Historikové zpřesňují počty Čechů a Čechoslováků, kteří byli vystaveni perzekucím v Sovětském svazu
Osudy československých občanů, které svými perzekucemi postihl sovětský režim, už byly v krajanské rubrice zmíněny mnohokrát. Tragické kapitole české historie se historikové nepřestávají věnovat a daří se jim okrývat a zpřesňovat údaje, ze kterých mrazí. Výsledky svých nejnovějších pátrání zveřejnil minulý týden i Ústav pro studium totalitních režimů.
"Tři sta gramů chleba, to byl příděl chleba na 24 hodin. Jednou denně v poledne polévka, to byla ovšem špinavá šedivá voda, převařená. A když bylo veliké štěstí, tak se chlapi předháněli, kdo napočítá víc ovesných zrníček. Když někdo napočítal více než deset, tak všichni řvali: Hurá! Hurá!"
Takto vzpomíná na pobyt v gulagu, kam se dostal na počátku II. světové války, někdejší letec Imrich Gablech. Nebyl sám, podobný osud potkal až 25 000 Čechů a občanů předválečného Československa, tedy státu, ke kterému tehdy patřilo i území Podkarpatské Rusi. Tisíce lidí se dostalo do soukolí udávání, smyšlených obvinění, zvůle, násilí, věznění a poprav. Velká spousta z nich prošla gulagy sovětskými koncentračními a pracovními tábory. Ty první vznikaly už za Lenina, skutečně masových rozměrů pak dosáhl tento systém využívání a likvidace politických odpůrců v době, kdy Sovětskému svazu vládl Stalin. Historik Adam Hradilek upřesňuje, jak se mohl i českoslovenští občané nebo lidé s českými kořeny do gulagu dostat:
"S tou perzekucí Československých občanů se setkáváme v průběhu celé historie Sovětského svazu. Zpočátku se ta perzekuce dotkla těch českých menšin, které byly usazeny na území Sovětského svazu, například volyňských Čechů. Jednalo se o perzekuci podobného charakteru, jaké byly vystaveni i další obyvatelé SSSR. Pak se jednalo o imigranty, kteří přicházeli v meziválečném období do Sovětského svazu z ideových nebo ekonomických důvodů. Asi nejvíce Čechoslováků, kteří měli zkušenost se sovětským represivním systémem, se do SSSR dostalo v době II. světové války, kdy do Sovětského svazu uprchla celá řada lidí. Jednalo se o občany Podkarpatské Rusi, Rusíny a Židy, kteří tam žili. Ale šlo také o stovky osob z dalších částí předválečného Československa. Z českých zemí se pak jednalo převážně o Židy, kteří prchali před nacistickou perzekucí. Hledali ochranu v SSSR, ta ale většinou nepřicházela. Celá řada z nich byla odsouzena za ilegální přechod hranice, špionáž a další vykonstruovaná obvinění a byli odsouzeni k věznění v gulagu."
V květnu 1945 bylo obnoveno Československo, nedosahovalo ale už své předválečné rozlohy, Podkarpatská Rus připadla Sovětskému svazu. Nicméně zbytek republiky se tvářil jako suverénní stát, bohužel ale jen tvářil. Osvobození Rudou armádou znamenalo pro několik stovek lidí naopak ohrožení, které brzy dostalo reálné obrysy. Pokračuje historik Jan Dvořák:
"Těch případů bylo několik desítek nebo stovek. Většinou se jednalo o příslušníky ukrajinské nebo ruské emigrace, kteří sem emigrovali v průběhu dvacátých let, získali československé občanství, po válce se ale dostali do zorného úhlu sovětských tajných služeb a byli odvlékáni zpět do Sovětského svazu, kde byli většinou odsouzeni k vysokým trestům. Ten důvod pro odvlečení byl různý, většinou se jednalo o protibolševickou emigraci, která uprchla do Československa, další lidé byli odvlékáni i z ekonomických důvodů. Válkou poničený Sovětský svaz potřeboval odborníky a síly pro obnovu hospodářství a mnoho z nich právě pocházelo z té někdejší ukrajinské a ruské emigrace, kteří se zde usadili a získali vzdělání."
Jak na tento stav reagovala československá vláda?
"V archivu ministerstva zahraničních věcí se dochovala celá řada spisů k těm případům, kdy příbuzní žádají české úřady, aby zjistili, co se stalo s jejich příbuznými. Ono to totiž probíhalo tak, že už od prvních dní po osvobození bušila NKVD na dveře s tím, že si na chvíli potřebují promluvit s otcem, synem, bratrem a pak ho už nikdo neviděl. Ti lidé mizeli a jejich příbuzní nevěděli, kde jsou. Jejich příbuzní se začali ptát ve chvíli, kdy jim došlo, že jsou jejich blízcí drženi Sověty, a obraceli se na české úřady. V Moskvě v poválečném období pobývali i diplomaté, kteří se touto otázkou zabývali, v těch archivech se dochovala celá řada korespondence, která to dokumentuje. Právě kvůli tomu, jak se k tomu postavilo tehdejší československé vedení, se Česká republika rozhodla odškodnit oběti těchto únosů do SSSR. Před několika lety proběhla vlna odškodnění, kdy si pozůstalí nebo případně sami postižení mohli požádat o odškodnění za léta strávená v gulagu," doplnil svého kolegu historik Adam Hradilek.
Nejznámější je případ generála Sergeje Vocechovského, veterán bojů legionářů v Rusku, generál předválečné československé armády, zemřel v roce 1951 v Ozerlagu, podle oficiálního vyjádření na tuberkulózu a sešlost věkem.
Historikové se původně domnívali, že občanů předválečného Československa, kteří se dostali do gulagů, bylo více, podle svých nových výzkumů teď stanovili jejich počet na zhruba 25 tisíc. Zpřesnit počty jim pomáhají archivy na Ukrajině, které se po politických změnách otevřely i badatelům. Tam se podařilo dohledat a získat kopie vyšetřovacích spisů sovětské tajné služby, kde se nacházejí informace o průběhu zatčení nebo vyšetřování. Poslední známé případy, kdy byli českoslovenští občané stále vězněni v gulagu, jsou zhruba z roku 1956.
S Ústavem pro studium totalitních režimů spolupracuje také Mečislav Borák ze Slezské univerzity v Opavě, který se problematice československých občanů vězněných v Sovětském svazu věnuje dlouhodobě a teď připravil knihu Moskevská pohřebiště. Češi a českoslovenští občané popravení v Moskvě v letech 1922-1953.
"Já se zabývám tou problematikou represí už řadu let, takže si připadám jako poměrně otrlý člověk, který už v těch archivech viděl poměrně hodně krve. Když jsem ale zpracovával tady ty zastřelené v Moskvě, tak mi někdy běhal mráz po zádech, ani ne tak z hrůz, co zažívaly ty oběti, jako z toho, když jsem pak zjistil osudy jejich rodin - dětí, manželek. Byli pokládáni za nepřátele toho sovětského státu ještě dlouhá léta potom, co došlo k těm popravám. Prožívali neuvěřitelné historie. Naštěstí se podařilo sehnat dost osobních svědectví od těch, co přežili, aby ty plastické osudy mohly vystoupit. Nevím, koho bych vybral za příklad, je jich tam nespočetné množství. My jsme znali jen osud letce Jana Březiny z Kolína, který jeho rodina knižně zpracovala a bylo to i podnětem pro televizní film. Skoro žádné další osudy jsme vůbec neznali. Pro mě to bylo obrovským překvapením, když jsem zjistil, že Češi leží na každém z pěti pohřebišť obětí politických represí, které se v Moskvě nacházejí, s oficiálními pomníky. Už na tom prvním, nemocnice Jauza, je hned druhé jméno uvedené na tom pomníku české - Antonín Rod. V Butovu leží přes šedesát Čechů a Čechoslováků. Takže při výročí politických represí, které se každoročně na podzim připomíná, tam naše velvyslanectví také spolu s ostatními klade květiny."
Můžeme přesně spočítat, kolik Čechů a Čechoslováků na těch hřbitovech leží?
"Podle toho, co se nám zatím podařilo zjistit, jmenovitě a prokazatelně ověřit, včetně těch jejich kořenů, jich bylo 121. Nevylučuji ale, že jich bylo mnohem více, protože v naší evidenci je už 1500 zastřelených, popravených Čechoslováků na základě těch různých mimosoudních orgánů, především svévolných rozhodnutí těch dvojek, trojek NKVD, nebo vojenských kolegií, nikoliv řádných soudů. 1500 popravených, to je více než pětkrát tolik, než bylo z politických důvodů popraveno doma, takže je to věc, která by z české historiografie neměla vypadnout."
O to, aby tato část historie zapomenuta nebyla, se kromě dříve zmíněných snaží i sdružení Gulag, které nedávno spustilo unikátní virtuální prohlídku lágrů Gulagu a jeho 3D vizualizaci. Člověk tak může alespoň virtuálně zavítat na místa, kde možná kdysi bojovali o přežití jeho předkové.
