Martin Daneš z Francie přišel na to, jak propagovat české knihy ve světě

Na nedávném mezinárodním veletrhu Svět knihy v Praze byla už potřetí udělena cena Česká kniha. Vznik této ceny, která pomáhá dostat současné české autory do světa, inicioval spisovatel a publicista Martin Daneš. Jako student emigroval v 80. letech do Francie, po listopadu 1989 krátce působil jako poradce prezidenta Václava Havla a v roce 2008 se do Francie zase vrátil. O svém odchodu do exilu i dalších životních peripetiích vyprávěl v rozhovoru pro Radio Praha:

"Já jsem byl tehdy studentem žurnalistiky. A ačkoliv jsem si žurnalistiku sám vybral, protože mne bavilo psát, tak jsem v průběhu studia čím dál víc poznával, že to, jak žurnalistika v tehdejším Československu funguje a jak je indoktrinovaná tehdy vládnoucí ideologií, mi asi vyhovovat nebude. A že zřejmě nebudu schopen se tomu systému podřídit a dělat tu profesi."

Promiňte, ale musím se zeptat. Vy jste to nevěděl už dopředu, že to tak bude vypadat?

"Ty pochybnosti jsem samozřejmě měl, a silné. Měl jsem ale na gymnáziu učitele, kterého jsem si strašně vážil. A když jsem byl ve čtvrtém ročníku, poprosil jsem ho o konzultaci. Řekl jsem mu o svém problému, že mne baví psát, chtěl bych dělat žurnalistiku, mám ale strach z té ideologie. On se na mne tehdy podíval a pamatuji si jeho poslední větu, která to skutečně rozhodla. Řekl: kdo jiný by to měl dělat než vy! Právě takoví lidé, jako jste vy, jsou tam potřeba! A já jsem najednou cítil jakousi vlasteneckou povinnost a šel jsem do toho."

Jak dlouho jste na žurnalistice vydržel?

"Já jsem ji vystudoval celou, jen jsem si odložil státnice z jara na podzim, protože jsem měl jet v létě jako tlumočník pionýrských organizací do Francie. Tu nabídku jsem dostal na poslední chvíli, protože jim asi vypadl nějaký prověřený tlumočník. A já jsem si řekl, že bude lepší odložit státnice na podzim, protože kdybych je udělal na jaře, tak by se možná ohlásili vojáci. Tak to tehdy bývalo. A do Francie by mne nepustili."

V kterém to bylo roce?

"1985."

Vy jste po příjezdu do Francie jistě neměl problém s jazykem, francouzsky jste mluvil velmi dobře...

"Já jsem si myslel, že nemám žádný problém s jazykem. Když jsem tam ale začal znovu studovat žurnalistiku, tak jsem hned při prvních přednáškách zjistil, že nerozumím ani slovu. "

Jaké jste tam našel zázemí, abyste vůbec mohl dál studovat?

"Bylo tam pár šťastných náhod. Šel jsem se podívat na školu, která se trošku naší žurnalistice podobala. Byla na Univerzitě Paříž 2, jmenovala se Francouzský tiskový institut. Proděkanem tam byl starý pán, který si zjevně ještě pamatoval období druhé světové války a dokonce i krátce před ní. A ten říkal: všichni si myslí, že školy na východ od železné opony za nic nestojí. Karlova univerzita je ale výjimka! Já jsem mlčel, i když jsem věděl, že co se týče přinejmenším fakulty žurnalistiky, tak to neplatí. A díky jemu a jeho podpoře mi uznali studia v Praze a měl jsem dělat jen poslední semestr. Hned po studiích žurnalistiky jsem nastoupil další studia. Měl jsem výhodu, že jsem získal status politického uprchlíka, takže jsem měl podporu, která mi umožňovala studovat dál. A tak jsem tam na prestižní francouzské vysoké škole vystudoval politické vědy. Na té škole studovali všichni francouzští politici."

Našel jste pak rychle uplatnění?

"Já jsem tam vlastně žádnou kariéru ani nezačal, protože na jaře 1990 jsem se plný nadšení vrátil do Prahy. Chtěl jsem tu budovat demokracii. Začal jsem psát články do Respektu, a protože jsem na politologii měl specializaci Evropská společenství, dnes je to Evropská unie, napsal jsem sérii článků o Evropě. Potom jsem byl na nějaké party a tam si mne všiml Saša Vondra a nabídl mi, abych nastoupil na Hrad. Říkal: vy jste, Martine, jediný kvalifikovaný člověk, který na to má školy!"

Jaké to na Hradě bylo?

"Byla to velmi zajímavá zkušenost, protože jsem pro prezidenta připravoval veškerou agendu, která se týkala západoevropských zemí. Často jsem se s prezidentem setkával a brífoval jsem ho před návštěvou třeba Helmuta Kohla nebo Johna Majora. Zkušenost to byla k nezaplacení, velmi zajímavá, ale po roce jsem zjistil, že gros práce bylo vyřizovat lejstra a dávat na ně čísla jednací. A já skutečně nejsem typ úředníka. Já potřebuji určitou svobodu a tam jsem se cítil svázaný. Vydržel jsem tam rok a jeden měsíc. A teprve pak jsem začal dělat profesionálně žurnalistiku, kterou jsem před tím studoval."

V Česku, nebo jste se pak vrátil do Francie?

"Já jsem žil v Česku nepřetržitě až do roku 2008. Pracoval jsem v různých českých periodikách a současně jako pražský dopisovatel pro několik francouzských a pro jeden belgický list."

Říkáte, že jste tu žil do roku 2008. Pak jste se tedy vrátil zpátky do Francie?

"Pak mne něco chytlo a řekl jsem si, že jsem přece ve Francii byl, ale jen jako student, takže jsem nikdy nepoznal skutečný život. Tak jsem tam s určitým zpožděním odjel, aby si ten profesní život vyzkoušel."

A jaký je profesní život Martina Daneše ve Francii?

"V době krize to není žádná sláva. Krize Francii postihla velmi silně, a když tam přijede Čech, který ve Francii nikdy nepracoval, tak mu moc nepomůže ani to, že má prestižní diplomy."

V roce 2008 krize právě začínala, takže její dopad musel být poměrně veliký...

"Je to přesně tak. Špatně jsem si vybral chvíli příjezdu. Nicméně jsem tam pracoval, ovšem ne jako poradce prezidenta, jak jsem si představoval /smích/. Je pravda, že jsem si to trochu idealizoval. Bylo a je to mnohem tvrdší. Pokud jde o novinařinu, je to naprosto zazděné. Já jsem se tam sešel s redaktory listů, pro které jsem psal, oni mi ale na rovinu řekli, že se sami třesou, aby nepřišli o práci. Možnost psát pro mne nebyla, leda zadarmo. Tím skončily všechny debaty s novináři, které jsem znal. A tak jsem už ani nezkoušel oslovovat ty, co neznám."

Takže jste musel najít úplně jiný zdroj obživy?

"Dva roky jsem pracoval pro společnost, která organizuje audiovizuální veletrhy v Budapešti. Tam o mne stáli, protože mluvím česky, slovensky a rusky. Nějakou dobu jsem byl taky nezaměstnaný. Je ale fakt, že neustále píšu do dvou pražských periodik, mám blog na jednom francouzském internetovém portálu, překládám do francouzštiny..."

Vy jste také vydal celou řadu knih v češtině. Mnohé z nich reflektovaly zkušenost, kterou jste měl s českou politikou. A teď jste vydal první knihu, kterou jste napsal francouzsky. Řekněte o ní alespoň pár slov.

"Jmenuje se Le char et le trolley, což v českém překladu znamená Tank a trolejbus. Odehrává se v letech 1968 a 69 v České republice, konkrétně v Českých Budějovicích."

Můžu vás přerušit? Je to kniha psaná ve francouzštině, čili pro francouzské čtenáře. O Francouzích se někdy trochu nactiutrhačně říká, že jsou soustředěni sami na sebe a o Československu nebo České republice nevědí vůbec nic. Našli se čtenáři pro knihu psanou o Českých Budějovicích v roce 1968?

"Z toho jsem měl taky strach. Co se ale týká prodeje knihy, o tom nemám žádné informace, protože vyšla skutečně před pár měsíci. Nakladatel mi zatím čísla nesdělil. Samozřejmě jsem měl čtenáře mezi svými přáteli a známými, kteří reagovali pozitivně a povzbuzovali mne, abych knihu nabídl francouzskému nakladateli. A když knížka vyšla, šel jsem do knihkupectví, které je kousek od mého domu, a nabídl jsem ji knihkupkyni, kterou jsem znal, protože jsem tam občas zavítal. Řekla mi, že ji kniha zajímá, a vzala si na ni týden. Za týden jsem tam znovu přišel a ona mi řekla: je to dobře napsané, řekněte mi ale, proč zpracováváte takové téma francouzsky? Proč jste to nepsal česky? Mně to téma vůbec nic neříká! Nějaké malé, provinční město a v něm nějaké trolejbusy! - Takže asi máte pravdu."

Dostaneme se teď k České knize. Jak jste vlastně přišel na tuto soutěž?

"To je můj originální nápad, říkám skromně. Přišel jsem na to tak, že jsem se procházel pařížskými knihkupectvími, četl jsem recenze na knihy a říkal jsem, jaká to je nespravedlnost! Jak je možné, že se každých pár týdnů dočtu recenzi na nějakého úžasného současného maďarského spisovatele nebo spisovatele z Bosny a Hercegoviny? A jak to, že za celou dobu, co jsem ve Francii, jsem nenarazil na recenzi knihy současného českého spisovatele, který by byl přeložen do francouzštiny? Mám srovnání s koncem 80. let, kdy jsem ve Francii žil a kdy se Francouzi minimálně díky Milanu Kunderovi, Bohumilu Hrabalovi, a možná by se našlo pár dalších jmen, o českou literaturu skutečně zajímali. Dnes už je nezajímá. A tak jsem si řekl, proč bych se nepokusil třeba o nové překlady nebo o to, aby zájem o českou literaturu opět vzrostl. Tak vznikl nápad založit novou literární cenu. Tato soutěž probíhá klasicky, na české národní úrovni, kdy se vybírá nejlepší román nebo jiné beletristické dílo za určité období. A jako bonus, cosi originálního, se k tomu přidává mezinárodní rozměr. Oslovujeme zahraniční nakladatele, kteří mají zájem o českou literaturu. Nabízíme jim informace o průběhu soutěže v jejich jazyce, recenze na nominované knihy a výňatek z vítězné knihy. A já se je pokouším decentně motivovat, aby dílo vydali v překladu."

Podařilo se to?

"Teď, po třech letech, mám pocit, že se to skutečně daří. My jsme za tím účelem vymysleli statut světového pozorovatele. Nejdřív byl evropský, když ale přibyli Kanaďané, takže jsme ho museli změnit na světový. Máme jich teď dvacet šest v osmi zemích a část z nich je skutečně dost aktivní. Někteří z nich dokonce sami přijíždějí na vyhlášení ceny do Prahy. Letos tu byli nakladatelé ze čtyř zemí."

Jaké knihy zatím tuto cenu dostaly?

"Prvním laureátem v roce 2012 byl Vladimír Binar s povídkovým souborem Číňanova pěna. A hned vám, řeknu, jaký jsme s ním měli úspěch u zahraničních nakladatelů. Zatím vyšel ve dvou překladech, francouzsky a bulharsky, a v nejbližších měsících by měl vyjít v polštině. To všechno je práce našich pozorovatelů, kteří jsou decentně tlačeni k tomu, aby vydávali díla laureátů."

To tedy děláte velmi záslužnou práci pro českou kulturu!

"Děkuji, já jsem byl sám překvapen tím, že to funguje."

A druhá kniha?

"Druhou laureátkou byla Jakuba Katalpa, která zvítězila díky svému románu Němci. Tam jsme měli trochu problém s tím, že zvláště v německé oblasti si říkali, jak si může Češka dovolit vydat román s názvem Němci! Z tohoto důvodu to na Západě tak úplně nezafungovalo. Podařilo se nám ale dosáhnout toho, že budou překlady ve dvou zemích, v Bulharsku a ve Slovinsku."

Třetí knížka by tento problém mít neměla. Je naopak o tématu, které by speciálně Francouzům mohlo být dost blízké...

"Je pravda, že fotografie je druh umění, který má ve Francii své významné místo. Tam to nakonec začínalo. Třetím laureátem je Jan Němec s románem Dějiny světla, o fotografu Františku Drtikolovi."

Česká kniha už má za sebou tři ročníky a předpokládám, že má našlápnuto do dalších let. Rozšiřuje se i okruh organizátorů i sponzorů...

"Pokud jde o sponzory, tak s tím jsme měli letos problém, protože sponzor, kterého jsme získali pro první dva ročníky, na začátku letošního roku odpadl. Takže jsme začátkem roku měli naopak velkou potíž, sponzora jsme neměli a vypadalo to s námi poměrně nahnutě. Nakonec ale sponzorka, která byla v minulých letech sponzorkou vedlejší a dávala nám jen symbolické částky, tak byla ohromně vstřícná a hodná, když jsme jí vyložili situaci. Peníze nám dala, ačkoliv byla sama v nelehké životní situaci a měla zdravotní problémy. A já si jejího přístupu ohromně cením. Ví, že od nás žádnou protislužbu nemůže čekat, dělá to skutečně jen pro českou kulturu."