Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy
Velikonoce jsou pro mnoho současníků spojeny hlavně s lidovými zvyky, malováním kraslic, pomlázkou nebo poléváním vodou. Pro křesťany však představují největší církevní svátky roku. Během Velikonoc probíhají křty, pašijové hry na řadě míst připomínají oběť Ježíše Krista a do slavnostně vyzdobených kostelů přicházejí lidé, kteří jinak mají k víře daleko. A právě šíření křesťanství se bude věnovat dnešní pořad. Vrátíme se v něm ale o několik století zpět, do doby, kdy z českých zemí odcházeli šířit víru jezuitští misionáři.
„Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého," píše se v bibli v Evangeliu sv. Matouše. A od 17. století této výzvy uposlechlo víc než sto českých jezuitů. Zamířili do dalekých zemí, obraceli na pravou víru pohany v Číně, Japonsku, Indii, v zemích Jižní Ameriky nebo na tichomořských ostrovech. Jejich velkým vzorem byl jezuita a patron všech misionářů, sv. František Xaverský. A stejně jako on mnozí z nich zemřeli mučednickou smrtí, doslova na dohled své "země zaslíbené"…
Byl mezi nimi i prostějovský rodák Jindřich Václav Richter. Narodil se roku 1653 a už jako šestnáctiletý kluk, přes odpor svých rodičů, vstoupil do jezuitského řádu. První řádové sliby složil v říjnu roku 1670. V příštích letech pak absolvoval obvyklé vzdělávací „kolečko", které členy řádu připravovalo na jejich budoucí poslání.
Tady je ale třeba se na chvíli zastavit. Jezuitský řád má v našem historickém povědomí převážně negativní konotace. Je přitom vcelku vedlejší, zda za ně může František Palacký, Karel Havlíček Borovský či do třetice Alois Jirásek se svým Temnem. Jezuité jsou zkrátka u nás už po generace vnímáni jako fanatičtí Koniášové, kteří násilně obraceli na víru zatvrzelé nekatolíky, pálíce přitom české knihy.
Už méně se ví, že jezuité patřili od samých počátků svého řádu k evropské intelektuální špičce. Ke studiu na svých školách vybírali jen ty nejnadanější studenty, často bez ohledu na to, z jaké sociální vrstvy pocházeli. Těm chudým prostě poskytli na celou dobu studií zaopatření. Jezuitský školský systém přitom zaručoval univerzální vzdělání jak v humanitních, tak přírodních vědách. Vyznali se stejně dobře v teologii jako v matematice, v hudbě nebo v lékařství. Každý z jezuitů mluvil plynně několika jazyky. Na svou budoucí dráhu se připravovali i důkladným psychologickým výcvikem. Věděli, že budou čelit velkým nebezpečím, včetně ohrožení života.
Stát se misionářem nebylo přitom vůbec jednoduché. Žádosti, které podávali generálovi svého řádu do Říma, byly velmi důkladně zkoumány. Mnozí tímto sítem neprošli, a cesta do misií jim tak zůstala uzavřená. Do vzdálených zemí prostě mohli odejít jen ti nejlepší z nejlepších. Dnes, při našem hédonistickém prožívání světa, je pro nás sotva myslitelná představa, že bychom se zřekli vymožeností, které nám skýtá civilizace, a šli šířit své přesvědčení do míst, kde nás čeká jen chudoba, malárie a s největší pravděpodobností i smrt.
Ale zpět k Jindřichu Václavu Richterovi. Po studiích v Olomouci pokračoval na filozofii v Jičíně a v Praze. Několik let pak působil jako učitel na řádových školách včetně klementinské koleje. Během studií se prý staral o chudé a nemocné, kteří žili na předměstí tehdejší Prahy. Na kněze byl vysvěcen roku 1683. A už o půl roku později zamířil do misií, spolu se svým spolubratrem a přítelem Samuelem Fritzem. Cestu do Nového světa popsal v jednom z dochovaných dopisů:
„24. září o 11. hodině na noc vypluli jsme z cadixského přístavu. Na den sv. Františka Borgie minuli jsme Kanárské ostrovy. Na den sv. Stanislava k večeru spatřili jsme prvně ostrovy Matalinas, jinak Martinique a nechali jsme je za zády. Na den sv. Kateřiny po poledni ukázala se nám zblízka a mezi mračny americká pevnina. 26. uviděli jsme ji jasně a zároveň s ní přístav Cartagenu, do něhož jsme pak 28. vepluli…Jinak naše cesta proběhla dobře, neboť až na obvyklá v těchto končinách vedra, poty a nesnáze lodi nebylo ničeho, čím bychom byli nějak trpěli."
Z kolumbijské Cartageny, která byla v 16. a 17. století hlavní branou při osidlování Jižní Ameriky Španěly, čekalo misionáře putování do ekvádorského Quita a odtud do oblasti Horního Maraňonu, k indiánům kmene Cunivů. Richter tu prožije příštích dvanáct let. Jeho misijní práce ovšem sestávala i z toho, že si sám musel postavit obydlí, dohlédnout na stavbu kostela a chovat prasata a drůbež, aby měl z čeho žít. A taky léčit nemocné indiány a snažit se, aby přivykli usedlému životu v jezuitských redukcích, tedy osadách, které jezuité při svých misiích v Jižní Americe budovali pro domorodce.
„Tito indiáni jsou pošetilá zvířata, nikým neovládaná, poněvadž nikdy nepoznala žádného knížete. Synové vládnou tu rodičům, ztrpčují jim život a trýzní je a naproti tomu rodiče zabíjejí děti, rodí-li se jim děvčata a ne chlapci, i ženy, jsou-li liknavé v rození dětí. Děti zabíjejí takto: Udělají díry, ve kterých je zahrabou, díry ty pak klidně posypou popelem, a to považují za projev mateřské lásky. Není-li tu matky, svěřuje se zabití dítěte kterékoli jiné ženě; chopí-li dítě za nohy, hodí-li je do řeky a zapěje-li nad ním za hlučného smíchu nénii, má za to, že vykonala svou práci. Považují za svoji zbožnou povinnost roztrhat svoje drahé jako skopce a se všemi svými přáteli je snědí. Kosti jejich pak, dobře je dříve opekše, spálí a popel, smíšený s jakýmsi vínem, za náramného nářku vypijí. Konečně pořádají po plných osm dní pitky, ožerou se, pomažou tváře černou barvou, a tak s velikým kvílením oplakávají svoje mrtvé,"
napsal jezuita Richter zpátky do Čech. Sám se přitom snažil vycházet s indiány po dobrém:
„Spíše láskou než tresty dobyl jsem si mysli indiánů, ač bude se to snad zdát neuvěřitelným, slouží mi jako čeští sedláci. Někteří se dívají na mne jako na svého pána, jiní jako na svého otce… Ještě podivuhodnějším snad se bude zdáti, že divoši, ještě před nedávnem divocí jako tygři, nyní se zdají krotcí jako ovečky a podrobují se i trestu, zaslouží-li si nějaký, ba po každém tom trestu poděkují. Ovšem k trestům třeba se uchylovati jen jako léku a se svrchovanou opatrností. Větší provinění, jako jsou, s odpuštěním, cizoložství, potraty apod., trestají se i vězením a ostříháním vlasů, při menších osvědčuje se na hodinu či na dvě uvázat ke kůlu."
Nakonec se ale sám stal obětí indiánské vzpoury. Privilegia mučednické smrti se mu dostalo roku 1696, když se pokoušel obrátit na víru indiány kmene Conibos. Zabil ho prý první indián, kterého tento jezuitský misionář v Jižní Americe pokřtil. Jeho vlastní sluha, jemuž dal jméno Jindřich. Richterovi bylo zrovna čtyřicet tři let… Roztrhla se v té chvíli nebesa a zalila amazonskou džungli svou zlatou září? Zapěly kůry andělské? Jindřich Václav Richter by si to nejspíš zasloužil.
Jindřich Václav Richter nebyl samozřejmě jediným českým misionářem, který se vydal do daleké Jižní Ameriky. Podle historických pramenů až do roku 1767, kdy bylo Tovaryšstvo Ježíšovo ze španělských držav vypovězeno, zamířilo z české provincie do světa kolem sto třiceti jezuitů. Některé zdroje jich uvádějí až sto šedesát. Zhruba stovka z nich pak působila v dnešní Latinské Americe. Nejvíce v Mexiku, ale také Paraguayi, Peru, Chile a v Brazílii. A ještě další, jako kupříkladu Augustin Strobach, se přes Jižní Ameriku dostali až do Mikronésie a na Marianské ostrovy v Tichém oceánu. Jen ale zhruba třetina z nich byli skutečně rodilí Češi…
Jako první se sem z české provincie dostal zřejmě Valentin Stansel. Tento rodák z Olomouce toužil jít do Indie, jeho představení ho ale nakonec vyslali do portugalské Brazílie. Do Ameriky připlul v roce 1663 a ve městě Bahía pak přednášel teologii. Stal se dokonce rektorem místní univerzity, učil matematiku a věnoval se rovněž astronomii. Napsal i spis o kometách nebo o námořní navigaci. Dožil se vysokého věku, zemřel v 84 letech. Jeho dráha však i za mořem zůstala hlavně akademická, bůhví, zda obrátil na víru jediného domorodce…
Zato hned v první větší výpravě z české řádové provincie, která se vydala do Ameriky roku 1678, byl už také první mučedník - Augustin Strobach. Spolu s ním odplulo dalších pět jezuitů, mezi nimi Šimon Boruhradský, Matěj Cuculinus, česky Kukulín, a konečně Josef Neumann. Trochu se u nich zastavme.Dodnes nejznámější z nich je zřejmě polenský rodák Šimon Boruhradský. Podepisoval se ovšem Simón de Castro, protože jeho pěkné české jméno bylo pro Španěly nevyslovitelné. Do řádu vstoupil roku 1670 v Brně a v roce 1678 získal povolení odejít do misií. Tato výprava měla ale smůlu - promeškala loď do Nového světa, a musela proto téměř rok čekat, než se vypraví další flotila. Boruhradský se zatím v Seville učil španělsky. Až potud se jeho příběh podobá Richterovu.
V Novém Španělsku se usadil v Mexiku, kde sídlil i španělský místokrál. A zde se projevil největší Boruhradského talent. Byl totiž skvělým stavitelem! Nejen že přebudoval palác místokrále, který poničil požár, ale hlavně důmyslnou stavbou říčních kanálů v roce 1692 dokázal zabránit záplavám, které město každoročně postihovaly.
„S pomocí Boží a Panny Marie provedl jsem celé dílo v době jednoho měsíce a osvobodil jsem město od záhuby, změniv zúplna tok vodní… V tomto roce povodně, jakkoli byly veliké, neodnesly mi ani hroudu prsti…,"
pochlubil se Boruhradský v dopise jednomu ze svých spolubratří. Obyvatelé Mexika za to na něj s vděčností dodnes vzpomínají. 300. výročí jeho úmrtí oslavili tím, že vydali faksimile jeho stavebních plánů.
Boruhradský však toužil po misijním díle a opakovaně žádal, aby se mohl vydat mezi pohany. Paradoxně přitom stále nebyl knězem. Odmítl totiž vysvěcení, protože se obával, že by se pak jako místokrálův oblíbenec s ním musel vrátit zpátky do Evropy, jako jeho osobní zpovědník. Roku 1696 povolení konečně získal a byl vyslán na Mariany. Byla to pro misionáře opravdu nebezpečná oblast, několik jeho předchůdců tam našlo mučednickou smrt. Zřejmě po ní toužil i bratr Šimon, zemřel ale docela prozaicky. Na lodi, plující na Marianské ostrovy, vypukla morová epidemie. Šimon Boruhradský jí v roce 1697 podlehl a jeho tělo bylo svrženo do moře. Bylo mu čtyřicet sedm let.
Vůbec nejznámějším českým jezuitou, který působil v jihoamerických misiích, byl Samuel Fritz. Narodil se roku 1654 v Trutnově a na kněze byl vysvěcen ve svých devětadvaceti letech, po studiu, které bylo u jezuitů jaksepatří náročné. V témže roce uctivě žádá o povolení, aby směl odejít do misie v Jižní Americe:
„Náš veledůstojný Otče v Kristu. Ostýchal bych se ovšem, já nejnehodnější ze synů, obrátit se na Vaši nejdůstojnější Paternitu, kdyby mne k tomu nepohnula tak dobrá záležitost chilské misie. Tou povzbuzen tedy přistupuji s prosbou a co nejpokorněji prosím, aby mě podle své otcovské lásky milostivě ráčila zařadit do počtu misionářů chilského království, jestliže svítá nějaká naděje, že já, slabý nástroj, bych mohl něco vykonat pro větší slávu Boží a ke spáse a službě duší…"
Nejnehodnějšímu synu je nakonec vyhověno, a tak se spolu se svým přítelem ze studií Jindřichem Václavem Richterem vydávají na cestu. V Jižní Americe se ale jejich cesty rozdělují. Samuela Fritze superior jeho řádu přiděluje ke kmeni Omaguů v Maraňonu. Omaguové byli nejpočetnějším kmenem v této oblasti a od ostatních se lišili tvarem lebky. Portugalci jím říkali ploché hlavy. Byli ale zjevně mírumilovnější než jiné kmeny, Samuel Fritz mezi nimi prožil dlouhý život…
Během příštích let založí v Maraňonu více než čtyři desítky tzv. redukcí, tedy osad, ve kterých se indiáni usazovali a zvykali si životu na jednom místě. Tou první byl San Joachim. Odtud se pak Samuel Fritz vydával na cesty za dalšími indiány a postupně navštívil všechny ostrovy, které Omaguové obývali. Vedl si přitom i podrobný deník, který pokrýval dlouhé období let 1686 až 1723. Bohužel velká část těchto jeho zápisků byla zničena, když se s ním při jedné z plaveb převrhla loď a Samuel Fritz zachránil holý život.
Zřejmě největší nebezpečí ho potkalo v roce 1689, když se vydal ke kmeni Yurimaguů na dolním toku řeky Rio Negro. Oblast, kde žili, postihly mimořádně velké povodně. K tomu se přidala Fritzova vážná nemoc, vysoké horečky a vodnatelnost, která v džungli mohla velmi snadno skončit smrtí. Po měsících neúspěšné léčby Samuel usoudil, že se musí sám vydat pro pomoc. Plavil se po Amazonce v naději, že narazí na skupinu Portugalců, kteří prý měli v džungli hledat léčivé rostliny. Je k nevíře, že i v tomto stavu si dokázal dělat poznámky ke své budoucí slavné mapě toku Amazonky! Portugalce nalezl po dlouhých týdnech v Pará, kdy byl už sám doslova na pokraji smrti. Měl ale štěstí, Portugalci mu skutečně pomohli a po dalších dvou měsících se už cítil natolik zdráv, aby se mohl vrátit ke svým Omaguům.
Trvalo mu to ale téměř dva roky. Portugalci ho totiž považovali za španělského špeha a bránili mu v odjezdu. Nakonec si na ně musel stěžovat až u místokrále. Ani ten se ale Fritzovým případem nechtěl příliš zabývat. Místo toho mu dal trochu peněz na nový kostel... Fritz má nicméně velkou zásluhu na tom, že se mu podařilo ochránit své indiány před portugalským otroctvím.
Podezření, že prodával indiány do otroctví, paradoxně však padlo i na něj a v roce 1712 zbaven úřadu superiora. Poslední roky prožil v redukci Jéberos, kde roku 1725 zemřel. Když bylo o čtyřicet let později jeho tělo exhumováno při přestavbě kostela, v jeho rakvi se prý našla jen podrážka jeho boty…
Stále tu ale ještě je Fritzova mapa, ve které zakreslil prameny Amazonky. Podařilo se mu ji vydat v roce 1707 v Quitu. Své dílo nadepsal: „K lepšímu poznání a všeobecnému poučení o velké Amazonce či řece Maraňonu jsem udělal tuto mapu s nemalou námahou a potem, protože jsem proplul větší část jejího toku až tam, pokud je splavná." Pod svým jménem mapu ale vyryl a vytiskl Juan de Narvaez, zprvu tak byla považována za jeho dílo. Přes dílčí nepřesnosti Fritzova mapa svou spolehlivostí nadlouho překonala všechny ostatní. Ocenil ji i slavný přírodovědec Alexander von Humboldt.
Vydejme se teď po stopách dalšího jezuitského misionáře. V den jeho narození nejspíš vyzváněly v jimramovském kostele Narození Panny Marie zvony. Byl totiž Štědrý den roku 1678 a obyvatelé městečka na Vysočině spěchali do chrámu Páně na mši. V rodině místního učitele, městského písaře a varhaníka Václava Vojtěcha Slavíčka se ale také narodil další synek. Při křtu dostane jméno Karel. Zemře v Číně, jako vážený matematik, astronom a hudebník. Na spinet přitom bude hrát pro samotného čínského císaře…
Už jako malému klukovi mu šly počty i jazyky, navíc měl po tatínkovi hudební nadání, a tak není divu, že dostal šanci studovat. Nejprve na gymnáziu v Brně, poté na univerzitě v Olomouci a nakonec na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Kromě filozofie a teologie ho zajímalo kdeco, hlavně matematika, astronomie nebo kartografie. Ještě jako student zakreslil podrobný plán Prahy. Vedle exaktních věd ale dobře ovládl i latinu, řečtinu, němčinu i hebrejštinu, kterou bude později dokonce vyučovat. O jeho jazykovém nadání svědčí i to, že základy čínštiny pochytil za pouhého půl roku, při plavbě lodí do Říše Středu.
Do Tovaryšstva Ježíšova vstoupil jako šestnáctiletý mládenec. Trvalo však ještě osmnáct let, než v roce 1712 složil všechny čtyři slavné řeholní sliby, tedy slib chudoby, čistoty, poslušnosti a zvláštní, speciálně jezuitský slib poslušnosti vůči papeži. A roku 1714 požádal generála svého řádu, aby mohl odejít do misií. V té době mu přitom bylo už šestatřicet let! A uspěl hned napoprvé. V jeho prospěch hovoří hlavně jeho matematické a hudební schopnosti, právě těch si totiž Číňané na misionářích z Evropy cenili nejvíce.
Jeho cesta do Číny začíná v portugalském Lisabonu. Spolu s dalšími misionáři nastupuje na 13. března 1716 na loď Svatá Anna, která s nimi obepluje celou Afriku a po 170 dnech přistane v tehdy portugalské kolonii Macau. Plavba to byla hodně divoká, nebezpečná a málem stála Slavíčka život. Zažil při ní bouře, kdy se za na jejich loď valily vlny jako hory.
„Brzy potom byla loď vysokými vlnami zpředu i zezadu tak napadána, že bychom byli téměř bývali ve vlnách pohřbeni. Dne 19. června bylo vidět na palubě celý vetešnický krám, protože každý sušil své věci na slunci,"
Je vlastně zázrak, že Svatá Anna nakonec do Macaa doplula a Slavíček přitom dokonce zachránil i spinet, který vezl celou cestu do Číny s sebou. V Macau byla jezuitská kolej, kterou procházeli misionáři na cestě do Pekingu. Na Slavíčka a jeho druhy tu už také čekal čínský oděv a byly mu po čínsku ostřihány vlasy.
Nešlo o náhodné opatření, ale o promyšlenou součást působení jezuitů v Číně. Jejich taktiku. Už nejvýznamnější jezuitský misionář v této části světa sv. František Xaverský zjistil, jak si lidé na celém Dálném východě cení prastaré čínské kultury. Díky tomu nechtěli další misionáři v Číně místní tradice a víru vyvracet, ale dokázali na ně se svým učením navázat. Respektovali konfucianismus i úctu k předkům, upravili dokonce křesťanské obřady místním zvyklostem a chápání. Tyto tzv. čínské rity byly ale trnem v oku Vatikánu a staly se zdrojem vleklých konfliktů. Nakonec je roku 1742 papež zakázal. Tím však také skončilo působení jezuitů v Říši Středu.
My jsme ale stále v roce 1716, kdy Slavíček se svými druhy putuje z Macaa až do Pekingu. Tam je počátkem února příštího roku čeká přijetí u císaře Kchang-si. Císař je velmi tolerantní, jezuitům je nakloněn, zajímá se o matematiku, astronomii a hudbu, a když se mu Slavíček devětkrát pokloní tak, že se čelem dotkne země, nechá si od něj zahrát na spinet. Ocení jeho všestranné schopnosti, zvláště když Slavíček později vypracuje plán města Pekingu nebo když se pokouší zakreslit mapu Měsíce. A jezuita si získá císařovo uznání i tím, jak dobře se naučil čínsky. Zabývá se dokonce teorií čínské hudby a o všech těchto svých vědeckých zájmech píše také svým přátelům v Evropě.
Roku 1722 ale císař Kchang-si umírá a jeho nástupce už zdaleka není vůči jezuitům tak vstřícný. Řadu z nich ze země vypoví a ti zbylí se musí soustředit v Pekingu. Včetně churavého Slavíčka, kterému zřejmě pekingské klima příliš nesvědčilo, pobýval proto na venkově. V Číně nicméně smí zůstat a opravovat císařovy hodiny… Zůstane tam až do své smrti v roce 1735.
„Otec Karel, vyčerpaný dlouhou nemocí, dne 24. srpna loňského roku šťastnou smrtí povznesl se, jak zbožně doufáme, do vlasti blažených, kde zabrán do nebeských souzvuků zahrnuje zajisté do žalozpěvů také písničky čínské či indické," napsali 28. prosince 1736 z Číny do Petrohradu dva jezuité o úmrtí svého druha Karla Slavíčka. Číňané si matematika, astronoma, kartografa a hudebníka z moravského Jimramova velmi považovali. Říkali mu Ťia-le Chuej-chou. I toto jméno je uvedeno na jeho náhrobku na starém jezuitském hřbitově v centru Pekingu. Je na něm ale také napsáno: Carolus Slaviček Moravus.
Náš další příběh se odehrává v žalářní kobce ve věži sv. Juliána, v královském městě Lisabon. Celý den je tu tma. Tma a vlhko. A zima. Celých šest let! Nekonečných šest let… Řekl si přitom někdy český jezuita Karel Přikryl: „Bože, proč jsi mne opustil?" V dopise z roku 1766, přímo z vězení, o tom napíše:
„Je to podzemí, které se podobá hlubokému sklepu, nebo ještě spíše starým pohřebním kobkám. Jeho poloha na břehu mořském působí, že je tu neustále vlhko. Je tu na podiv mnoho červíků. Trpím jimi značně. Ve zdi jsou udělány vysoké světlíky, aby zešeřelé světlo ukazovalo cestu těm, kdož sem sestupují, aby nám přinesli nějakou potravu. Ale do našich žalářů nepronikne ani vzduch, ani denní světlo. Špatný olej lampy, kterou svítíme, šíří nesnesitelný zápach…"
V takovém podzemí strádal český misionář, který předtím deset let vyučoval v semináři v západoindickém městě Góa a který jednou přivede obrozenského jazykovědce Josefa Dobrovského ke studiu sanskrtu. Karel Přikryl se totiž v polovině 18. století v portugalských koloniích v Indii zjevně ocitl ve špatnou dobu na špatném místě. Pryč jsou časy, kdy jeho řád požíval ochrany králů i samotného papeže. Proti Tovaryšstvu Ježíšovu v Evropě už dlouho roste odpor, panovníci Portugalska, Francie i Španělska je postupně ruší a nakonec, roku 1773, jezuitský řád zakáže i papež Klement XIV. A tento zákaz samozřejmě dolehne i do zámořských kolonií. Jezuité, kterým se nepodaří včas uniknout nebo umřít, jsou odtud eskortováni zpět do Evropy. Mnozí z nich pak skončí na dlouhá léta ve vězení.
„Prvního dne po našem příchodu měl jsem jako lůžko jen vlhkou zem a jako polštář pod hlavou svůj brevíř. To bylo celé moje zaopatření. V nohou jsem byl tak sláb, že jsem se nemohl na nich udržet. Nadto ztratil jsem na lodi malou bavlněnou přikrývku, kterou mi v Goi dovolili vzít s sebou. Konečně nám dali slamník, který ve vlhku brzy shnil. To je mé lůžko, na kterém klidně spím. Budiž pochválen Bůh, který nás těší ve všem našem soužení."
Karel Přikryl se ze své kobky dostane až v roce 1768, díky intervenci rakouské císařovny Marie Terezie. Smí se dokonce vrátit do Čech. Krátce působí ještě jako zpovědník jezuitské koleje v Hradci Králové nebo v Jičíně. V Hradci pak v roce 1773 zažije i zrušení svého řádu v českých zemích. Zde také v roce 1785 umírá. Zůstane po něm mluvnice indických dialektů.
Právě nad osudem českého jezuity Karla Přikryla člověka musí nutně napadnout, jak nic není černobílé. Když Karel Havlíček Borovský psal o jezovitech jako o lítých hubitelích knih, nejspíš Přikrylův příběh neznal.
