Letci RAF: Návrat domů odložen
Krajanská rubrika se tentokrát propojí s tou historickou a připomene výročí návratu letců RAF do vlasti.
V britském Královském letectvu sloužilo během druhé světové války na dva a půl tisíce Čechoslováků. Po svém návratu do země byli nadšeně vítáni a oslavováni jako hrdinové a jen těžko si kdo uměl představit, jaký bude jejich další osud poté, co se moci plně chopí komunistická strana. V srpnu 1945 přistála ve vlasti, za jejíž svobodu bojovala, největší skupina letců. Na pražské ruzyňské letiště dosedlo 54 spitfirů.
Mezi těmi, kteří byli 13. srpna očekáváni na Ruzyni, byl i, dnes generál, Emil Boček, příslušník 312. stíhací perutě:
"Když skončila válka, tak jsme si mysleli, když volala Praha o pomoc, že jí pojedeme na pomoc. Už jsme měli namalované naše znaky, všechno bylo připravené, ale bohužel, Rusové nás tady nechtěli., tak se to oddalovalo, až se to oddálilo do ztracena. A tak jsme čekali, kdy se do republiky vůbec vrátíme. Válka skončila 8. května a my jsme odstartovali teprve 7. srpna 1945. Bylo nás 54. S letadly, se kterými jsme předtím létali, tak jsme přilétli do fabriky a tam jsme vyfasovali úplně nové devítky spitfiry. Na ty se pak přimalovaly naše znaky a 7. srpna jsme odstartovali. Přistáli jsme po dvou hodinách a 25 minutách v Hildesheimu. Tam, že se doplní stroje a odtud pak že prý poletíme do Prahy. Bohužel, než se doplní 54 mašin, to chvíli trvalo, takže začalo během toho pršet a spadla mlha. My jsme tam pak seděli sedm dní, než se počasí trochu umoudřilo. Toho 13. srpna jsme odstartovali a nemohli jsme letět přímo do Prahy, protože bychom bývali letěli přes ruskou zónu a Sověti nám to nepovolili. Tak jsme letěli na jih a přes Plzeň jsme se vraceli do Ruzyně."
"Zakroužily spitfiry stíhacích perutí nad hlavním městem a zakrátko již přistály na letišti v Ruzyni. Na prostranství se tísnily zástupy obyvatelstva. Matky, stařenky v šátku a s upracovanýma rukama, které si ze vzdálené české nebo moravské vísky nalezly cestu až sem a nyní, ztraceny mezi tolika cizími čekaly, zapomínajíce na hlad a únavu, svého syna. Byly tam mladé ženy, které se před šesti lety rozloučily se svými chlapci, pro které se mnohá z nich ocitla ve vězení. Byly tam děti, které dosud nepoznaly svého otce, celé rodiny, se všemi příbuznými. Konečně se přes zelenou plochu blížili piloti od svých strojů…"
Nezapomeneme a nesmíme zapomenout
Československý rozhlas tehdy věnoval návratu letců značnou pozornost a reportáž z jejich příletu na Ruzyň byla velmi emotivní. O sedmdesát let později připomněla jejich návrat do vlasti oslava, která se konala 14. srpna na u Pražského hradu a v katedrále svatého Víta. Zúčastnili se jí pamětníci, představitelé armády i veřejnost. Nechyběl ani další aktér slavného návratu, letoun Spitfire, tedy jen jeho maketa, která byla po dva dny k vidění na Hradčanském náměstí.
Účastníci pietního aktu se poté přesunuli do katedrály svatého Víta. U pamětní knihy letců československých padlých za II. světové války proběhla společná modlitba. Krátkou řeč pronesl kardinál Dominik Duka:
"Vstoupili jsme do prvního chrámu země. Kniha, ve které jsou jména těch, kteří položili svůj život za vlast, symbolizuje, kde je jejich místo. Jsou v prostoru, kde odpočívají naši světci, naše knížata a králové. Myslím, že je to velice důležitý symbol a také vyjádření, že tak, jako nezapomínáme na počátky této země, nezapomeneme a nesmíme zapomenout ani na odvahu a lásku těch, jejichž jména jsou zde zaznamenána."
Návraty z východu i západu
Mezi těmi, kdo si přišli připomenout výročí návratu československých letců, nechyběla ani Hana Fajtlová, manželka jedné z legend mezi piloty, generála Františka Fajtla, který se ale onen srpnový den před 70 lety do vlasti nevrátil.
"On totiž bojoval nejdřív ve Francii, potom v Anglii, pak byl přesunutý jako velitel 21 letců do Sovětského svazu, kde byli přecvičení na lavočkiny, zúčastnil se slovenského povstání a boje o moravskou bránu, takže on přišel vlastně zpátky z východu a ti se vrátili už v květnu. Tenhle den ale samozřejmě slavil vždycky, protože v RAF sloužil nejdelší dobu."
Byl přítomen při tom, když se ti letci vrátili?
"Myslím, že ano, určitě tam byl. Ale my jsme se tehdy ještě neznali. My jsme si řekli své ano dnes, právě před 68 lety, takže pro mě je to takové symbolické. Ve svatovítském chrámu jsme byli přítomni, když se tam instalovala ta kniha se zemřelými a teď ještě ten osobní zážitek..."
A ještě taková ženská otázka? Jak se vám líbily ty jeho proslavené vousy?
"Já už jsem ho s tou bradkou poznala. Dříve, když ji neměl, jsem jej ještě neznala. To je velká story. Můj otec byl kantor a učil ho na škole v Peruci, kam jako venkovský chlapec chodil. Věděla jsem pak, že šel na vojenskou školu, že byl v zahraničí. O tom byl můj otec informovaný od jeho sestry. Když se pak vrátili a rodná obec mu uspořádala velkou slávu, tak jsme se tam s otcem vypravili a tam jsme se poznali. Za dva roky na to jsme se brali. Takže já jsem ho poznala už s tou bradkou a bez ní jsem si ho neuměla ani představit."
Život generála Fajtla se po návratu odvíjel obdobně, jako osud celé řady hrdinů, kteří se rozhodli za svou vlast bojovat. Perzekuce, případně další emigrace nebo mnohdy léta strávená v komunistických vězeních a rehabilitace až po mnoha letech, které se někteří ani nedožili. Akce, jako ta, která proběhla minulý pátek, pomáhají, aby se na jejich příběhy nezapomnělo.
