Češi patří k Vídni
Češi patří k Vídni aneb Třicet dva výprav do Vídně v českých stopách - tak se jmenuje knížka, kterou nedávno v Rakouském centru v Praze představil náš rozhlasový kolega Jiří Kamen. Setkáváme se v ní se slavnými Čechy, kteří se zapsali do dějin rakouské metropole, jako maršálem Radeckým nebo Pavlem Kohoutem, ale i s téměř kuriózními osobami, jako byl například africký komorník knížete Lobkovice Angelo Soliman, který mluvil plynně česky.
Češi a Vídeň, to je celá řada klišé; Češi ve Vídni byli cihlářští dělníci, kočí, kuchařky a kojné. Do jaké míry je to pravda?
"Dá se říct, že to pravda byla. Alespoň podle toho, co jsem já vybádal, to tak bylo. Ještě bych tam přidal hudebníky, abychom zařadili i jiné profese. Dost brzy se to ale začalo měnit a vylepšovat. Ve Vídni třeba působili i velmi významní čeští lékaři. Vzpomínám si například na doktora Škodu. To byl bratr našeho plzeňského Škody. Do dějin Vídně se zapsal podle mého soudu velmi významným způsobem. Podařilo se mu přesvědčit císaře Franze Josefa, že by bylo velmi dobré, kdyby Vídeň měla pitnou vodu přímo z alpského ledovce. Ta voda je tam dodnes a prapůvod skvělé vídeňské kávy je právě v té alpské vodě. To je myslím docela významný český vstup do Vídně."
A málo známý. Kdy vlastně nastal největší příliv Čechů do Vídně? Bylo to ještě v osmnáctém, nebo až v 19. století?
"Já bych řekl, že v 19. století, hlavně po roce 1848. Ve druhé polovině 19. století byl ten příliv dost masívní."
Říká se, že Vídeň byla největší české město mimo hranice Království českého, soupeří v tom s Chicagem. Kolik tam tedy mohlo být na konci 19. století Čechů?
"To se dost liší, statistiky nejsou přesné, protože ne všichni Češi se hlásili ke svému původu. Říká se, že to mohlo být tři sta tisíc, ale mluví se i o půl milionu. Byly dokonce obavy, že se Vídeň stane českým městem. Známý vídeňský starosta Lueger se toho velmi obával."
Ve své knize se na několika místech zmiňujete o tom, že Češi ve Vídni hlavně na konci 19. století nebyli příliš oblíbení. Vídeňáci v nich často viděli až komické figury, vysmívali se jejich češtině a životnímu stylu. Jak se to projevovalo?
"Vysmívali se hlavně jejich české němčině. Hrála se kabaretní nebo šantánová představení, kde Čech byla velmi oblíbená komická figura. Projevovalo se to ale i v dost kuriózních situacích. Měl jsem v ruce Ottův Průvodce po Vídni z roku 1909 a tam byl seznam hospod, kam Češi nemají právě z těchto důvodů chodit, protože si tam z nich dělají legraci. A naopak tam byly podniky, které Češi mají navštívit, kde si z nich nikdo legraci nedělal, byla v nich krojovaná obsluha a chodili tam sokolové. V takových hospodách se Češi měli cítit bezpečně."
Mluvíme o nedůvěře a zesměšňování Čechů. Na druhou stranu si trošku protiřečí to, že si vídeňské rodiny do svých domácností v podobě komorníků, kuchařek nebo kojných vpustily český živel. Tím pádem je přece Vídeňáci přijali velmi těsně, svěřovali jim své děti i svůj žaludek...
"Ano, myslím, že si to velmi protiřečí. Bylo to ambivalentní. Zpočátku to ale nebyl krutý výsměch, byla to víceméně legrace. Teprve postupně, na přelomu 19. a 20. století, to už hraničilo s výsměchem. To už ale byla doba, kdy se vzájemné vztahy vyostřovaly, a to už tak zábavné nebylo."
Zatím jsme mluvili o takzvaně služebném lidu. Kam se ale Češi dostali na ty nejvyšší příčky ve vídeňské nebo rakouské hierarchii?
"Řekl bych, že na nejvyšší příčku se dostal maršál Radecký, který byl českého původu. A tomu se dostalo cti, jaké se nedostalo žádnému německy mluvícímu Rakušanovi. Císař Franz Josef mu totiž nabídl, že by mohl být pohřben v Kapucínské hrobce, kde jsou pohřbeni Habsburkové. To byla opravdu velká pocta! Tam třeba není pohřbený ani následník trůnu Ferdinand, kvůli svému morganatickému sňatku s hraběnkou Chotkovou. Radecký to nakonec odmítl, protože už měl svůj hrob jinde."
Vy ve své knize zmiňujete i osobnosti, které bych nazvala dvojdomé. Jsou to Rakušané nebo Němci českého původu, kteří měli blízký vztah k Vídni, namátkou třeba Loos. Proč jste zařadil i tyto osobnosti?
"Zařadil jsem je tam, protože měli velmi dobrý vztah k Čechám. Pokud jde o Loose, je tu spousta jeho staveb a třeba své šedesáté narozeniny slavil v Praze v Müllerově vile. Prezident Masaryk mu při té příležitosti dokonce udělil státní důchod, protože Loos na tom byl zdravotně už dost špatně. Loos a Češi, to je velmi úzký vztah. A dále tam mám třeba Oskara Kokoschku. Ten měl československý pas myslím až do roku 1948. Ve 30. letech pobýval v Praze, portrétoval prezidenta Masaryka. K jeho oblíbeným autorům patřil Jan Amos Komenský, napsal o něm i hru. A součástí jeho portrétu TGM je i hlava Jana Amose Komenského."