Luděk Frýbort: Ani čtvrt století od Listopadu jsme se nepoučili

Luděk Frýbort

Hostem dnešní krajanské rubriky Radia Praha je spisovatel a publicista Luděk Frýbort, který už od konce 70. let minulého století žije v Německu. V těchto dnech přijel do Prahy na krátkou návštěvu. A v našem studiu zavzpomínal i na začátky svého exilu:

"Prchal jsem roku 1979. Já jsem měl samozřejmě zaječí úmysly už od svých patnácti let. Potom došlo k tomu, že jsem našel děvče, které bylo stejného ražení, tak jsme spolu vesele prchli."

Kolik vám v tom roce bylo let?

"Mně bylo pětačtyřicet, byl jsem relativně už dost starý."

Takže vy jste v té době sebral odvahu úplně změnit život a jít do neznáma?

"Ano. Rozhodně to bylo neznámo v tom smyslu, že věci, ze kterých jsem si dělal hlavu, se nedostavily. Zato se dostavily problémy, s kterými jsem nepočítal."

Z čeho jste si před odchodem dělal hlavu?

"Z toho, jak budu přijat, kde tu hlavu složím, nakonec i kvůli zaměstnání. Nakonec to všechno šlo celkem hladce. Byly ale zase věci, se kterými jsem nepočítal. Musím ale říct, že jsem byl velmi příjemně překvapen."

Bylo Německo vaše první volba?

"Ne, moje volba byly Spojené státy, kde jsem si už domluvil s mým bývalým spolužákem a přítelem, že přijedu do Pittsburghu. S manželkou, se kterou oba máme boty z toulavého telete, jsme ale předtím několikrát vyškemrali a vypodpláceli výjezdní doložku. Ta poslední byla do Japonska. A já jsem měl nepříjemný pocit, že kdybych do nové žádosti o výjezdní doložku měl psát jako cíl cesty USA, tak by na to už byli soudruzi hákliví. Napsal jsem tam proto Německo a Rakousko s tím, že pak budu běhat po vyslanectvích a vízum dostaneme až potom. V Düsseldorfu na americkém konzulátě mi ale řekli, proč jsem nežádal hned! Tak jsem šel ještě ke Kanaďanům. Těm by se líbila má profese geologa, nemohli mne ale přijmout jako československého turistu. Musel bych mít statut politického uprchlíka. Šli jsme se proto hlásit na okresním úřadě a žádat o azyl. A úředník - dodnes si pamatuji, že to byl jednoruký válečný invalida – tam ťukal do psacího stroje. A když se od nás všechno dozvěděl, nám řekl, co blázníme s azylem! Moje paní byla původem sudetská Němka, takže dostaneme občanství."

Vy jste vůbec netušili, že tato možnost je?

"My jsme to netušili. Tak jsme si řekli, že je jistější vrabec v hrsti, a raději jsme zůstali v Německu."

Litoval jste někdy toho, že jste neodešel do Spojených států?

"O litování není řeč, byla ale jedna okolnost, kdy šlo o našeho syna. Chtěl být pilotem a ve Spojených státech prodělal pilotní výcvik. Měl všechny licence, nakonec ale nedostal zelenou kartu a musel se vrátit do Německa. Tam mu ale jeho letové hodiny neuznali. A tehdy jsem si říkal, že to byla chyba a že jsme do Států měli jet. Časem se to ale urovnalo a dnes jsem celkem rád, a to zde dvou důvodů. Zaprvé Evropa je obrovský kaleidoskop kultury, jazyků, zvyků a národů, kdežto Amerika je jen jedna. Evropa má také dlouhou a rozmanitou historii, zato v Americe dům z roku 1850 je pomalu starožitnější než Karlštejn. Takže kvůli těmto dvěma věcem si říkám, že jsme udělali dobře, když jsme zůstali v Německu."

A možná ještě do třetice - máte to dnes domů blíž!

"Jde o to, čemu se říká domov. V každém případě je to ale sem pět set padesát kilometrů."

Vraťme se ještě k okamžiku vašeho rozhodování, než jste odešli do exilu. Co byla ta poslední kapka?

"To, že jsem požádal o výjezdní doložku. Střílel jsem od boku, pak mi ale náhle přišlo, že národní banka potvrzuje výdej devizového příslibu. A já jsem si řekl - je to tady a teď už nemůžu couvnout, ani kdybych chtěl! Byl jsem z toho nervózní a běhal jsem po bytě, protože to se už nedalo vzít zpátky."

Co vás ale do té míry naštvalo, že jste o exilu začal vážně uvažovat?

"Ty byl celý můj života běh. Už jen rodinný původ. Táta byl důstojník za první republiky, dokonce ze zpravodajského oddělení hlavního štábu. To bylo velmi podezřelé. Jako student jsem navíc nebyl nijak vynikající, zato jsem ale měl hubu velkou a nezavřenou. Tak jsem to taky pocítil, nedostal jsem doporučení na vysokou školu. Po třech letech práce v Geologickém ústavu jsem byl na udání jednoho dobráka vyhozen a pak jsem se dvanáct let živil jako dělník. Pracoval jsem na průzkumných vrtech, na šachtě s lopatou v ruce a tak dále. Takže to byly jakési neustálé ústrky."

V tom případě je ale skoro s podivem, že se vám přesto podařilo dostat výjezdní povolení. Lidé s takovou historií se k němu nedostali až do roku 1989...

"Já jsem naštěstí nebyl trestán. Jednu chvíli k tomu nebylo daleko, naštěstí k tomu ale nedošlo. A jedna z podmínek vydání té doložky byl čistý trestní rejstřík. A ten jsem měl. Kádrové kaňky nebyly započítávány."

Odešel jste jako geolog, měl jste ale za sebou řadu let v dělnických profesích. Chyběla vám pak ta praxe? Musel jste začínat od začátku?

"Ale samozřejmě! Já jsem ale dělal něco úplně jiného, nežli v Praze. Byl jsem vděčný za jakoukoliv příležitost, odcházel jsem s tím, že budu někde nosit pytle a tlačit vozíky, jen abych našemu klukovi připravil lepší budoucnost. A najednou jsem měl zaměstnání, že by mne k němu soudruzi nepustili ani zdálky přičichnout. Pracoval jsem na ukládání jaderného odpadu! To bylo velmi brizantní téma. S tím, co jsem dělal v Česku, to ale nemělo společného vůbec nic. Všechno jsem se musel učit znovu. Setkal jsem se ale u svých kolegů s velkým porozuměním a pochopením, takže všechno šlo dobře."

Zeptám se a možná mi nebudete chtít odpovědět: nekroužili tehdy kolem vás nějací zpravodajci?

"Nekroužili. A to mne mrzelo! Já bych jim měl co říct. Já jsem tu v rámci svého povolání jezdil i do těch nejtajnějších vojenských objektů, k Rusům do Milovic a podobně. A kdyby se mne nějací špióni zeptali, já bych jim to s radostí vybreptal. Jenže nepřišli."

Pak jste už v tomto oboru působil až do penze?

"Až do mého odchodu na takzvaný odpočinek."

Jak jste se při této práci dostal ke své druhé profesi, k psaní?

"Já jsem spisoval ještě za českých časů. Psal jsem pro Lidovou demokracii, fejetonky a různé cestovní črty a úvahy. Pak tu byl časopis Naše rodina, psal jsem i pro časopis Lidé a země, takže jsem si zvykl na tento koníček."

Psal jste vždycky jenom česky?

"Já jsem napsal několik článků v němčině, což celkem umím. Řekl bych ale, že v tomto ohledu jsem doma víc tady, v Čechách. V češtině, ne v jiných ohledech. A neměl jsem taky příležitost najít cestu do publicistických kruhů v Německu."

A je těžké pro člověka, který přišel z Československa, proniknout do německé literární sféry?

"Upřímně řečeno, já jsem se o to ani nepokoušel. Mou první starostí bylo zaměstnání, zařízení domácnosti, navázat vztahy s okolím. Pak došlo k tomu, že jsem přeci jen našel kontakt. V Kolíně nad Rýnem vycházel krajanský časopis, který se jmenoval Hlas Bohemie. Přišel mi do ruky, byl v něm jeden článek a já jsem na něj napsal jakousi repliku. A redaktor pan Schulz mne požádal o trvalou spolupráci. Takže to byl Hlas Bohemie, pak se objevil Našinec v Jižní Africe, Zpravodaj ve Švýcarsku, kam sporadicky píšu dodnes, a pak především časopis Polygon."

A krajanské časopisy vám zůstaly dodnes, jak víme…

"To mi zůstalo, pro Nový Polygon píšu velmi rád, někdy nakrmím i Zpravodaj. Pak jsem napsal jednu povídku s emigrantskou tématikou, jak přišel Praotec Čech do Čech a co z toho pošlo. Ta se líbila panu Kudláčkovi, který tehdy vydával Český deník. A on mne požádal o trvalou spolupráci. Takže jsem tam psal článek každý týden, někdy i dvakrát. Po zániku Českého deníku byla pauza, pak začal vydávat inzertní noviny Annonci, kde jako člověk velmi angažovaný měl i politickou stránku. A tam jsem psal dál, až do doby, než pan Kudláček Annonci prodal."

Vám se ale podařilo z vašich článků a různých cestovních črt vydat i několik knih...

"I to se mi podařilo zásluhou pana Kudláčka. Pan Kudláček je člověk, který rozumí penězům, taky se ale umí nadchnout, a pak to stojí za to. A my jsme se domluvili, že by se vydal výběr mých článků. Z toho v roce 2000 vznikla knížka Češi očima exulanta. Následoval nehistorický román Praotcové. S tím jsem nejdřív běhal po nakladatelstvích a nic jsem nedosáhl. Pan Kudláček mi říkal, abych mu ho tam nechal, že se na něj podívá. A pak mi řekl, abych už nikde nelítal, že ho vydá. A tím vlastně začala má kariéra, kdy mi skoro každý rok vydával jednu knížku. Byly to tři romány, dvě sbírky všelijakých úvah a esejů a dvě knížky cestovní."

Pokud se vrátíme k práci pro různá krajanská periodika: jak se podle vás za těch pětatřicet let, co žijete v zahraničí, krajanská komunita změnila?

"Změnila se velmi podstatně v okamžení, kdy padla železná opona. Co té doby byl bujný krajanský život. Nejvíc Čechů je v Bavorsku, ale i v Hannoveru a okolí bylo asi šest set českých a slovenských rodin. Scházeli jsme se, pořádali táboráky. První ránu ale krajanský život dostal ve chvíli, kdy komunisté zavedli tzv. vykupování. Někteří lidé si vykoupili možnost jezdit do Čech, za maminkou. Já to nikomu nevytýkám. Pak si už ale dávali pozor, aby nenarazili. To byla první rána krajanské komunitě. A když to pak prasklo, celé to skončilo. Zůstaly přátelské vztahy, už se ale nedalo nic dohromady."

Není to ale jen generační záležitost? Víme, že do světa míří spousty českých rodin, mladých lidí, kteří si vytvářejí úplně nový krajanský život. Jste s nimi nějak v kontaktu?

"V tom jsou velké rozdíly. V severním Německu obtížně navážete skutečně přátelský vztah. Ten vztah je velmi solidní, kolegiální, sousedský, dobrý, aby ale vznikala kamarádství, to se moc neděje. A pak už zbývají jen ti lidé z té české vesnice, se kterými jsou důvěrnější vztahy."

Uvažoval jste někdy vážně o návratu do Čech?

"To víte, když se to překulilo, tak asi nebylo nikoho, kdo by si tuhle kopretinku neotrhal. Já jsem si ji otrhával taky. Přijel jsem tehdy plný nadšení, nadšení jsme ale byli všichni. Zakládali jsme Občanské fórum v Hannoveru a podobně. Své nadšení jsem tu ventiloval před svým starým přítelem, on mi ale řekl: člověče, neblázni! Kam dřív stačilo dát na stůl bonboniéru nebo lahev kořalky, teď musíš dát sto tisíc! A v tu chvíli jsem začal přemýšlet. Taky jsem nevěděl, kde bych bydlel a pracoval, už jsem byl postarší, takže jsem nakonec od těchto úvah upustil. Ostatně nikdy nebyly příliš intenzívní."

Čtu vaše články, takže vím, že jste k současné české společnosti velmi kritický. Co vám na ní připadá nejhorší?

"Já začnu od toho lepšího..."

To jsem si ale chtěla nechat na konec!

"Tak dobře. Už je to skoro čtvrt století, tento národ jako by se ale teprve vylíhnul. Jsme nepoučitelní. To je i v drobnostech. Lidé se nechávají napálit od podvodníků, všech těch šmejdů. Já jsem byl v Německu dva měsíce a už jsem věděl, že u všech kupních smluv si musím nejdřív přečíst to, co je mrňavým písmem napsáno úplně dole, že se nesmí uzavírat žádný kšeft mezi dveřmi a tak dále. A tady to ti lidé pořád nevědí. Vždycky někomu naletí. To je obrovská naivita."

A co je tedy to lepší?

"Já vám to řeknu oklikou. V roce 1969 bylo Československo velmi populární a já jsem byl pozván do Švédska k jednomu velkému profesorovi a filozofovi. On se mne vyptával na různé věci a já mu všechno líčil, jak je to s Rusy, Husákem atd. On mne poslouchal, kýval hlavou, a když jsem mu to všechno vylíčil, tak mi řekl: to se vám divím, že si nezvolíte jinou vládu! A já jsem si v tu chvíli myslel, že ho majznu popelníkem po hlavě! Zkrátka - jen zažitá zkušenost je skutečně zkušeností. A západní společnost až na řídké výjimky to má z druhé ruky. Není schopná tu realitu pochopit. Když se ale setkám řekněme s východním Němcem, s Polákem, s Maďarem, tak ten už ví. Ti lidé, kteří měli pořád relativní blahobyt, demokracii, právo, ti to nejsou schopni pochopit."

S touto zažitou zkušeností, kterou na východě máme, bude souviset ještě moje poslední otázka. V minulých letech jsem měla příležitost mluvit s mnoha exulanty a oni sami mne přesvědčovali, že Rusů se už nemusíme bát. Tak se teď ptám vás: máme se bát Rusů?

"Dávat si pozor. Ruský imperialismus neskončil, to je součást ruské národní povahy, geneticky zakotvená. To, co my považujeme za přežité a směšné, oni berou vážně a moc se zlobí, že to nejsme schopni pochopit. Výbojnost a neustálá snaha zvětšovat už tak dost velkou říši je jen tak nepustí. A když nebude Putin, přijde někdo jiný. S tím se budeme střetávat. Já bych k tomu ještě dodal následující, i když to už nepatří do našeho rozhovoru: tady byla jistá rakouská říše, která byla účinnou hrází proti výbojnosti německé i ruské. Rakouská říše padla a vlny se vylily. "

Děkuji za rozhovor!