa nepodařilo postavit se do čela alespoň toho amerického exilového odboje?

"Už z toho důvodu, že i v Americe bylo velmi mnoho protivníků a zastánců protikošického tábora. Pokusili se spíše získat pozice v Radě svobodného Československa, narušit její integritu. To pak komplikovalo vztah k americké vládě. My sice říkáme vládě, ale ve skutečnosti to byl takový kongresový výbor, protože vláda se oficiálně k tomu nevyjadřovala a neměla zájem, aby tady vznikala jakási rezervní československá vláda, protože ty vztahy se SSSR byly víceméně ještě ne úplně vyjasněné. Pak se v Americe vždycky střídají politické směry. Truman praktikoval politiku zadržování komunismu, což byla tehdy jediná možná politika. Myslím si, že je dodnes nedoceněn v tom, co udělal ve vztahu ke komunismu. Byl pak ale v letech 1951 52, kdy probíhaly volby kritizován. Eisenhower pak s Dalesem přišli s politikou osvobození komunistických zemí, ale jen v rétorice. Praktická politika tomu pak neodpovídala. V roce 1956 pak došlo k radikálnímu zlomu, což pochopil i protikošický tábor a přestal v politice aktivně působit. Oni jim také Američané omezili finanční zdroje a v roce 1959 je uzavřeli úplně. Ti lidé pak museli hledat své životní jistoty, zajistit si kariéry a věnovat se osobnímu životu."

Když už mluvíme o té finanční podpoře...Byla tady po roce 1948 třeba ze strany amerického Kongresu nebo nějakých velkých sponzorů pro ty protikomunistické aktivity?

"Byla to podpora, ale spíše neoficiální a nebyla příliš velká. Byly poskytnuty pravidelné příspěvky pro Radu svobodného Československa v řádu měsíčních platů několik set dolarů, které se ale neustále snižovaly. Lepší bylo, že některým blízkým spolupracovníkům se zajišťovaly nějaké pracovní pozice, třeba v knihovně amerického Kongresu, v oddělení východní Evropy, kde pracovalo hodně lidí. Čechoslováci se uplatnili také ve zpravodajských službách v řešerších politického života. To bylo podstatně výhodnější, ale pak je to vedlo k profesi pracovníka a omezení politických aktivit, protože ta nesnášenlivost by jejich postavení v práci vlastně ohrožovala."

Jaká byla, pokud se to dá vůbec dohledat, míra infiltrace těch komunistických zpravodajských složek do exilu?

"Ta byla bohužel velká. Dá se to těžko dohledávat. Je to vidět i na poválečné americké situaci. Ten vzpomínaný Truman s tím svým způsobem bojoval. Známě ale ten případ McCarthyho, který je vnímán kontroverzně, ale prokázalo se, že ta zahlcenost komunistickými agenty byla nepřiměřeně velká. Projevovalo se to samozřejmě i v jednotlivých těch zahraničních exilech, protože tam se agenti prosazovali plynule. Navíc vznikla snaha vytvořit politickou organizaci, ten Československý politický výbor v exilu, který se snažil ujmout se vedení exilu. To byla čistě komunistická agentura s Vlastimilem Chalupou."

Já nebudu mít v hlavě přesné číslo, ale mám dojem, že z archivu zpravodajských služeb vyplynulo, že po roce 1948 mohlo být do toho západního exilu až 3500 agentů. Myslíte si, že to je reálné číslo?

"Já si myslím, že to je reálné číslo, spíše se vždycky přikláním k tomu, že toho bylo ještě více."