Krajané z 24 zemí světa si v Dobrušce vylepšují češtinu

Na kurzech češtiny v Dobrušce se učí i pomocí hudby a písní, foto:  Česká televize

Město Dobruška leží v Královéhradeckém kraji v podhůří Orlických hor. Jeho nejznámějším rodákem je František Vladislav Hek, Jiráskův F.L.Věk. Tento národní buditel by měl z akce, která se v Dobrušce už téměř čtvrt století koná, určitě radost. Na kurzech určených speciálně pro krajany si lidé s českými kořeny přijíždějí vylepšit jazyk jejich babiček a dědečků a seznámit se s českou kulturou a zvyky. Letošní kurz začal v pátek 25. července a potrvá do 22. srpna.

Kurz krajanů se pořádá ve školicím středisku Univerzity Karlovy a atmosféra tady trochu připomíná koleje, už jen tím, že se důsledně dbá na výuku i zábavu. Letošní vedoucí kurzu, který se koná už počtyřiadvacáté, je Vladimíra Koreňová, která popisuje, jak se účastníci, kteří nakonec do Dobrušky zamíří, vybírají:

"Výběr je celkem složitý, protože došlé přihlášky se všemi náležitostmi se posílají na ministerstvo zahraničních věcí, pak je svolána komise. Ta se skládá ze zastupitelů Univerzity Karlovy, Domu zahraničních služeb ministerstva zahraničních věcí a MŠMT. Při výběru se upřednostňují studenti, kteří tady ještě nebyli, mohou tam hrát roli i zájmy ambasády. Pak jsou tady studenti, kteří se aktivně účastní dění v krajanských spolcích nebo dělají něco pro české komunity v zahraničí. Někdy je jen jedna přihláška z jedné země, takže pokud splňuje všechny náležitosti, tak nic nebrání tomu, aby byl uchazeč vybrán. Pokud se přihlásí více studentů, tak se z jedné země vybírá maximálně pět. Snažíme se, aby každá země, která se hlásí, tady měla své zastoupení."

Když už pak studenti přijedou, stalo se někdy něco, co vás zaskočilo. Co jste museli řešit?

Vladimíra Koreňová,  foto:  Česká televize

"Někdy ano. Krajané třeba neuvedou, že mají problémy s chůzí. Mají strach, aby byli vybráni, protože se o nás ve světě hodně ví a taky když se podíváte na náš program, tak je hodně náročný. Nejde jen o výuku, ale krajanům, chceme ukázat i okolí, takže máme hodně výletů. Máme zařazené i hory a tak. Někdy mi přijde, že nechtějí ukázat své problémy z obavy, že nebudou vybráni. Ale jsou to opravdu drobnosti."

A co jídlo?

"To jsem právě chtěla říct, že dřív jezdilo hodně vegetariánů a na to jsme nebyli připravení. Teď se to hodně zlepšilo. Letos poprvé za 13 let, co tady působím, máme poprvé kurz, ve kterém nemáme vegetariána. Takže to nemusíme řešit, ale dodržujeme to, že jedno jídlo je klasické a druhé nějaká zelenina nebo něco lehčího, protože přece jenom je ta česká kuchyně těžší, hutnější a cizinci na to nejsou zvyklí."

Jak je to s jazykovou vybaveností krajanů? Mluví se tady většinou česky nebo si pomáháte i jinými jazyky?

"Jazyková úroveň studentů je různá. Jsou tady úplní začátečníci, kteří přijedou a umějí říct pouze ahoj nebo dobrý den až po ty, které uslyšíte. Úroveň je různá. Snažíme se hovořit česky, učitelé jsou podle toho vybíráni do jednotlivých tříd. U začátečníků hovoříme jednoduchou češtinou, snažíme se používat ta slova, která studenti umějí a naopak u těch vyšších úrovní se pak už hovoří normálně, tím hezkým barvitým českým jazykem. Pomáháme si angličtinou, máme tady učitele, kteří hovoří rusky a německy a překládá se ještě do španělštiny."

Odkud vůbec jsou studenti letošního kurzu?

"Letos tady máme 64 studentů. Těch stipendistů je vždy šedesát a ti čtyři si kurz platí sami z vlastních zdrojů. Letos máme 24 států, chybí Venezuela, která se nakonec nemohla dostavit, ale zase máme poprvé letos účastnici z Kamerunu. Dohromady se za těch 24 let vystřídalo 69 států."

Padla tady zmínka o tom, co zaskočilo pořadatele kurzu a učitele, leccos ale může zaskočit i samotné studenty, kteří se do Dobrušky sjíždějí ze všech koutů světa. Na stránkách kurzu si mohou vyměňovat zkušenosti a radit svým následovníkům, na co se mají v Česku připravit. Namátkou třeba na to, že může být velké horko, ale taky pěkná zima, protože české léto bývá nevyzpytatelné, nebo na to, že v Dobrušce na náměstí v pátek večer už hned tak něco nenakoupíte.

Do krajanského kurzu se letos přihlásila také Stephanie Walter. Jaké má vazby k České republice, co se jí tady nejvíce líbí a čím se Češi liší od Američanů? Na to odpoví bez problémů česky přímo ona sama:

Účastnice kurzu Vasiliki Adamidou z Řecka a Stephanie Walter z USA,  která si ovšem sama říká Štěpánka Walterová,  foto: Martina Bílá

"Já se jmenuji Štěpánka a jsem z Ameriky, z Kalifornie. Moje maminka je Češka a ona se mnou mluvila česky od malinka."

Jak se vaše maminka dostala do Ameriky?

"V Praze potkala tatínka, a když se pak vrátil do Ameriky, tak šla s ním. Bylo to v roce 1991. Maminka v Americe už zůstala, chtěla zkusit, jak se tam žije."

Vy jste vyrůstala v bilingvním prostředí - mluvili na vás anglicky i česky. Přišla vám čeština složitější než angličtina?

"Mně to přišlo přirozené, protože maminka se se mnou bavila česky a táta zase anglicky, protože táta neumí česky. Maminka mi říkala, že od malinka jsem byla tichá, že jsem nemluvila ani česky ani anglicky, že jsem byla pomatená."

Dívala jste se třeba na české Večerníčky?

"Nedívala jsem se. Tam nic takového nebylo a maminka neměla žádná DVD. Ale znám krtečka a pak mi maminka četla různé české pohádky o zvířatech."

Kdy jste se rozhodla, že pojedete na kurz do Dobrušky a jak jste se o něm dozvěděla?

"O kurzu mi řekla moje učitelka a ptala se, jestli bych neměla zájem. A já jsem si říkala: klidně, mohla bych si vylepšit češtinu."

Už dříve jste někdy v Česku byla?

"Ano, byla. Já tady mám celou rodinu. Nemám žádnou rodinu v Americe."

Jaký vidíte největší rozdíl mezi Američany a Čechy?

"Já bych řekla, že Češi chtějí vždycky pomoc, jsou takoví milí, zatímco Američané jsou víc jen pro sebe."

Na co se na kurzu nejvíce těšíte?

"Já se nejvíce těším na výlety na zámky. Mně se strašně líbí architektura a zahrady."

Druhou účastnicí kurzu, která dnes promluví, bude Vasiliki Adamidou z Řecka. V její češtině občas zazní zřetelný přízvuk obyvatel severní Moravy a Slezska. Není divu, paní Adamidou se narodila právě tam a v Československu žila do svých 26 let. Jako mnoho Řeků i její rodiče přišli do Československa poté, co je z vlasti vyhnala občanská válka.

"V roce 84 jsem se s manželem, který byl z Vrbna pod Pradědem, odstěhovala do Řecka. Tam se mi až narodily děti. Učila jsem je i česky, což se mi dokonce i Češi smáli, proč je učím, že to nikdy potřebovat nebudou. Dneska jsem ráda, protože když můj syn cestuje po světě, tak skoro všude najde Čechy. "

Jaký vy vidíte rozdíl mezi Čechy a Řeky? Byl to pro vás šok, vrátit se do Řecka?

"Pro mě ano. Někomu to nevadilo, ale já jsem vyrostla v tom, že existuje nějaká disciplína a pořádek, což Češi fakt mají. Možná je to tím, že mají vedle sebe Němce. Takže to mi vadilo, taková ta moc moc moc velká volnost. To už ani není demokracie a volnost není, to už někdy hraničí s anarchií. To mi vadilo a možná jsem to ani nikdy nepřekousla. Mně tento pořádek více vyhovuje. Neztratila jsem kontakt s Českem, sestra se mi vdala za Maďara na Slovensko. Bratr má za manželku Češku, pár let bydlel v Řecku, ale vrátil se zpátky."

Na krajanském kurzu jste poprvé?

"Ano, poprvé, poprvé. Čekala jsem, že to takové bude a nezklamalo mě to v ničem. Čekala jsem, že to takové bude."

Co se vám zatím nejvíce líbilo?

"Všechno. Nemůžu tomu uvěřit, už jenom tomu, že nás sem přijali. Je to pro mě pocta."

Měli jste někdy v Československu problémy s tím, že jste Řekové?

"Někdy se stalo, ale to je všude na světě, to je všude. Když jsme přijeli do Řecka, tak byli lidé, kteří se k nám chovali hezky a byli lidé, kteří se k nám posmívali. Zvláště tehdy, dokud bylo socialistické Československo. Pořád nám říkali, že jsme od železné opony a takové. Já jsem si říkala, co se s nimi mám bavit, oni ani nevěděli, kdy jsme měli televizi, rádio...Moc mě to štvalo. Když se ale pak otevřely hranice a i Řekové začali cestovat, tak se mi diví, že jsem se do Řecka vrátila. Říkají: Co tady chceš, vždyť to Řecko pro tebe, co jsi vyrostla v Československu, není."

Krajanský kurz v Dobrušce se už přehoupl do své druhé poloviny, za jeho účastníky se ještě podíváme příště. Mluvit se bude třeba o proslulých ponožkách v sandálech.