Říkali jí Agi...

18. září tohoto roku zemřela ve svých devadesáti letech v Mnichově brilantní československá novinářka a rozhlasová komentátorka z Radia Svobodná Evropa Agneška Kalinová. Přátelé jí říkali Agi a cenili si na ní nejen mimořádného intelektu, vzdělání a zvídavosti, ale i životního optimismu. Patřila mezi ně i socioložka Jiřina Šiklová. V telefonickém rozhovoru Radiu Praha řekla, jak se seznámily a co pro disidenty Agi znamenala:

"Já jsem ji poznala ještě před jejím odchodem do zahraničí, přes Milana Šimečku. Žila tehdy v Bratislavě a měla tam problémy, protože ji začali hned po srpnu 68 odposlouchávat. Její manžel byl také novinář a oni nemínili přerušit své kontakty se zahraničím. Pak emigrovali, její manžel ale v exilu poměrně brzy umřel. Oba bydleli v Mnichově a velmi dobře se uplatnili v Radiu Svobodná Evropa."

Čemu se Agneška Kalinová ve Svobodce věnovala?

"Kultuře a rozborům filmů, protože filmové kritice se věnovala i v Československu. A vedle toho psala i o situaci na Slovensku. Tehdy jsme poslouchali Svobodnou Evropu v češtině i ve slovenštině a já jsem si ani neuvědomovala, že by Agneška mluvila především o slovenských záležitostech. Já jsem ji naopak vnímala jako československou reportérku a člověka, který se angažuje pro nás zde, v Československu."

Jaký z tohoto pohledu mělo vysílání Svobodky význam pro české a slovenské nebo československé prostředí? My jsme nevěděli, že totalita jednou skončí...

"Ano, to jsme nevěděli a myslím, že se s tím ani nepočítalo. Já osobně jsem si vždycky říkala, že tato totalita skončit nemůže. Uměla jsem si představit, že k rozdělení nebo k převratu by mohlo dojít jen po válce. A proto jsme počítali s tím, že oni udržují naši kulturu v exilu. To vysílání sledovalo hodně lidí a mimo Prahu, Brno a Ostravu snad nebylo prakticky rušeno, takže to byl velmi dobrý informační kanál. Bylo o čem se bavit, bylo možné rozebírat novinky a my jsme byli informováni. A Agneška v tom dělala velmi dobrou věc, protože mluvila nejen o politických záležitostech, ale třeba i o knihách, které tehdy vycházely. Je to konečně zachyceno v její vynikající knížce, která se jmenuje Mých sedm životů. A já si myslím, že je naší povinností poděkovat po těch pětadvaceti letech lidem, kteří pro nás v exilu pracovali. Za to, že v zahraničí vycházely knížky, že tam byla řada nakladatelství a edic, které se sem zpětně dostávaly, a že nás o nich informovali a předčítali z nich právě takoví lidé, jako byla Agneška Kalinová. To vlastně znamenalo zachování a kontinuitu naší vlastní kultury."

Agneška Kalinová se narodila v roce 1924 v Košicích v židovské rodině, vyrůstala ale v Prešově. Většina jejích blízkých zahynula během holokaustu, ona sama přežila jen díky tomu, že se ji za války podařilo ukrýt v jednom budapešťském klášteře. Od 50. let pracovala jako novinářka a filmová publicistka v Bratislavě. Spolu s manželem, spisovatelem a scénáristou Janem Kalinou, je však po srpnu 1968 začala sledovat StB. Začátkem 70. let přišel zákaz publikovat, nesměla pracovat v žádné kulturní instituci a strávila dokonce několik měsíců ve vazbě pro "pobuřování". Jako "nežádoucím živlům" v roce 1978 režim povolil manželům Kalinovým, aby se vystěhovali do Německa. Agneška Kalinová působila v Mnichově v Radiu Svobodná Evropa a zůstala tam jako volná novinářka i poté, co se stanice přestěhovala do Prahy. Do Československa se mohla vrátit až po listopadu 89, na Slovensko však zajížděla pravidelně. Do poslední chvíle sledovala a komentovala dění ve světě i v kultuře, poslední fotografie ji zachycuje s novinami, kde se píše o nedávném referendu ve Skotsku.