Téměř zapomenutý český sochař je autorem slavného sousoší Čtyř prezidentů

George Washington, Thomas Jefferson, Theodore Roosevelt a Abraham Lincoln. Hlavy těchto čtyř prezidentů jsou vytesány do žuly nedaleko města Keyston v Jižní Dakotě. Památník nazývaný Mount Rushmore je jedním z „poutních míst“ Spojených států. Ročně ho navštíví kolem dvou milionů lidí. Spoluautorem hlavy George Washingtona přitom je bývalý československý legionář a rodák z Podolí u Nového Města na Moravě František Mička

Františkův původ rozhodně nenasvědčoval tomu, že by se kdy mohl dostat k tak prestižní zakázce. Narodil se roku 1878 v rolnické rodině na východní Vysočině, kde byl jeho výtvarný talent spíš na překážku. Až na přímluvu pana řídícího z obecné školy mohl jít studovat na keramickou školu v Bechyni. Dokončil ji v roce 1897 a poté pracoval v různých keramických závodech na Moravě. Dlouho se tu ale nezdržel, už za tři roky odešel na zkušenou do Paříže. Při práci v tamní keramičce absolvoval i pár semestrů na École des Arts décoratifs. Vrátil se pak sice na Moravu, zjevně ho to ale stále táhlo do světa. Přes německý Wiesbaden se v roce 1906 vydal do Spojených států.

I tady brzy uplatnil své sochařské nadání. V Antropologickém oddělení Národního muzea ve Washingtonu, které vedl světoznámý antropolog českého původu Aleš Hrdlička, Mička od roku 1912 vytvářel modely indiánských domorodců. Jeho plastiky měly sloužit jako důkaz Hrdličkovy teorie, že indiáni přišli do Ameriky z východní Asie, přes Beringovu úžinu. Tuto teorii později potvrdily výzkumy na Sibiři a na Aljašce. Po první světové válce působil Mička na Floridě, kde je například spoluautorem vojenského památníku v Jacksonville. A v roce 1934 dostal nabídku podílet se na nejvýznamnějším díle své umělecké kariéry – Památníku čtyř prezidentů Mount Rushmore. Pod vedením sochaře Johna Gutzona Borgluma tu „sochal“ hlavu George Washingtona. Památník však nebyl dokončen, chyběly peníze…

Sochařskou dráhu Františka Mičky ve Spojených státech však na několik let přerušila první světová válka a vznik samostatného Československa. Po vstupu USA do Velké války v roce 1917 se stal legionářem a zapojil se i do náboru dalších českých a slovenských dobrovolníků v USA. Zorganizoval například vůbec první transport legionářů z Ameriky do Francie. Že to přitom s náborem nebylo nijak snadné, ukazuje i korespondence dalšího českého emigranta ve Spojených státech, malíře a grafika Vojtěcha Preissiga.

„…jednáme ponejvíce s lidmi, na které jít se slavnostním čestným závazkem je jít jako na hrochy s hrachem a foukadlem. Ve schůzi je plno nadšených řečí (přičtu tu jejich vznětlivost už jen pivu), při proslovu a výzvě se staví do hrdinných póz, ale poněvadž po přihlášce nelze hned vzít každého za límec nebo postavit za něho četníka, vyspí se ze všeho šťastně nebo při první příle¬žitost zběhne. Takový je to materiál, k zou¬fání, chceme-li dále apelovat jen na cit vlastenecký a obětavost pro národ,“ napsal nešťastný Preissig v lednu 1918 Františku Kopeckému z Vojenského odboru Československé Národní rady v Americe.

Sám Mička dorazil do Francie s dalšími dobrovolníky v prosinci 1917, místo na frontu však šel studovat důstojnickou školu. Poté byl v hodnosti podporučíka přidělen k 22. střeleckému pluku, záhy se ale znovu věnoval náboru dalších dobrovolníků z Ameriky. Do Čech přijel na krátkou návštěvu v roce 1919, hned se ale zas vydal do USA jako tlumočník nově vznikající hospodářské mise Republiky československé ve Washingtonu. Byl jmenován honorárním úředníkem ministerstva zahraničních věcí, v úřadě ale vydržel jen do roku 1922, kdy z nedostatku „nutné kázně úřední“ dostal výpověď! Ta nakonec rozhodla o tom, že se vrátil ke své původní práci, sochařině.

Dnes jsou osud i dílo Františka Mičky, spoluautora slavného Mount Rushmore National Memorial, v Česku téměř neznámé. Připomíná je ale letošní projekt Českých škol bez hranic, kde se češtinu učí děti zahraničních Čechů. V roce stého výročí vzniku Velké války přišly tyto školy s myšlenkou přiblížit život deseti československých legionářů – výtvarníků. Jsou mezi nimi známá jména jako Otto Gutfreund, František Kupka nebo Emil Filla, ale i ti méně známí nebo zcela zapomenutí, jako právě František Mička, František Parolek, Antonín Číla nebo Jan Angelo Zeyer. České děti žijící v zahraničí nám tak pomáhají znovuobjevit ty, kdo se jako legionáři podíleli na vzniku samostatného Československa.