Biskup Václav Malý: Je spousta dobrých lidí, ale skoro nikdo o nich neslyší
V neděli 28. září vyvrcholily slavnostní mší oslavy 50. výročí vysvěcení kostela sv. Václava v Torontu, kterou sloužil světící pražský biskup pro službu krajanů v zahraničí Václav Malý. Na své první návštěvě Kanady zavítal také do Kingstonu, Ottawy, Montrealu, Winnipegu, Calgary a Vancouveru. Rozhovor s ním pro krajane.net připravila Věra Kohoutová:
Za doprovodu Bachovy Kantáty Jesu, Joy of Man's Desiring (v úpravě na trubku - hrál Jan Ovčařík a varhany Eliška Latawiec) vstoupil slavnostní průvod s Václavem Malým a Liborem Švorčíkem, knězem této farnosti, do haly kostela. V průběhu mše pak vzpomněl biskup mj. historické události týkající se jak života kostela, tak i staré vlasti. Vzpomněl rovněž na utrpení, která prožívají mnohé země na světě, zejména pro uzurpování jejich území agresivními teroristickými salami. Nabádal k míru a porozumění.
Za dobu slavnostní mše zazněla v podání Pavla Šustra píseň z kancionálu Ejhle oltář, žalm a Aleluja. Bachova Ave Maria rozechvěla svým sametovým sopránem sólistka Eliška Latawiec celý sál a smíšený sbor při kostele sv. Václava jí vedený přednesl Ave verum corpus od W. A. Mozarta a dva zpěvy z Taizé s flétnovým kvartetem. Na závěr zazněl Svatováclavský chorál v doprovodu varhan všestranné muzikantky Elišky Latawiec. Všechny vysoce duchovní hudební vstupy dotvářely sváteční setkání věřících obou komunit a lidí, kterým jsou křesťanské kořeny kultury vlastní nebo velmi blízké.
Slavnostní mši byli přítomni generální konzul ČR v Torontu Vladimír Ruml s rodinou a honorární konzul SR v Torontu Michael Martinček spolu s ostatními kněžími nejbližších farností české a slovenské komunity.
Plně obsazený společenský sál se po obědě proměnil v posluchárnu, kde přítomní vyslechli odpovědi biskupa Malého na otázky jimi kladené. Redakci bylo laskavě vyhověno uskutečnit interview v době, kdy se Otec biskup Malý vrátil z prvních cest své oficiální návštěvy komunit v Montrealu a Ottawě.
Kdo je Václav Malý?
(V úvodu charakterizoval Msgr Malý (1950) svoji dnešní misi) V současné době jsem světícím biskupem pražským, v rámci Pražské arcidiecéze mám na starosti církevní školy, starám se o mladé muže, kteří se připravují na cestu ke kněžství. V rámci České biskupské konference jsem předsedou Komise spravedlnost a mír, která se zabývá lidskými právy a sociálními otázkami v naší vlasti a ve světě. A protože jsem se v minulosti angažoval v nezávislých hnutích, jakým byla Charta 77, tak v této činnosti pokračuji – navštěvuji země, kde dosud není svoboda a kde jsou porušována lidská práva. V posledních letech jsem navštívil Irán, Irák, Jižní a Severní Súdán, Čínu a další země. Je to pro mě velmi poučné.
Podobají se v něčem naše komunity v jiných lokalitách?
Nemohu po jednom týdnu posuzovat život komunit. Bylo to také první setkání, ale velmi mě těší, že ve většině komunit Češi a Slováci spolupracují, že tam není napětí. Z toho jsem se opravdu těšil.
V každé komunitě byla atmosféra trochu jiná, což bylo také dáno jejím složením - někde byli i mladší lidé, někde rodiny, někde převazovali starší lidé. A přirozeně žijí také v různých prostředích, komunity jsou různě četné. Myslím si, že je spojuje především to, že jsou ochotni se sejít a něco společně podniknout, hovořit spolu, pobesedovat - to samo o sobě je cenné - uchovávají českou a slovenskou kulturu, pěstují jazyk. Celkově je můj dojem dobrý, i když jsem nemohl vidět všechny, protože jsem se především zaměřil na katolické komunity Čechů, případně Slováků, ale na besedy přišli lidé, kteří jsou soustředěni ve sdružení Čechů a Slováků v různých klubech.
Na co se lidé na besedách nejvíce ptali, které otázky měli společné?
Čekal jsem, že se budou ptát na Václava Havla. Ta otázka byla v podstatě všude. Pak následovala otázka, jak je tomu s duchovním životem v ČR - že stále čtou, že ČR je neateističtější zemí světa. Tyto otázky se opakovaly. Pak následovaly otázky jednotlivců či jednotlivých společenství, které se od sebe lišily, ale pro dané komunity společné byly.
Mladí lidé v Česku - kudy se ubírá jejich vývoj; národní cítění, jazyk, kultura, vlastenectví - tedy ty věci, pro které lidé utíkali z domoviny za hranice?
Je jisté, že dnes má mladá generace otevřené dveře do světa, mnozí tam jdou studovat, učí se jazyky. Dnes už velká část ovládá alespoň trochu angličtinu nebo dokonce dva jazyky, což je veliká výhoda. Na druhé straně dostává čeština - když už se na to ptáte - na frak. Protože těch anglicismů - také vzhledem k používání nových technologií - je až příliš. Mně se to nelíbí, protože si myslím, že každý by měl pěstovat svoji mateřštinu v té nejčistší podobě. Jistě jsou nové termíny, pocházející z anglického jazyka, ale mnohé se pořád dá vyjádřit v češtině nebo slovenštině.
Vlastenectví …
Ptáte se na vlastenectví, a to, řekl bych, že tak trochu chybí. Vlastenectví totiž neznamená nějaká takové hurá, ale znamená to, že si člověk uvědomuje, že pochází z určitého území, že pochází z určité kultury, že má mateřský jazyk a že by tím, že ovládne dobře znalost svého prostředí a svých dějin, potom také může ocenit to, co chybí třeba v kulturách druhých národů.
Kosmopolitismus, který dneska tak převažuje, je dost na povrchu, protože jde spíše o těkání, stálé honění se za prožitkem nebo zážitkem navštívit tu nebo onu krajinu, což je samo o sobě je dobré, ale člověk musí být někde zakořeněn, zakotven. A to se mně zdá, že v tomto smyslu slova tato mladá generace postrádá. Nechci zevšeobecňovat, ale když to tak pozorují, tam má mnohem slabší kořeny v národní kultuře, než třeba ty starší generace.
Především na naší straně by lidé měli pochopit, že někdo bere vážně svoji víru, ze které vyvozuje vztahy k těm druhým, pozornost vůči těm druhým. Já nevěřím v nějaké masové akce, nevěřím na nějaké demonstrativní akce, věřím především na osobní komunikaci. Řekl bych, že velká většina kněží a velká většina věřících se o to snaží. Protože ta cesta je spíše nenápadná, je třeba trpělivosti a ne udělat nějakou velikou akci - ta sice může okamžitě vzbudit pozornost - a většinou to ale nemá pevnější kořeny. Takže jestliže máme na mysli mladou generaci, záleží to na každém mladém člověku, jestli zaslechne nebo ne.
Ve vlasti se čím dále tím více setkáváme s diskusí o konvertování mladých žen a dívek na muslimskou víru. Nabízí se otázka, proč se neobracejí tam, ke komu nebo k čemu mají mnohem blíže - ke křesťanské víře, k domácím farnostem, když už chtějí někam patřit? V čem je problém?
To mohu těžko odpovědět, o tom by mohly více říci ony mladé ženy. Já o tom vím, že existuje určitý počet žen, které si berou za manžele muslimy, potom tedy přijmou muslimskou víru, muslimské zvyky. Já si to také vysvětluji tím, že nastala degradace ženy, že žena se dnes stává jenom jakousi upoutávkou na završení mužských pudů. Často je v reklamách ukazována v takových polohách a v takových situacích, kde ji to ubírá na cti a důstojnost. Takže přechod některých k víře může být u nějaké části českých žen reakcí, že se ztrácí opravdová úcta k ženě a že se stala nástrojem ukájení pudů.
Samozřejmě věc je složitější, ale to bychom si měli my v Evropě uvědomit. Na jedné straně emancipace a zdůrazňování rovnosti muže a ženy, na druhé, když se podíváte na reklamy, tak je všude žena prezentována jenom jako ozdoba - nové zboží, auta, vždycky je tam nějaká málo zahalená modelka… Stojí zato se nad tím zamyslet.
Byl jste spjat s obdobím podzemního hnutí ještě za hlubokého komunismu, a když se začal bourat, tak jste patřil mezi lidi, kteří stáli na tribuně a povolávali lid k určitému způsobu průběhu revoluce. Vy jste vstupoval do nového období s určitými představami, dneska, pětadvacet let poté, už můžete říci, jak se naplnily, a když ne, tak v čem vidíte nedostatky.
Osobně vůbec zklamán nejsem. Okolo sebe pořád slyším stížnosti - lidé bohužel velmi zapomínají, ale je nutné si uvědomit, že žijeme ve svobodném světě, že existuje spousta nezávislých hnutí, iniciativ velmi chvályhodných, že část mladé generace je ochotna obětovat něco ze svých zisků pro dobro těch druhých. To jsou přece veliké klady. Přirozeně, vidím také zápory, nejsem naivní.
Ale na druhé straně ten systém je jiný, než byl do roku 1989. Přirozeně není také spravedlivý, ale každý má možnost se projevit, není pronásledován za své názory. Vím, že sociální situace některých vrstev české společnosti není dobrá, ale nemáme hlad a žijeme opravdu v bohatém světě. Navštívil jsem např. mnoho zemí a viděl jsem chudobu na místě. My patříme do té bohaté části světa. Nedá se to možná srovnávat s Kanadou či Spojenými státy či Německem, ale to neznamená, že jsme chudobná země. To je třeba vidět, a ne se jenom poměřovat s těmi nejvyspělejšími zeměmi - ale vidět také na druhou stranu, že mnoho desítek zemí je na tom mnohem hůře. Takže i když jsem kritický k jevům, jako je korupce - bylo rozkradeno mnoho a mnoho majetku, což nese negativní důsledky v hospodářství – tak na druhé straně především vidím to pozitivní - lidé mají možnost se projevit, mají možnost zodpovědně volit. Ale bohužel část lidí pořád dá na různé demagogy a pořád čeká na nějakého Mesiáše. Mesiáš nepřijde, nelze vtělovat všechny naděje do jednotlivců, je třeba začít u sebe sám jako zralý odpovědný občan.
Konečně, i já mám zkušenost, že určité věci jsou nesdělitelné - to, co člověk prožil, tak těžko sděluje těm, kdož vyrostli za úplně jiných podmínek, ale to neznamená, že bychom neměli připomínat různé záležitosti, špatnosti, které se děly do roku 1989.
Na atmosféru má také vliv nová technologie, která je velmi dobrým služebníkem, ale také velmi špatným pánem. Nová generace to má těžší, než jsme to měli my, protože v tom množství informací často plytkých, neúplných a povrchních, je opravdu mnohdy těžké vybrat si to kvalitní. O to to mají mladí složitější. Ale záleží na rodičích, a to pracuje jako spojené nádoby - pokud tomu dítěti věnují opravdovou péči, a ne jen péči o dobré sociální zajištění, ale péči o kulturu jeho duše a vzdělání - tak naplňují první předpoklad k tomu, že i mladá generace bude lépe informována a vypravována. Pokud to rodiče nechají jenom tak anebo se o potomka nestarají vůbec, pak jenom škola to za ně nemůže udělat.
Je na světě více zla, nebo dobra?
Myslím si, že je více dobra než zla, aniž mám zavřené oči před zlem. Ti slušní totiž nejsou slyšet, o neslušných je slyšet hodně. Ano, je třeba na ně poukazovat, je třeba, aby na to reagovaly sdělovací prostředky – a dát lidem vědět také o tom, co dobrého se kolem děje. Když se člověk podívá na zprávy, pořád vidí katastrofy, spory, války, střety, ale existuje tolik lidí, kteří jsou ochotni něco pěkného činit, ale o nich skoro nikdo neslyší. A je jich více, než se nám zdá.
Představte si, že můžete hned teď něco změnit - co by to bylo doma a co ve světě?
Tak to jsem mě zaskočila, nikdy jsem se do toho nevžíval – ale slušné mezilidské vztahy, abychom se naučili kultivovat svůj jazyk, abychom kultivovaně hovořili, a abychom, když máme s někým nějaké nesrovnalosti, ho automaticky neviděli jako nepřítele. To je nešvar dnešní společnosti, že když dva se nedohodnou, tak okamžitě je to vnímáno, jako že ten druhý je nepřítel. Potřebujeme lepší kulturu srdce, lepší kulturu jazyka a mezilidského chování.
A ve světě aby konečně už zmizela ta ohniska válečná, aby nebyl hlad, který je bohužel v mnoha zemích světa, a aby i radikálové třeba z muslimského světa pochopili, že podstatou islámu není násilí, v jehož jménu je pak rozvíjejí.
Matka Tereza řekla, že problémem není nasytit chudobné, ale bohaté… také to tak vidíte?
Ti bohatí by si měli uvědomit, že když něco dostali, tak by se měli naučit také dávat. Protože měli příznivé okolnosti, byli nadáni, vznikly situace, když oni mohli - myslím ty, co získali majetek poctivě. Ale na druhé straně je jim majetek jenom svěřen, není to vlastnictví jenom pro sebe, a že by z majetku také měli dávat. Protože jak říká Bible, lépe je dávat než brát, a mně se také osvědčuje - a to se nechci dávat za nějaký vzor, že člověk když dává, tak vždycky více dostane.
Co Vám udělalo v poslední době radost?
I když jsou kultury různé a situace v nich je velmi různá, tak na druhé straně je pro mě vždycky radostí, že navzdory jinakosti jazyka, cizího prostředí, či cizí kultury, že člověk najde lidi, kteří jsou pro dobro všech schopni obětovat něco ze svého. Jsou schopni se vzdát i svých práv, aby byla respektována práva druhých. To je pro mě úžasný zážitek, a v tomto smyslu cítím, že jsem s těmito lidmi zajedno a že tito lidé obepínají naši planetu. Možná to zní vznešeně, ale tito lidé tvoří dějiny.
Často se mluví o hercích, o slavných lidech. O mocných tohoto světa. Dobrá, nic proti nim, ale tito skromní a obětaví lidé asi nikdy nedostanou Nobelovu cenu, většina z nás o nich nebude nic vědět, a přesto jsou to oni, kdo tvoří podstatu dějin.
