Jiřina Prekopová: "Aby láska proudila..."

Jiřina Prekopová je mezinárodně uznávanou psycholožkou. Z Československa odešla po roce 1968 a od té doby žije v Německu. Je autorkou řady unikátních léčebných metod, které se díky jejím studentům šíří doslova po celém světě. V Jižní Americe dokonce existuje Institut Jiřiny Prekopové (Instituto de Jirina Prekop), který pravidelně pořádá konference o terapii pevným objetím. Momentálně je hlavní pracovní náplní Jiřiny Prekopové tzv. Škola lásky v rodině, pomocí které se snaží učit lidi řešit konflikty mezi blízkými, nebo zbytečným konfliktům předcházet. Na jednom ze seminářů, v Lažánkách u Brna, navštívila Jiřinu Prekopovou Kristýna Maková:

Popište mi prosím, co se děje na semináři, tady v Lažánkách u Brna.

“My na tomto semináři děláme výcvik terapeutů pevného objetí. Ten je rozvržen na deset bloků během tří let. Při tomto semináři máme pozvané dvě rodiny, které mají mezi sebou konflikty - tam ta láska neplyne. Oni si nedovedou sami pomoct, ani nedostali dostatečnou pomoc od poradců ve svém regionu. Přicházejí k nám, jsou k nám přihlášeni, abychom jim pomohli. Před dvěma dny jsme je přijali s přesvědčením, že za dři dny, které tady dohromady s námi stráví, zjistíme, kde je ta žába na prameni, co tam kazí lásku, kde se dělají nějaké chyby, nebo kdo patří do systému rodiny, ale je z něj vynechán.

Konflikty, které tam jsou, se konfrontují mezi lidmi, kteří je mají. Když se jedná o manželskou konfrontaci, konfrontují se ti dva. Nemusejí se držet v objetí, to se dá dělat jen při očním kontaktu, zásadně ale tváří v tvář – buď v sedě, nebo v leže, nebo v kleče, nebo ve stoje. Na tom také nezáleží. Ale jako lidé se schopnostmi lidskými, tedy schopností řeči, svědomí a myšlení, si řeknou, co je bolí, aby se jeden do druhého mohli vcítit. Musí cit vyjádřit v první osobě. Vzájemně to udělají. Vzájemně se pochopí. A najdou řešení, aby se láska obnovila. A to se děje křížem krážem ve všech vztazích. A pokud jsou vztahy narušeny již ze stran dědečků a babiček, tedy již z předešlé generace, pozveme je k tomu. Nebo to provádíme pod vizualizací.

Protože se něco neřekne, láska se pokazí, bolest se nahustí. A to trvá velmi často celý život. Bolest v lásce se musí co nejdříve zahojit – doporučuje se ten den, ještě než zapadne slunce. Založili jsme také Školu lásky v rodině a děláme to jako prevenci. Jde tam především o to, aby láska proudila, i když se dostane do konfliktu, protože každý vztah se musí do konfliktu dostat - vztahy nejsou žádná okrášlená harmonie, která se ale doopravdy nežije.

My často žijeme ve lži, víte, v takové iluzi... Je to jako papírový domeček. Ten se zbortí velmi brzy, když přijde něco náhlého. Tak to je to, co my děláme. My jsme, řekla bych, terapeuti lásky.”

Myslíte si, že pošramocené vztahy se pomocí terapie láskou dají napravit i v dospělosti dětí?

“Úžasně!”

Ti lidé si pak od dětství nesou křivdy, o nichž mají pocit, že jim je rodiče způsobili, na základě toho se uzavřou. Řešit to v dospělosti je pak asi složitější, že?

“Tímhle se tomu zamezí. Mám s tím zkušenosti, protože to děláme už pět let. Mám i zpětné vazby. Vím tedy, že když se tahle prevence uvede do praxe, funguje. Funguje to, když od samého začátku snoubeneckého vztahu, od začátku manželství, když ti dva, muž a žena, spolu takhle zacházejí. A pak přijdou děti a oni je to učí stejně. Žijí takhle, trvají na tom starodávném úsloví, že se má láska obnovit, než zapadne slunce. To je zásadní. Učí se spolu vycházet kultivovaně. Ne od sebe utíkat nebo se bít. Děti se netrestají tělesně ani vyhazovem – to je pak útok a útěk, tedy živočišné pudy. To dovede každý krokodýl, každá kočka, když má vztek na tu druhou, ji umí pokousat a utéct. To člověk nesmí dělat. My na to máme ústa, máme na to oči, oční kontakt a máme na to slova. Učíme se emoční konfrontace.

Pak není potřeba nějaké terapie. To mě blaží. Já bych měla nejradši svět bez nutnosti psychoterapeuticky ošetřovat lidi. Ono je také třeba zamezit zbytečným konfliktům. Chtěla bych, aby konflikty nemusely být, a už vůbec ne zbytečné konflikty. Ty by vůbec vznikat neměly. Konflikty vždy vznikají proto, že muž a žena jsou různí. Žena kupuje boty jinak než manžel, telefonuje podstatně déle než on. Polarita života musí být, aby se na ní neustále obnovovala láska. Některé konflikty jsou ale úplně zbytečné...

Co je také důležité: Musí být také pořádek v systému rodiny. To znamená, že první místo v rodině mají muž a žena jako manželé. A ti nejenže mají první místo v rodině, ale vzájemně si dávají první místo. A to se velmi často nedodrží, třeba tím, že manžel dává ještě pořád první místo své vlastní mamince, a jeho žena je na vedlejší koleji. Nebo že dítě dostane přednost před tatínkem, dokonce místo v ložnici. Tak vznikají konflikty, které jsou úplně zbytečné a často potřebují opravdu odbornou poradu. Hierarchie v rodině se musí dodržet, jinak je peklo.

Pracujete nejenom s rodinami, ve kterých jsou nějaké konflikty, ale i s rodinami, ve kterých je třeba jedno dítě nemocné...

“I to. Ať je tam cokoli. Hlavně v rodinách učíme lásku, aby se předávala dál. Ale kde to všude děláme... Právě teď jsme na Moravě, kde pracujeme pro český výcvik. Ale my děláme tento výcvik i na Slovensku, i v Polsku, v Rusku, v Itálii. Ve Španělsku to začíná. A v Jižní Americe, tam máme největší základnu. Tam je Institut Jiřiny Prekopové a asi 150 certifikovaných terapeutů. A přibývá jich. Máme výcvik ve Venezuele, v Mexiku, v Chile, v Peru, v Kolumbii, v Dominikánské republice... V květnu tam bude kongres o pevném objetí - jako šanci lásku neustále osvěžovat, objasňovat, osvětlovat...”

To je úžasná myšlenka. Vy do Jižní Ameriky jezdíte často?

“Jezdím tam každý rok. Jedna moje žákyně, Mexičanka, se to naučila u mě v Německu, kde tedy do letoška ještě bydlím. Na podzim se pak budu stěhovat do Čech. Ona se to tedy u mě naučila. Založila tam Institut terapie pevného objetí. Rovněž dělá metodiku, terapii, dělá i prevenci. Řeknu Vám, tam jsem dostala úžasně krásnou zpětnou vazbu od peruánských psychoterapeutů, což jsou vlastně indiáni. Říkala jsem si, že v podstatě děláme něco, co oni žili. Nejdřív také říkali: 'Proč bychom se to měli učit? Vždyť my to děláme ještě doma... Nosíme děti v šátku ještě do dvou a půl let, do tří roků, než to dítě má své Já, než si i vyžije nějaký vzdor. Nepotřebujeme se nic takového učit...'

Potom ale zjistili, a to jsem se dozvěděla vloni na kongresu v Mexico City... Tam je tolik traumatizovaných lidí v důsledků masakrů, které se tam dějí. Zranění lidí, dětí, kterým byla maminka znásilněná v jejich přítomnosti, tatínek zabitý, dům zapálený, osiřelé děti... Tolik ztraumatizovaných lidí... A oni říkají, že jediná účinná psychoterapie je terapie pevným objetím, kdy to trauma vypláčou, vykřičí, uvědomí si to, najdou nějaké řešení. A to se musí opravdu vyplakat, tedy vyjádřit. Neudit to sám v sobě, nesžírat se tím, protože to člověk jenom nějak polknul. To se musí skutečně umět se citově odreagovat, nejraději v náručí někoho, kdo se mnou cítí a má mě rád. Skutečně říkají, že to je jediná pomoc.”

Jak Vy jste s technikou pevného objetí, nebo vůbec s terapií pevným objetím začala?

“Já jsem ji začala původně u autistických dětí v roce 1981. To už je tedy strašně moc... Kolik je to roků? To bude přes třicet...”

Třicet tři to asi bude...

“Kristova léta zrovna, řekla bych. Tam jsem se to naučila dělat, protože autistické děti ztratily sepětí s mámou. Ony ulpívají na neživých předmětech, kterými nějak točí, házejí, kývají s nimi. Nebo mačkají počítač.. Oni milují počítače, prostě neživé předměty. A mají strach něco přijímat od lidí. Je potřeba jejich sepětí s matkou obnovit, nebo vůbec teprve začít, protože mnohé ty děti ho ztratily už po předčasném porodu, nebo po porodu, když byly odděleny od maminky. A tam jsem brzo zjistila, jako psycholožka na dětské klinice ve Stuttgartu, že to potřebují i ti malí tyrani. To byla doba antiautoritativní výchovy v Německu. Děti tehdy mohly dělat, co chtěly, čili se lehce vyvinuly v malé tyrany, kteří bili rodiče, plivali na ně, kopali je. A maminka musela vařit jen to, co si tříleté dítě naporoučelo. A tak dále. Nebo vyhodilo tatínka z manželské postele a vzalo si jeho místo. A oni to všechno trpěli.

V té době vlastně museli udělat změnu vlády v rodině, už nevládne dítě, ale vládnou rodiče, a ti určují pravidla a jídelní lístek. Tam to bylo jinak. Indikace byla jiná. Pak jsem pochopila, že to potřebují i ti rodiče samotní, protože dělají úplný protiklad toho, co s nimi dělali jejich autoritativní rodiče. A byli potom měkcí a shovívaví, všechno dovolili. To pak nejsou rodiče, kteří udávají styl rodiny, života a pravidla. S nimi jsme potom dělali konfrontace, pozvali jsme si jejich rodiče, tedy prarodiče, nebo to zpracovávali pod vizualizací. Rozvinovalo se to dál a dál, pro jiné indikace. V podstatě se napravuje láska, a ta je nejlepší medicínou.”

Dá se pracovat s člověkem, který nemá vyřešený konflikt s někým, kdo už nežije?

“Ano, to se dá. To se dokonce musí. Tou otázkou jste uhodila hřebík na hlavičku. Zjistila jsem, ale to bylo už dávno známo, jen jsem si to neuvědomila, že my dovedeme pochopit, řekněme, tu mámu, která ke mně byla zlá a trestala mě tím, že na mě celé dny nemluvila, což bylo strašné, nebo mě bila... Neříkám, že to dělala moje maninka, uvádím jen příklad.

Dokud mám zlost na tu mámu a nesu si v sobě bolest, že jsem neměla jaksepatří maminku, jsem pořád jen ubulené dítě. Já se musím podívat na tu maminku v jejím dětství. Jaké ona měla dětství? Co ona tam vytrpěla? A představit si ji v těchto souvislostech, do kterých se narodila a rostla, a jak ona se tam měla... A když vidím, že ona sama tam byla šestá z osmi dětí, zapadla někam mezi mnoho jiných, sama neměla jaksepatří maminku, ani tatínka, před ní, řekněme, postižené dítě, které potřebovalo její maminku úplně, a ona neměla čas pro to následující dítě. A maminka smutná, traumatizovaná, tatínek třeba alkoholik. A když se pak podívám na dětství té maminky, tak pochopím, že mi nemohla dát něco, co sama nedostala.

Čili, až se podívám jako dospělý, dospělým okem, na to minulé, pochopím jako dospělý člověk logiku těch vztahů a poruch, ale i nápravy. Často jdeme až k prarodičům, co tam se dělo, co se tam dědilo z generace na generaci.”

Jde to vůbec? Podívat se na to dospěle, když jste vlastně stále vnitřně to ublížené dítě, které se ještě s něčím nevyrovnalo?

“Jde. To je naše metoda. Musela jsem to patentovat - metodu podle Jiřiny Prekopové. Odehrává se ve třech krocích pod vizualizací.

Uvedu příklad: Klientka leží na karimatce, v náručí, nejradši manžela, nebo někoho, koho si vybere. V pevném objetí se cítí bezpečně a troufne si vyjádřit city. A pod zavřenýma očima, v takovém jemném tranzu, ne velkém, pouze jemném, jako při autogenním tréninku nebo cestě fantazie, ji vedu jako terapeutka do prvního kroku té konfrontace – mezi jí jako dítětem a tím tátou, řekněme, který chodil domů opilý a mlátil maminku. Ať se vžije do té situace znovu: Jak byla stará? Co měla oblečeného? Kde to bylo? Třeba v předsíni... Byla tam tma? Nebo světlo? Co ten otec dělá? - 'A teď se s ním konfrontuj a řekni mu, jakou máš na něj zlost, jak nenávidíš ten alkohol, jak nenávidíš ten řemen v jeho rukou, kterým bije tu maminku.' Tam vykřičí bolest, kterou má. Ta bolest se nemůže vykřičet celá, v člověku zůstane, z paměti to nejde vymazat. Je ale potřeba ji překrýt láskou a pochopením.

Pak přejdeme k druhému kroku, kde se jako dospělý člověk podíváte na dětství svého tatínka, jak on se měl. Když vidíte, jak jeho tatínek byl také alkoholik a bil ho řemenem, tak si řeknete: 'Já tě chápu, ty ses nic lepšího nenaučil...'

A pak jdeme tedy ve třetím kroku do nebe, nebo kamkoli, kde ten tatínek je. To může být třeba domov důchodců. Nebo sedí třeba, řekněme, celé dny před televizí vedle flašky, nebo tak... Tam mu řeknete: 'Tatínku, kdekoli to je...' - Já tedy chodím nejraději do nebe... - Řeknu: 'Tatínku, sedni si prosím tady na lavičku u brány nebeské. Sednu si k tvým nohám, položím hlavu na tvoje kolena. Já jsem malá. Ty jsi velkej. Tys mi dal život, dal jsi mi, cos mohl. Za to ti děkuju. Nedostala jsem všechno, co jsem potřebovala, protože jsi mi to nemohl sám dát. Když jsem se podívala jako dospělá na tvoje dětství, chápu, žes mi nemohl dát všechno. Nejsi mi nic dlužen, dostala jsem to podstatné, a ten zbytek udělám sama, s tvým požehnáním.' A nechám ho požehnat. A vstanete a řeknete: 'Tak tatínku, teď odcházím s Tebou v srdci k mé rodině, a budu tu lásku šířit dál. A děkuju za požehnání.'

To je naše... Tyhle tři kroky trvají asi hodinu a půl. A ten člověk, který mnoho let, někdy celá desetiletí, žil s tím smutkem a se zlostí, že měl takového tátu, je teď úplně rozjasněný a dospělý. Tak to je tedy krásná zkratka. To je tak krátká terapie. A tak hutné. Celá proměna se uděje díky takovému obratu."

Říkala jsem, že to je odpradávna známé. Nejdřív jsem si řekla: 'Teda, to je úžasné, co jsem vymyslela!' Pak mi ta korunka ale spadla z hlavy, když jsem takhle jednou otevřela Bibli a četla dopis svatého Pavla Korintským číslo 1. On tam ve třech větách píše tohle:

Pvrní věta: 'Když jsem byl dítě, myslel jsem a soudil jako dítě.'
Druhá věta: 'Když jsem ale dospělý, myslím a soudím jako dospělý.'
A ve třetí větě platí ty tři největší cennosti: vírá, naděje a láska. A láska je to nejvyšší. Takže on už svatý Pavel byl nadaný psychoterapeut.

Držme se tedy toho, co je skutečně hodnotou nejvyšší. Ta nám ale, bohužel, v dnešním světě uniká. Protože v dnešním světě se lidé dívají více do obrazovek než svému bližnímu do očí. Když mají konflikt, tak od něj odcházejí, prostě utečou. Nebo se bijou. Nakonec to končí zpravidla rozvodem. Děti jsou osamocené, nevědí, kde je máma, kde je táta, jestli přijde, nebo nepřijde - čili roztrhané rodiny. Tolik lidí, kteří si nepřejou děti. V Německu přibývají mladé ženy, které vůbec nechtějí dítě. To je hrozné. To tedy degenerujeme. Rozumíte? To je hrozné. Lidé se rozvádějí, ještě ani konflikt, který mají mezi sebou nevyřešili. Oni se ještě dokonci i milují, ale jsou neschopní ten konflikt prostě zvládnout. Je to škoda. Vždycky se moc těším z toho, když se nám podaří nějaké manželství ještě takhle zachránit.”

To je úžasná práce. Vy jste mluvila o Německu, tam jste se dostala po roce 1968...

“V roce 1970, tedy ano, po roce 68...”

Žijete tam dosud?

“Ano. Žiju tam dosud. Teď už jsem v penzi. Tento rok mi bude 85 let, to je nejvyšší čas se o sebe postarat, a tak jsem si našla rezidenci pro seniory v Praze. Stěhuju se na podzim do Prahy. Ale řekla bych, že tam to teprve roztočíme... Oni se taky budou chtít ti senioři smiřovat se svými dětmi, aby vůbec mohli umřít... že jo?

Činnost, kterou se zabývám teď, ta bude pokračovat dál... Já se tam stěhuju jenom pro případ, že budu stárnout a slábnout, a navštívil by mě třeba pan Alzheimer... Pro tyhle stavy jsem tedy zajištěná.”

Já myslím, že Vám bude chodit víc úplně jiných návštěv...

“Tak to bude. Na přespříští rok mám pořád termíny obsazené. Mám tam také zajištěné 'parkoviště'...”

V dřívějších rozhovorech jste říkala, že jste na docela dlouhou dobu, skoro na dvacet let, na Čechy velmi zanevřela, potom, co se tu stalo...

“Ano, ano...”

Zaujalo mě, že říkáte, že se budete stěhovat do Prahy. Už je to tedy pryč?

“Já jsem byla v takovém stavu, jako když mě zradí milenec. Češi zradili demokracii a nechali se okupovat. Já jsem na ně měla zlost. Ještě dva roky po tom 68. roce jsem to vydržela v domnění, že se ještě něco uděje... Dělali jsme podpisové akce pro Dubčeka. Plně jsem se zapojila do procesu Pražského jara. Ale potom někteří začali přebarvovat kabáty. Z červených kabátů do růžových... A to vyvrcholilo tím, co mi řekl šéfredaktor časopisu, ve kterém jsem byla odpovědnou redaktorkou, jmenoval se Štafeta – a to byl právě časopis pro demokratizaci, pro obnovu socialismu s lidskou tváří.

'Ty, my budeme muset ohlásit někoho, že nás svedl, abychom mohli pokračovat dál.'
Já říkám: 'A koho myslíš, že bychom měli ohlásit?'
Řekl: 'No, nejradši Tebe...'
Tak to jsem věděla, že tady už nemůžu bejt...”

Jak to říkáte to zní, jako by chtěl souhlas...

“Opravdu ze zlosti, z nenávisti proti těmhle drtichvostům jsem odešla. A řekla jsem: 'Nikdy víc se tam nevrátím!' I když jsem byla někde v Německu v obchodním domě a slyšela českou řeč, ty lidi jsem velikým obloukem obešla, abych náhodou neprohodila slovo česky. Pak se mi ale stalo... To se stávají takové úžasné věci! Měla jsem přednášku na kongresu v Brixenu, v jižním Tyrolsku. Od pořadatelů jsem se dozvěděla, že tam jsou také dva Češi. Předsevzala jsem si, že se jim při každé příležitosti vyhnu.

Jdu takhle po chodbě... A měla jsem v ruce bochník čerstvě pečeného chleba, který mi donesla jedna rodina jako honorář za poradu, protože jsem po nich nechtěla peníze. A já jdu takhle po chodbě toho kongresového domu s tím bochníkem a proti mě jdou dva Češi, jednoznačně slovanské postavy, měli takové ty kulaté hlavy... Slyším tu českou řeč... A mě napadlo jít proti nim a říct: 'Chlapci, dostala jsem chleba, rozlamme si ho a jezme!' Tak jsme ho rozlámali, byl opravdu ohromně chutný. A jedli jsme. A to byl doktor Jaroslav Šturma, který je dnes pro tu celou věc tady mým zástupcem a nástupcem, a doktor František Schneiberg, lékař z Karlovy univerzity, který se stará o přijaté děti, adopce apod. A ti byli mými prvními českými žáky. Profesor [Theodor] Hellbrügge z Mnichova jim umožnil, aby u mě delší dobu ve Stuttgartu hospitovali, naučili se terapii pevným objetím. On [doktor Šturma] je můj nejblížší spolupracovník a otevřel mi dveře od vlasti. A kdo to všechno udělal? Kdo to zařídil?

Prostě jste potkala jste ty správné lidi...

“To udělal Duch Svatý. Nebeský management. To bylo úžasné. Já jsem tady zpátky a miluji dál.”

To jsme moc rádi! Velice Vám děkuji za rozhovor.