Kouzlo stokrát slyšeného případu nudisty Bédi Šulisty
V silvestrovském pořadu se vypravíme do světa soudních síní, zákonů a především příběhů, kterým se smějeme jenom, když nejsme jejich aktéry. Smějeme se jim už více než třicet let, tehdy vyšla deska Soudili se. Zpěvu, hudby a především textu se na ní poněkud netradičně ujal právník Ivo Jahelka. Písničky ze své první desky hraje dodnes a ohlas na ně není menší, než býval v době, kdy lidé o příběhu medvěda na mopedu, náklaďáku s rakvemi nebo nepoctivém nudistovi, slyšeli poprvé. A i tom bude dneska řeč.
"Mnohokrát jsem si tuto otázku položil. Na samém začátku své tvorby a vystupování jsem si říkal, že to vlastně nemůže mít dlouhého trvání. Ty moje písničky, které jsou nějakým příběhem, má to začátek, nějaký průběh a pointu, jsou trošku jako vtip. A říkal jsem si, že opakovaný vtip není vtipem, tomu už se nikdo podruhé nesměje. Kupodivu ale posluchače ty písničky baví, i když je už znají. Sám se tomu divím a těší mě to. Těší mě, že na to pořád chodí a pořád chtějí slyšet ty staré věci, které znají a pořád se jim smějí. Asi ten humor, který v tom je, jim něco dává a to mě těší."
"U těch soudničkových příběhů to není tak markantní. Legrace v nich je nadčasová a lidé se tomu smějí pořád stejně. Publikum se mění tak, že se mnou samozřejmě stárne. Mám ale radost, když přijde nějaké mladší publikum, to se také v poslední době často stává. Těmi mými písničkami jsou nedotčení a já se vždycky bavím, když se dívám z pódia, jak se tomu smějí, a jsem rád, že i mladá generace ten humor přijímá."
„Každé publikum je trošičku jiné, to máte pravdu, ale obecně bych řekl, že nejsou nějaké velké rozdíly, ať už je to vesnice nebo město, je to vlastně skoro stejné. Pokud jde o ty krajany, to bych zmínil rád. Já jsem z toho míval vždycky trošku obavy, protože jsem si říkal, že ti lidé jsou už nějakou dobu mimo vlast a jazyk a bál jsem se, jak to budou brát. Překvapením pro mě vždycky bylo, že to brali o stupíneček vroucněji, než tady u nás. Vždycky si to vychutnali více, nevím, jestli spíše češtinu nebo ten humor, ale vždycky to bylo vynikající a moc mě ty koncerty těšily."
"Už za minulého režimu se stalo, nevím jakým nedopatřením, že jsem vyjel přes Pragokoncert. Byl to můj první výjezd do zahraničí s dvojicí Paleček/Janík. Byli jsme v Mnichově a potom ve Švýcarsku. Tehdy jsem hrál pro krajany poprvé. Hned po revoluci jsem dostal nabídku do Austrálie, tehdy jsem projel kus světadílu od Melbourne, přes Sydney, Adelaide, Brisbane až dolů na Tasmánii do Hobartu. Další šňůra pak vedla přes Kanadu a končila v Americe a asi před deseti lety jsem byl za krajany naposled - v Chicagu, Detroitu a Atlantě. Všude byli lidé vynikající a děkuji pěkně."
"Zkoušíval jsem si je doma. Poslední dobou to dělám spíš tak, že to zkouším na publiku, jak bude reagovat, když něco nového nahodím. Pravda ale je, že už toho teď moc nepíšu. Pokud ale něco nového přijde, tak to vystřelím na koncertě a nějak to dopadne. Zpravidla kupodivu dobře."
Když jsem přemýšlela nad tím, proč vlastně po stopadesáté chci slyšet o pánovi, který nahatý a čtyřicítkou profrčel před tou hlídkou, tak jsem došla k názoru, že to bude nejspíše vaší češtinou - netradiční a originální. Co jste měl z češtiny na základní škole nebo na gymnáziu?
Říkáte, že vás baví rýmovat. Měl jste někdy nějaký rým, který jste moc chtěl použít a dát ho do písničky, ale nakonec jste se ho musel vzdát? Nebo měl jste naopak někdy něco, co se nepodařilo zrýmovat?
"Neudělal jsem to nikdy. Všechny příběhy, které jsem v šuplíku měl, jsem vždycky zpracoval a potom jsem sledoval, jestli bude nějaký odpad, jestli se nějaká písnička neujme. Odpad byl minimální. Tak asi dvě nebo tři jsem pak ani nehrál. Možná kdybych je začal zase hrát, třeba by se chytly. Snažil jsem se vždycky dostat z toho příběhu maximum a v šuplíku nemá skoro nic, co bych vyhodil."
Začínal jste v osmdesátých letech. Měl jste někdy zákaz nějakou písničku hrát?
A autocenzura? Funguje u vás?
"Autocenzuru mám velice přísnou. Vždycky musí být míra vkusu taková, aby nešlo o pokleslý komunální humor. Jsem k sobě přísný, mnohokrát jsem písničky přepisoval a opravoval, až dostaly ten konečný tvar."
"Doba se změnila, ale příběh zůstane pořád příběhem, ať je doba, jaká chce. Je pravda, že já jako advokát ve své praxi pořád inspiraci nacházím, ale je toho jako šafránu. Jednak je to proto, že přišli noví lidé k soudům, na policii. Osazenstvo je úplně jiné, než bývalo tenkrát, takže i ti lidi mají jiný smysl pro humor a pro práci, takže třeba ty perličky ze spisů, to už je dneska velmi vzácné koření."
Proč?
"Nepochybně dalo. Já se tomu ale vyhýbám, protože ono to má jepičí život. Nemá to pro publikum správný efekt, dneska všichni všechny informace mají. Já už se politické satiře nevěnuji, protože mi přijde, že to škoda práce. Pouze zcela výjimečně bych neodolal. Ne, že by situace, na které by se dalo něco napsat, u nás nebyly, to by určitě byly, ale spíš budu psát nějakou soudničku, než abych se věnoval nějaké politické satiře."
Připravujete něco nového? Nebo třeba nějaké best of?
"Nevím, jestli to má ještě nějaký smysl. Publikum, které na mě chodí, ty písničky zná, má doma cédéčka i desky, já už nemám posluchače čím překvapit."
Oni ale nechtějí překvapit!
Máte už připravený program na příští rok? Víte, kde budete hrát?
"Rok se obsazuje průběžně. Já hrávám přibližně 50krát až 60krát ročně. Přitom ještě chodím do advokátní kanceláře, jezdím po soudech, takže toho mám akorát, řekl bych, že mi to úplně stačí. Pokud to má tuto frekvenci, tak je to k radosti mé a dokonce i publika, myslím, že i tuto kvótu příští rok naplním hraním po klubech, festivalech, po různých akcích. Dali jsme se dohromady s Mirkem Palečkem a hrajeme takový společný dvojkoncert. Každý má svoji polovičku a publikem je to přijímáno velice vřele. To mě baví, protože na pódiu nejsem úplně sám, což jsem dlouhá léta neznal. A jestliže mě to bude dál bavit, tak velice rád ty koncerty odehraji, myslím, že mě to ještě pořád nabíjí."
V jednom z mnoha internetových komentářů k Jahelkovým písničkám se píše zhruba toto: Pane doktore, děkuji vám za prodloužení života aspoň o 100 let. Pokud se při dnešním pořadu něco podobného přihodilo i vám, přeji vám do roku příštího i dalších 99 vše nejlepší!
