Přehled tisku
Britská BBC znovu otevřela téma lidí odsouzených žít své dny v postelích s mřížemi, připomíná v Mladé frontě Dnes vysokoškolský učitel Jan Michalík.
Klece psích útulků nás dojímají víc než proleženiny v léčebnách dlouhodobě nemocných, poznamenává k tomu autor a pokračuje: „My nechceme vidět utrpení a bolest. A rok od roku se dál necháme chlácholit údajným nedostatkem peněz. Nakonec ani o ty klece nejde. Věc je skutečně složitější. Jsou však symbolem (ne)ochoty financovat služby na úrovni možností a zdrojů společnosti 21. století."
Jiný úhel pohledu na stejné téma volí Hospodářské noviny. Jednu z možných reakcí parafrázuje slovy: zase se nic nestalo, celý ten humbuk byl zbytečný. Podle autora by to však byl pohled mylný. „Nic se nestalo právě kvůli 'humbuku' - kvůli velkému občanskému protestu, největšímu shromáždění v Plzni od roku 1989, a kvůli tisícovce policistů. Neonacisté rozumějí hlavně síle: kdykoli narazí na takový skutečný národní odpor, couvnou," píše autor a pokračuje: „Kdo říká, 'zase se nic nestalo', podobá se cestovateli, který by po návratu z tropů prohlásil: Zase se mi nic nestalo, příště už se očkovat nemusím."Hospodářské noviny také odmítají tvrzení, že občanský protest byl 'laciný', že při něm nic nehrozilo. Jenže to účastníci nemohli předem vědět a stačila pouhá desetina vyholenců s pistolemi, aby to navzdory policejní ochraně mohlo ošklivě dopadnout. „Zůstat v takové zimě doma byla ta nejjednodušší věc na světě; přesto to stovky Plzeňanů neudělaly," poznamenává autor. Dále pak píše: „Neonacisté jsou náš trenažér. Právě proto, že jsou tak odporní a dobře se proti nim vymezuje. Cvičí nás na mnohem složitější situace v budoucnu, kdy půjde i o jiné menšiny než židovskou a kdy budeme stát před těžkými konflikty, o jakých zatím jen čteme ve zprávách ze zemí s vysokými počty přistěhovalců."
Lidové noviny zase vyzývají k opatrnosti v úvahách o změně shromažďovacího zákona. Kdo ví, jak by si případné změny vyložili komunální politici. Co kdyby zakázali - v uvozovkách - militantní ekology? Kdo by ale přišel na řadu potom? Komunisté? Ale pak by třeba mohlo dojít na radikální feministky, protiradarové aktivisty a další, varují mimo jiné Lidové noviny.
„Varující je už to, že jako první vyzvali Švejnara, aby se zřekl občanství Spojených států, komunističtí poslanci. Tedy přímí potomci strany, jejíž režim svévolně zbavoval emigranty občanství českého. A to jenom proto, že se rozhodli žít jinde než v policejní zemi," píší v jiné souvislosti Hospodářské noviny. Podle nich „pokud KSČM necítí ostych mluvit byť jednomu z emigrantů do občanství, je to jen další důkaz, že se v ničem podstatném nezměnila. Že necítí stín viny vůči politickým uprchlíkům, které KSČ připravila o státní identitu, uloupila jim domy a byty, jež tu zanechali, šikanovala jejich příbuzné, pokud tady zůstali." Hořkým paradoxem ale podle deníku je, že skoro celá devadesátá léta stavěl stát emigranty před rozhodnutí, zda se mají vzdát občanství země, v níž zakotvili.
Byla to první vláda Václava Klause, která přijala zákon stanovující princip jediného státního občanství, připomínají noviny. Emigranti mohli získat českou státní příslušnost jedině tehdy, když se zřekli občanství cizího. Velká část z nich stanula před bolestným dilematem, které teď popisuje Jan Švejnar: "Je to, jako kdybyste ztratil matku a měl místo ní nevlastní matku, která se o vás dobře stará. A teď se po letech vrátíte k vlastní matce, a musíte se tedy té nevlastní zříct?" - citují Hospodářské noviny. Komentář uzavírají konstatováním, že „je dobře, že se Švejnar o prezidentství uchází. Jeho kandidatura nás totiž nutí nejen zaujímat postoj k němu, ale znovu přemýšlet o emigraci jako takové".
StB přemlouvala emigranty k návratu. Bez úspěchu, konstatují na své titulní straně Lidové noviny. Připomínají, že v roce 1955 se komunisté rozhodli rozbít československý exil a klínem vraženým mezi emigranty měla být masivní propagační kampaní doprovázená amnestie pro navrátilce, kterou s platností od 9. května 1955 vyhlásil prezident Antonín Zápotocký. Podle Petra Cajthamla z Archivu Karlovy univerzity, který o tzv. akci Návrat vydal nedávno studii, šlo režimu hlavně o to, aby „vzal exilu masovou základnu" a přilákal domů řadové emigranty, uvádí dále deník. Akce však nevyšla, nabídku využilo méně než pět procent exulantů. Stejně podle Lidových novin dopadly i další podobné snahy, když se do listopadu 1989 z asi 200 tisíc uprchlíků vrátilo jen okolo 10 tisíc lidí.
Režim pak úplně selhal ve snaze o návrat osobností. Jediným významným navrátilcem byl Lev Sychrava, bývalý blízký spolupracovník Masaryka. StB ale neúspěšně lákala třeba sociálního demokrata Blažeje Vilíma, národního socialistu Aloise Čížka nebo herce Jiřího Voskovce, který jakýkoliv kontakt odmítl. Objevila se prý i úvaha ohledně návratu Pavla Tigrida, kterého rozvědka chtěla získat v prvé řadě ke spolupráci. Přes výzvy k beztrestnému návratu byla realita jiná, pokračují Lidové noviny. Každého nejprve čekala „karanténa", kde vedli estébáci pod krytím zdravotnického zařízení výslechy. „Řada navrátilců skončila ve vězení. Někteří se pokusili znovu utéci," dodává deník.
