Naše cesta za krajany do jižního Banátu
Na konci srpna jsem se vrátil, společně s kolegy, z cesty za krajany žijícími s oblasti jižního Banátu v Srbsku. Já se do městečka Bela Crkva vracel už po šesté a za léta kulturní spolupráce s krajanským sdružením Češi jižního Banátu se pro mne zdejší krajané stali v podstatě rodinou. Ikdyž cesta tam je dlouhá, vždy mám stejný pocit. Jedu z Česka do Česka. Zkrátka domů.
Mezi mou minulou a současnou cestou do Srbska uplynuly téměř 4 roky, ale v Banátu se na první pohled zastavil čas. Má to své klady i zápory. Jde zkrátka jen o úhel pohledu. Pro krajany žijící v této oblasti to je rozhodně velmi těžké. Není práce, chybí finance. Na druhou stranu tu krajané mají otevřená srdce a pohostinnou náruč. Jednou větou bych řekl, že přijíždíte jako návštěva a odjíždíte jako rodina. Po návratu jsem požádal kolegu, herce a moderátora Josefa Hejcmana, který byl v Srbsku poprvé, aby napsal svůj pohled na život krajanů.
Josef Hejcman:
Dne 14.8. 2014 jsme se s kolegy vydali na cestu do Srbska. Naším cílem byly Dny České kultury ve městě Vršac a Bela Crkva. Do oblasti jižního Banátu jsem cestoval poprvé. Byl jsem plný očekávání. Překvapil mě a inspiroval život potomků Čechů, kteří zde žijí již několik generací a stále si udržují mateřský jazyk.
Na zdokumentování života Čechů žijících v Srbsku jsou 4 dny naprosto nedostačující. Dost možná by nestačilo ani kdyby to byly tři roky, i tak vám nabídnu několik svých osobních postřehů z této cesty. Mohu psát jen o svých postřezích založených na situacích, kterým jsem byl svědkem a díky kterým se mi v určité šíři otevřely oči.
Nic tak člověka nezkazí jako lennost, pohodlnost, přepych, kvanta obchodních domů a značkových "balíčků sirek" - vždy se stejnou náplní jako je u nás. Pobyt v Srbsku s Čechy, kteří si tam již po generace předávají český jazyk, kulturu i zvyky, vypadá na první pohled podobně jako u nás, ale zároveň zcela jinak. Nejsou zahlceni amerikanismy, telenovelami, nekončícími seriály typu Ordinace, Ulice, Chodba a záchod. Jde o lidi, Čechy, kteří ještě zůstávají Čechy, pilují si český jazyk studijními pobyty v České republice. Možná se to zdá jako zcela běžný jev, i u nás studenti chodí na doučování různých jazyků. Rozdíl je ale v tom, že našim studentum je okolo 17 let, kdežto srbsko-českým studentům je i přes 70 let.
Jen si představte, že byste v 70 letech nasedli do autobusu, jeli přes 900 kilometrů do městečka Dobruška, abyste na pár dní pilovali jazyk, který je vaším mateřským, ke kterému máte velký citový vztah, je pro vás prostě tím nejdůležitějším. Jaký jazyk je pro studenty v České republice nejdůležitější? Myslíte, že odpoví český? Takovou velkou inspirací pro sebevzdělávání s chutí do života se pro mne stal tatínek předsedkyně krajanského sdružení Češi jižního Banátu Vlastenky Krisan, jejíž rodina nám nabídla střechu nad hlavou.
Když jsem přemýšlel o práci, zaměstnanosti, bál jsme se o ní zmiňovat. Práce je jak nedostatkové zboží a asi v této době jedno z citlivých témat. V Srbsku jsou jiné podmínky, nároky, platy a ceny. Je těžké napsat (budu uvádět pro lepší příklad českou měnu) , že i kdyby měli jen 100 korun, tak vám nakoupí za 250, třeba na dluh, ale pohostí vás. Nemluvě o zdrojích z vlastní zahrádky a z chovu drůbeže. U nás se stane, že řeknete, mám jen 2000 , tak udělám pár jednohubek, abych návštěvu pohostil.
Krásným zážitkem se pro mě stala návštěva typické české vesničky Česko Selo, kde se nacházejí ulice J. A. Komenského, Jana Husa, T. G. Masaryka. Příjezdová cesta, která se postupně měnila z klasické silničky, přes panely a štěrk k bahnité polní cestě, byla lemována miniaturní, ale funkčním letištěm "Ruzyně" a širým polem s kukuřicí nebo slunečnicemi. Zde nás manželka zdejšího starosty, paní Tesařová, provázela po muzeu české kultury a prvních osadníků z Čech, kteří zde založili vesničku. Jenom mimochodem, paní Tesařová je Srbka, ale česky mluví výborně.
Srbští Češi jsou pohostinný národ, srdečný, přátelský. Naštěstí jsem tady nepotkal takového toho hloubavého "červa", který nás nutí vše kritizovat, podceňovat, odporovat a snažit se objevit na druhých to špatné.
Jaké seznámení pro mě bylo jedním z nejkouzelnějších? Stalo se v největším nákupním obchodě v Bele Crkve, který má ve znaku knoflík. Když už jsem čekal na zaplacení nákupu ve frontě u pokladny, stála krok přede mnou nenápadná stará paní, která už platila. A najednou mě oslovila: "Copak?" - Já neodpověděl. Pak to ještě jednou zopakovala a já si uvědomil:"Jé, to je čeština!" Byla to maminka vedoucí obchodu. Vyptávala se se zájmem, jak se mám, jak se mi daří. Přála mi mnoho štěstí a já byl zaskočený tou vlídností, milostí i zájmem s čistou duší. Tu bych uvítal i tady u nás doma. Při loučení mi podala ruku a špitla: "...kdyžtak já jsem Liduška."
Liduška a mnoho dalších krajanů žijících v Srbsku mi otevřelo srdce, aspoň na ten okamžik, který bych si přál pamatovat celý život. Mým velkým snem je, aby se většina Čechů žijících v České republice šla učit od Čechů žijících v Srbsku.
