V Praze se sešli učitelé u krajanů a lektoři češtiny
V minulém týdnu se v Praze uskutečnilo několik akcí, jejichž hlavním tématem byla čeština - jak a kde ji vyučovat, užívat a uplatnit. Jednou z nich bylo už tradiční setkání učitelů u krajanů a lektorů českého jazyka, na kterém si zúčastnění mohou vyměnit zkušenosti a získat nové nápady, které pak uplatní třeba v Číně, Chorvatsku nebo zemích jižní Ameriky.
Pořadatelem setkání je Dům zahraniční spolupráce, jeho ředitelka Iva Tatarková je hostem krajanské rubriky.
Za rohem, za kterým se ukrýváme, probíhá velká akce, na které se pohybují lidé s cedulkami „lektor“, „učitel“... Můžete přiblížit, kde se nacházíme a co se kolem nás děje?
„Nacházíme se na nádvoří domu zahraniční spolupráce a akce, které se účastníme, je sedmé letní setkání s učiteli u krajanských komunit a s lektory českého jazyka a literatury v zahraničí. Tatao aktivita a její agenda spadá pod program na podporu českého kulturního dědictví, který je realizován díky vládnímu usnesení. To současné je platné do konce tohoto roku a pak na něj naváže další, které bylo schváleno v květnu letošního roku. Víme tedy, že máme na dalších pět let prostředky, abychom mohli dále lektory a učitele do zahraničí vysílat.“
Jaký je rozdíl mezi lektorem a učitelem u krajanů?
„Lektoři jsou vysíláni na pracoviště převážně univerzitního charakteru a vyučují tam na základě požadavků té konkrétní univerzity. Přidávají k tomu ještě literaturu a také nějaké povědomí o české kultuře. Zatímco učitelé jsou vysíláni ke krajanským komunitám, kde vyučují různé věkové kategorie zájemců o jazyk. Často jde o víkendové kurzy, večerní kurzy apod. Současně od toho učitele požadujeme, aby byl i nositelem kultury, takže oni často hrají i na hudební nástroje, mají nějaké zkušenosti s dramatickými kroužky, jsou schopni přispívat do místních časopisů, nebo je sami vydávají, často hovoří i v místním rozhlasovém vysílání. Snaží se také rozvíjet mezi krajany zájem o české tradice a společně s nimi udržovat i různé české zvyky.“
Takže takový učitel 19. století...
„Dá se říct, že ano. Máme ale také destinace, kde učitelé učí klasicky jako na školách. To je například v Chorvatsku v okolí Daruvaru, kde na jednoho učitele připadá v průměru 300 žáků. Oni učí na mateřské, základní, střední odborné škole, gymnáziu apod. Výuka českého jazyka je tam na vysoké úrovni, takže jejich žáci pak často přicházejí studovat na české vysoké školy a mají excelentní český jazyk.“
Na kterých univerzitách působí čeští lektoři?
„Lektoři nám v současné době působí ve 25 zemích na 46 univerzitních pracovištích na 4 kontinentech světa. Zajímavé je třeba to, že máme svého lektora na Tchaj-wanu na univerzitě v Tchaj-pej, v Číně v Pekingu, v indickém Dillí, v egyptské Káhiře, ve Spojených státech v Nebrasce na Lincolnově univerzitě vyučuje naše lektorka a pak ještě tradičně působí lektoři v evropských zemích. V některých z nich máme dokonce lektorátů více, například ve Francii a Polsku máme šest lektorátů, čtyři lektoráty máme v Itálii.“
Kdo jsou vůbec studenti těchto lektorů?
„V současné době je na většině pracovišť čeština vyučována jako druhý cizí jazyk, takže jejich studenti jsou většinou studenti kateder středoevropských studií nebo slovanských jazyků apod., kteří si cíleně vybírají český jazyk. Samozřejmě v některých zemích kvalita češtiny a zájem o ni je silně cílený. Ti studenti jsou silně namotivováni, vím například od naší lektorky v Pekingu, tak tamní studenti, pokud se zapíší na kurzy českého jazyka, tak to berou jako prestižní záležitost a chtějí se dobrat velice kvalitní a vysoké úrovně jazyka, protože potom velice často nastupují do diplomatických služeb nebo pracují v zahraničním obchodu a spolupracují s Českou republikou nebo jsou sem vysíláni na pracovní mise.“
Můžeme uvést nějaká čísla? Kolik studentů se v současné době učí češtinu?
„Jak jsem říkala, máme 46 lektorátů, tak pokud bychom to tak zprůměrovali, tak na jednoho lektora připadá asi 40 studentů. Dostáváme se tady ke dvěma tisícům studentů. Pokud jde o ty učitele u krajanských komunit, tak tam je to v průměru asi 60 až 70 žáků různých věkových kategorií a také různé míry znalosti českého jazyka. Výjimkou je to zmíněné Chorvatsko.“
Vy teď budete vysílat nového učitele do ukrajinského Žytomyru. Jaké instrukce třeba takový člověk dostane?
„Výběr každého jednotlivého učitele probíhá prostřednictvím komise pro krajanské záležitosti, jejímiž členy jsou zástupci ministerstva školství, ministerstva zahraničních věcí, Domu zahraniční spolupráce a také čeští bohemisté. Předpoklad je, aby ten dotyčný zájemce měl vystudován český jazyk, aby měl zkušenosti s výukou češtiny pro cizince. Pokud jde o problematické oblasti, tak jsme v těsném kontaktu s ministerstvem zahraničních věcí i zastupitelskými úřady, které mapují situaci a dává nám informace, zda je ta oblast je bezpečná pro působení českých občanů nebo nikoliv. Další věc je ta, že on musí být velmi dobře obeznámen s tou krajanskou komunitou, která tam žije. Dopředu ví, koho pravděpodobně bude učit, jaká je tam úroveň českého jazyka, na co se má připravit, jaké učebnice s sebou vzít a jaký zájem o výuku češtiny lze v místě očekávat.
Ve spolupráci se zastupitelským úřadem a krajanskou komunitou řešíme otázku ubytování a vůbec jeho důstojného působení v destinaci, kam jej vysíláme.“
Nakolik musí znát jazyk té země?
„Je to samozřejmě velice vítáno. Učitele vysíláme třeba i do Latinské Ameriky, do Paraguaye, Argentiny, Brazílie. Takže tam je velmi žádoucí, aby ten učitel znal jazyk země, do které je vysílán, je to pro něj velkou výhodou, ale není požadovaná excelentní znalost.“
Zmiňovali jsme, jaký je zájem o výuku češtiny, jaký je ale zájem češtinu vyučovat?
„Zájem je veliký. Musím říct, že se nám hlásí především mladí kandidáti, převažují tedy kandidátky, i když jsou mezi nimi i muži, ale hlásí se i střední věkové kategorie. My se vždycky tážeme těch kandidátů na to, co vědí o té destinaci, o kterou jeví zájem. Je totiž velmi žádoucí, aby to nebyl jen takový ten spontánní zájem, že někdo chce někam vycestovat a vyřešit rok nebo dva svého života, ale že to je skutečně spojené třeba se zájmem o život krajanů nebo o výuku českého jazyka na univerzitě a ten člověk má už i nějakou zkušenost s výukou cizích studentů českému jazyku apod. Abychom prostě měli jistotu, že ty předpoklady jsou nejenom kvalifikační, ale že ten člověk je i osobně namotivován.“
Čeština i pro potomky Němců z pohraničí
Takové předpoklady měla i Anežka Santos Veselá, která působila u krajanů v Brazílii a Paraguayi.
„Mě baví poučovat, takže mě baví i vyučovat. Už před tím, než jsem se poprvé přihlásila do konkurzu v roce 2006, jsem učila soukromě cizince češtinu, pracovala jsem v rámci neziskových organizací s uprchlíky, takže jsem měla zkušenost s tím, jak se s cizinci dorozumět. Byla jsem i skautská vedoucí, pracovala jsem předtím v Brazílii s dětmi z ulice, takže práce s dětmi a lidmi obecně mi byla vždycky blízká.“
Máte pocit, že se lépe vyučuje čeština od nuly, tedy u lidí, kteří nemají ani základy jazyka, nebo u lidí, kteří něco umí, ale mají třeba i zafixovány chyby?
„Já jsem vždycky začínala od nuly. Pouze v Paraguayi jsem vyučovala skupinu starších lidí, byli to lidé, kteří se tam sice narodili, ale chodili ještě před válkou do české školy, protože Československo tehdy vysílalo do této země učitele češtiny. Ti opravdu hovořili česky. S nimi jsme neprobírali žádné gramatické jevy, nebo jen tak okrajově pro zajímavost, pro zábavu. Spíše jsme spolu měli konverzační hodiny, bavili jsme se o historii, zpívali písničky. Byla to spíše taková nostalgie, kdy oni vyprávěli své zážitky z dětství a schválně mě zkoušeli, jestli znám tu a tu písničku. Řekla bych, že krajané jsou mnohdy v tradicích a folkloru kovanější než my, co žijeme tady ve velkoměstě.“
Kromě potomků Čechů a Moravanů učila, jak sama říká, i trochu krajany nekrajany - tedy potomky českých Němců, kteří odešli v 19. století z Jablonecka a Liberecka. I ti ale mají o češtinu zájem a učí se ji a i u nich se zachovávají některé tradice, které si přinesli z dávné vlasti - pečou koláče s mákem, vzpomínají na babiččiny kynuté knedlíky nebo na to, že jim dárky vždycky nosí Christkindl, tedy stejně jako v Česku Ježíšek.
