Korespondence Františka Janoucha s Jiřím Pelikánem vyšla knižně
Minulý týden byla v Praze představena sebraná korespondence dvou kamarádů Františka a Jiřího a také korespondence dvou mužů, které v exilu spojovalo nejen přátelství, ale také politické názory. Knize František Janouch/Jiří Pelikán Korespondence se budeme věnovat v dnešní krajanské rubrice.
"Milý Franto, píši Ti tentokrát z rybářské vesnice, kam jsem se uchýlil na weekend i se strojem, a píši jednak dva články a jednak vyřizuji korespondenci. V Říme se nedá nic dělat v tuto dobu: pořád někdo projíždí a chce diskutovat, několik známých emigrovalo a musel jsem jim hledat byt a dokumenty, takže dny utíkají a práce není vidět...Počasí tu letos bylo zcela nezvykle chladné, takže jsem nemusel litovat, že jsem nebyl u moře celou dobu. I v Římě jsou noci přímo studené, což nikdo s žijících Italů nepamatuje. Něco se s tím světem děje...," psal v srpnu 1976 Jiří Pelikán Františku Janouchovi. Mnoho dopisů citovanému předcházelo a mnoho jich ještě bude následovat.
Pro fyzika Františka Janoucha, jehož jméno je v České republice nejčastěji zmiňováno v souvislosti s Nadací Charty 77, nejde ani zdaleka o první knihu korespondence, kterou vedl se sobě blízkými lidmi. Dnes už často těmi, jejichž jména se do československé a později české historie zapsala velmi výrazně.
"První vyšla korespondence s Václavem Havlem. Tam jsem měl od počátku dojem, že to v budoucnu může být zajímavé, takže všechny dopisy jsem schovával. Když jsem mu posílal dopis z cesty, tak jsem si udělal kopii, takže to je soubor naprosto kompletní. Potom jsem uveřejnil takovou rodinnou korespondenci s Františkem Krieglem jeho manželkou Rivou, která vyšla k nějakému jeho jubileu. Nadace Charty uděluje Cenu Františka Kriegla za občanskou statečnost, a tak jsem považoval za důležité, aby se o Krieglovi, jako o jednom z mála československých politiků, kteří měli odvahu říci ne, vědělo něco více. A pak jsme vydali takovou rozvernou korespondenci s Ludvíkem Vaculíkem. My jsme se s ním vždycky i v telefonu i dopisech trošku škádlili a kočkovali, je to taková hezká malá knížečka. S ním jsme si tolik nedopisovali, ale zase to byly takové hezké vaculíkovské dopisy, já jsem se také snažil odpovídat v jeho duchu a podobným způsobem."
Vraťme se ale k nejnovější publikaci, k dopisům, které si František Janouch vyměňoval s Jiřím Pelikánem. Oba se znali už z doby, kdy žili v Československu. Oba byli v mládí členy KSČ a oba se později zapojili do dění pražského jara. Jiří Pelikán zůstal po roce 1969 v Itálii, kde začal vydávat významný exilový časopis Listy. František Janouch opustil Československo v roce 1973 a usadil se ve Švédsku. Oba už tehdy byli v blízkém kontaktu. Blízkém natolik, jak to jen v nelehkých podmínkách bylo možné, vzpomíná František Janouch:
"Pak jsme se uviděli, až když jsme odjeli, to bylo 25. prosince 1973, on za mnou přiletěl do Mnichova a přivezl mně trochu peněz, protože si mí západní kolegové neuměli představit, že bych mohl odjet se dvěma dětmi a dvaceti markami. Od té doby jsme s Jiřím Pelikánem udržovali spojení a já jsem začal podporovat Listy, byl jsem jedním ze šesti nebo sedmi nejpilnějších přispěvovatelů do Listů, většinou pod pseudonymy Badatel, Adam Jan, Advokát chudých atd."
Okno do historie Korespondence, do které se můžeme začíst, je ohraničena roky 1974 - 1993. Jiří Pelikán se i v exilu aktivně zapojil do politiky, stal se mimo jiné prvním Čechoslovákem, který byl zvolen do Evropského parlamentu. František Janouch pokračoval ve své vědecké kariéře, vznikla také nadace Charty 77, která se samozřejmě také stala jedním z probíraných témat. Ale nebyla zdaleka jediná...
"Pelikán mě často úkoloval, o čem bych měl napsat a já jsem jej často úkoloval, o čem je nutno psát. Já jsem třeba dával rady, jak se chovat při kontaktu s policí, to byl Advokát chudých. Analyzoval jsem náš právní řád a říkal jsem, co si policie může dovolit, to policajty dost štvalo. Důležitá byla také organizace Listy, to byla taková skupina demokratických, socialisticky zaměřených exilových pracovníků. Potom, co jsem od roku 1978 začal dělat Nadaci Charty 77, tak to byla finanční podpora. Snažil jsem se shánět finance a nějakým způsobem pomáhat financovat vydávání Listů. Kromě toho jsme také diskutovali, jak pomoci Husákovu režimu padnout a padnout co nejefektivněji."
Samotné dopisy obou přátel doplňují fotografie a komentáře přibližující jejich osudy, ale také rozsáhlý poznámkový aparát. Díky tomu se v knize může orientovat i ten, kdo o českém exilu zatím mnoho neví. Pokračuje Zdenko Pavelka z nakladatelství Novela bohemica, které knihu vydalo:
"To byl vlastně smysl té knížky, protože vydávání takovýchto knih považuji za okno do historie. Jakmile se totiž ztrácí ve společnosti paměť, tak ta společnost se ztrácí, zaniká. Myslím si, že tyto knížky mají obrovskou hodnotu v tom, že historii zpřítomňují, a to je právě i úloha těch poznámek v ní, jsou tam, aby vysvětlily některé souvislosti, které už dneska nemusí být patrné. Mají vysvětlit třeba některé názvy nebo okolnosti. Ty poznámky jsou tam právě proto podrobné, aby historie byla čitelnější."
Pro Františka Janoucha bylo listování dávnými dopisy zajímavé i dojemné, byl to návrat do časů, které už jsou nenávratně pryč. Pokud by podobný návrat chtěl v budoucnu ještě podniknout, bylo by prý z jeho osobního archivu ještě stále z čeho čerpat.
