Eliška Krausová seznamuje Kolumbijce s historií Terezína
Mezi letošními laureáty Ceny Gratias agit byla minulý pátek v Černínském paláci v Praze i Eliška Krausová. Koncem 60. let zamířila do Jižní Ameriky a dnes žije v kolumbijské Bogotě. Krajanské sdružení Asocheca, které tu založila, propaguje českou kulturu.
Když odjížděla v r. 1968 studovat do Kolumbie, ani v nejmenším netušila, že tam zůstane dalších víc jak čtyřicet let. Mezitím v Československu došlo k srpnové okupaci, do ciziny emigrovali i další dva její bratři, spisovatel Ivan a politolog Michael Krausové. V Praze naopak zůstal pozdější známý herec, moderátor a buřič Jan Kraus. Celá rodina, která se dlouhá léta neměla možnost setkat, přesto držela pohromadě. Eliška Krausová to uvedla v rozhovoru pro Radio Praha v r. 2011:
Jak se vám po celá ta dlouhá léta, kdy se mnohé vztahy rozpadly, podařilo udržet rodinu tak semknutou?
"Na začátku jsme si hodně psali. A hodně jsme na sebe vzpomínali, protože, jak říkám, důležité je mládí. Já jsem odešla první, protože jsem šla studovat. Chtěla jsem postgraduálně pokračovat ve studiu ve španělštině a nejlepší možnost v té době byla právě jedna instituce v Kolumbii. Mně se to povedlo, protože jsme tam měli jednoho strýčka, který mi mohl zaplatit cestu. Zaplatil ji ale jenom tam. A potom odcházeli jeden po druhém, z různých důvodů. A já jsem se s polovinou rodiny viděla poprvé po deseti letech. A s celou rodinou jsem se tady viděla poprvé po patnácti letech. Vzhledem k tomu, že jsem odjela v tom nešťastném 68. roce, padly na mne stejné zákony, jako kdybych utekla přes hranice. Tím pádem jsem ztratila pas, neměla jsem nové vízum, a já jsem přitom studium chtěla dokončit. Studium bylo na dva roky a mně rozkazovali, že se musím okamžitě vrátit! Tak jsem tam zůstala, abych to dodělala. Taky trochu z nedůvěry ke všemu, trošku z hrůzy - a pak jsem se vdala. Všechno to šlo trošku rychle."
Narazila jste tam tehdy na nějaké jiné Čechy?
"Ano, asi po roce tam přijela Češka Jarmila Jandová. To byla moje kolegyně z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Shodou okolností právě kvůli kvalitě studia chtěla právě tam. A povedlo se jí to myslím s českým stipendiem."
Já jsem měla spíš na mysli nějaké české krajany. Kromě vašeho strýčka...
"Tenkrát tam byla skupina českých krajanů podobných mému strýčkovi. Ti lidé se mezi sebou znali, bylo to nejméně deset dvojic a jejich dětí."
To byli lidé, kteří tam odešli ještě před válkou?
"Většina z nich tam přijela, i když někteří ne přímo, někteří přijeli přes Bolívii a přes Peru, nějak těsně po válce. V období od r. 1947, kdy se schylovalo k únoru 48, nebo těsně po r. 1948. A každý přijel úplně jinak, nějakou dobrodružnou cestou. A tam se poznali. A pak tam byla skupina jiných lidí, kteří o sobě říkali, že jsou Češi, česky ale nemluvili. Většinou mluvili německy. Možná byli z německého pohraničí, někteří byli spíš židovského původu a doma mluvili německy. Takže pro mne to bylo těžké." To není zdaleka jediná komunita Němců, kteří pocházeli z českého pohraničí, a považovali se tedy za zemské Čechy. A zajímavé je, že oni, nebo spíš jejich děti, se dnes začínají učit česky... "Ano, znám teď jeden takový případ, který mne hrozně dojal."
Vy sama jste založila krajanskou asociaci. Co vás k tomu vedlo?
"Mne k tomu vedlo rozčilení!"
To je dobrý důvod...
"Rozčilení, smutek a podobné pocity, když jsem se dozvěděla, že budou rušit naše tamní vyslanectví. Prostě pan vyslanec řekl, že tohle je poslední schůzka, kterou udělal na oslavu českého národního svátku, protože za rok už tady vyslanectví nebude. Ostatní na to reagovali různě, mne to ale ani nevím proč tak rozhořčilo! Měla jsem stejný pocit, jako když jsem ztratila české občanství. Já jsem měla pocit, že mi trhají ty poslední kořeny. Snažila jsem se trochu proti tomu protestovat, to už ale samozřejmě bylo rozhodnuté. To jsem ale pochopila teprve až teď, trvalo mi to asi dva roky. Jenomže mne mátlo, že i pak tam přijížděly státní návštěvy. Nějak jsem nepochopila, že to tak všude chodí. Takže když tam přijeli poslanci, myslela jsem si, že s nimi o tom ještě může člověk mluvit. Oni mi pak ale napsali, že s tím nemůžou nic dělat, to je vládní rozhodnutí. Napsali to ale až pak. Rozhodla jsem proto, že něco musím udělat, a že tedy založím asociaci. A teprve jsem se do toho ponořila. Měla jsem pocit, že mám nějakým způsobem vrátit těm dvěma zemím, které jsou moje, co mi daly. Dát je trošku dohromady, protože jsou strašně vzdálené. Nejen fyzicky, v kilometrech, ale jsou si tak vzdálené, že většinou jedna o druhé nic neví. V Kolumbii se dobře ví, co je Praha. Během posledních deseti let se turismus do Prahy obrovsky zvýšil. Neznám jediného Kolumbijce, od prezidentů a exprezidentů až po toho posledního, co sem přijel, který by Prahou nebyl opravdu nadšený. Takže o Praze se ví!"
Při předání prestižní ceny za šíření dobrého jména České republiky ve světě jsem se minulý týden Elišky Krausové zeptala, zda je pořád tak rozčilená:
"Já jsem pořád, i když to má lepší výsledky. Teď, po této ceně, už ale nebudu moci být. To je takové chytré řešení, aby člověk nemluvil špatně, protože za tu cenu jsem samozřejmě velice vděčná. Byla jsem překvapená, že jsem ji dostala. Češi ale zase začínají mít zastoupení v Kolumbii."
Jaké zastoupení?
"Je tam zástupce vyslance, který je ovšem většinou v Peru. Nemůžeme mít dva vyslance, ale tento člověk je jakási česká spojka. Mohu se s ním poradit. Má taky otevírat dveře novému vyslanectví, to tu ale říkají už dva roky."
Co pro vás vůbec tato cena znamená?
"Ta cena dokázala to, co mi řekl někdo z mé rodiny, když jsem byla tak rozezlená po zrušení českého vyslanectví v Kolumbii. Řekl mi: využij to, přestaň se rozčilovat a vymysli něco, co tě uspokojí. Tak jsem si vymyslela asociaci Asocheco. Máme tam výstavu obrázků z Terezína a chtěla bych dělat víc. Udivilo mne, jak snadno se teď Česko představuje kolumbijskému publiku. Jak snadno ty informace přijímají mladí lidé a jak se o ně zajímají."
Co je na Česku zajímá?
"My máme zatím jen obrázky terezínských dětí a já jim musím pokaždé vysvětlit historii Terezína. Je to hodně zaujalo, staré i mladé. O Česku se tam moc neví, o střední Evropě snad trošku víc, ale konkrétní historii každé země oni neznají. Nikdo neví, co byl Terezín. A já jsem teď spokojená, když od někoho v Kolumbii slyším mluvit o Terezíně. I když je to tak smutná vzpomínka."
Co všechno v poslední době vaše asociace připravila za akce?
"Hlavně jsme se soustředili na terezínskou výstavu. Ostatní akce jsou běžné, sejdeme se na státní svátek, na Mikuláše. Lidé moc času nemají. Velké akce nezvládneme, proto musím vymýšlet něco menšího. Ráda bych připravila výstavu o Pražském Jezulátku. Všichni v Kolumbii ho milují, mafiáni, prezidenti, obyčejní lidé. Nikde jsem neviděla takové uctívání. Mluví o Pražském Jezulátku a ani nevědí, kde je Praha. A když jim řekneme, kde je Praha, to by nám taky pomohlo. To pak může otevřít cesty pro všechny vyslance, obchodníky a tak dále. Musím vymyslet, jak to udělat, protože nelze jenom ukazovat samotnou sošku."
