Čechoameričanka Katka Dehningová je často na cestách
Proti proudu zeměkoule a Cesta za datovou čáru - tak se jmenují dvě knihy, které ze svých cest po světě dosud vydala Čechoameričanka Kateřina Dehningová. Ve Spojených státech žije už téměř čtvrt století, má tam rodinu, s ní se ale také vydává za poznáním jiných kontinentů.
Ve studiu vítám Katku Dehningovou ze Spojených států. Můžu to tak o vás ale vůbec říct? Vy jste světoběžnice. Kam se počítáte vy sama?
Já se cítím všude dobře, ale vlasti mám dvě. Tou první je samozřejmě Česká republika. Narodila jsem se v Československu v roce 1971. To je má původní vlast, odkud pocházím, kde mám rodiče a své kořeny. A za druhou vlast, kterou jsem si sama vybrala, počítám Ameriku.
Jak jste se tam dostala?
Já jsem měla odjakživa příbuzné v Americe. Maminčina starší sestra tam odešla v roce 1948. Takže jsem vyrůstala s tím, že mám velkou část rodiny v Americe. A vždycky jsem se tam chystala. Pak přišla revoluce v roce 1989 a já jsem vyjela hned mezi prvními, když se otevřely hranice, na počátku roku 1990. Jela jsem navštívit své příbuzenstvo a tak jsem se poprvé dostala do Ameriky.
Studovala jste tam?
Studovala, nikdy jsem ale neměla čas něco dokončit. Já bych spíš řekla, že jsem navštěvovala školy. Na amerických univerzitách jsem opravdu strávila celou tu dobu. Také proto, že můj manžel je americký profesor.
Vy jste mne teď předešla. Chtěla jsem říct, že vy jste se v Americe vdala a založila rodinu. A právě s manželem se občas vydáváte na cesty. Jak jste ale vlastně k cestování přišla?
My jsme už dřív cestovali s rodiči. I když se za komunismu nedalo cestovat, vyjížděli jsme alespoň na východ. Do Bulharska, Rumunska, do východního Německa. A když se otevřely hranice, rodiče mne vzali na západ. Pak přišla Amerika. Takže cestování v rodině bylo, máme je v krvi. A takový je i můj manžel, který taky rád cestuje. Když jsme se potkali v roce 1990, byl zvědavý, odkud jsem, kde je Československo. Neustále jsme proto pendlovali mezi dvěma kontinenty. A pak se nám cesty ještě rozšířily. V Americe je to tak, že když chcete postupovat v kariéře, musíte neustále přednášet, cestovat, vyměňovat si myšlenky a nápady s jinými. A k tomu cesty patří. Takže jsme začali cestovat s manželem. On si přál, abychom všude jezdili s ním. Jinak bychom byli doma sami a on by byl stále na cestách.
V jakém oboru vyučuje váš manžel?
Vyučuje účetnictví a obchod, byznys. To je obor, který platí všude na světě.
Jak je to s dětmi? Jak jsou staré? A pokud jezdí s vámi, jak je to se školou?
Teď už jsou velké, starší dceři je dvaadvacet let, mladší šestnáct. Ta starší už jezdí všude sama, mladší začíná. Ta vyjela na svou první zaoceánskou cestu, když jí bylo deset měsíců, starší ve čtyřech letech. A jak to bylo se školou? Když jsme vyjížděli na kratší cesty, učili jsme je sami, nebo učení dohnaly. Učitelé nám většinou velmi pomáhali, říkali, že taková zkušenost z cestování je mnohem bohatší a záslužnější, než sedět ve třídě. Takže nám dali materiály s sebou a řekli, co máme nastudovat.
Měly s tím děti problémy?
Ne, neměly s tím problémy. A když jsme zůstávali někde déle, jeden čas jsme například žili osm měsíců v Praze, tak jsme děti přihlásili do škol. Starší do britské, protože už byla v sedmé třídě a potřebovala pokračovat v angličtině. Její čeština byla přitom velice dobrá. Mladší jsme dali do běžné české školy na Pankráci a pak přešla taky do britské školy. Na druhou cestu jsme jeli do Austrálie, kde jsme byli čtyři měsíce. Tam jsme se neustále pohybovali, nebyli jsme na jednom místě, tak jsme jim udělali domácí školu.
Říkáte, že čeština vašich dětí byla velice dobrá. Znamená to, že na ně doma mluvíte česky?
Ano, výlučně. S dětmi mluvím výlučně česky. Když ale byly malé, stala se nám taková věc. Manžel mluví pouze anglicky a jen trošku česky. Snaží se češtinu naučit, on ale není na jazyky. A děti toho začaly využívat. Když jsem jim něco přikázala v češtině, tak toho využily a řekly anglicky tatínkovi: maminka říkala, abys tohle udělal ty. A on šel a udělal to! S tím začaly velice brzy, tak ve čtyřech letech, kdy pochopily, že tatínek česky nerozumí. Pak se proto příkazy vydávaly doma v angličtině, jinak ale všechno bylo v češtině.
Jak dnes dcery oceňují tuto zkušenost, kdy s vámi mohly jezdit po světě? Nevadilo jim, že je neustále vytrháváte z jejich prostředí, od jejich kamarádů a spolužáků?
Když byly malé, tak někdy ano. My jsme se ale snažili, abychom nevynechali žádné důležité okamžiky ve škole. Třeba žádné koncerty, protože hrály na hudební nástroje. Chtěli jsme, aby měly relativně normální dětství. Starší dcera velice ráda slavila svátek Halloween, kdy si děti oblékají masky, takže jsme tento svátek nikdy nevynechali. Myslím, že se jim to naopak velmi líbilo a celý život se jim tím formuje. A bude formovat dál. Starší dcera si vybrala obor myslím jen kvůli tomu, že jsme tolik cestovali. Měla totiž velký rozhled a věděla, jaké obory ve světě existují, co ji zajímá a čím se chce zabývat v dalším životě.
Co studuje?
Studuje čtvrtým rokem architekturu v Chicagu.
A uvažuje o tom, že by se třeba přestěhovala do Evropy nebo dokonce do Česka?
Myslím, že neuvažuje přímo o České republice, protože tady strávila už hodně času. Taky tu jedno léto pracovala pro jednu architektonickou firmu a velice se jí to líbilo, byla to krásná zkušenost. My tu totiž máme nádherné historické budovy. Minulý semestr strávila zase v Paříži, její škola umožňuje takové cesty. Takže Evropu osvojenou má, je to pro ni domácí kontinent. Je ale možné, když se něco vyskytne, že se i v Česku objeví.
Vraťme se k vašim cestopisům. Vy nejenom cestujete, ale o cestách také píšete. Co vás k tomu přivedlo?
Já jsem začala psát pro rodiče a kamarády. To bylo někdy počátkem 90. let, kdy ještě e-mail vůbec nebyl v Čechách rozšířený. Internet nefungoval tak, jak ho známe dnes. Psalo se proto běžně na papír. A já jsem to pak poctivě kopírovala, posílala kopie dvaceti přátelům, včetně rodiny. A zjistila jsem, že lidi zajímá sice i můj každodenní život, ten se ale neustále opakuje. Kdežto cesty byly stále nové, viděli jsme nová místa. A mne na každém místě zajímala i jeho historie, co se tam děje, jaká je tam kultura a mentalita, a o tom jsem ve svých dopisech začala psát. Stalo se to velice populární i mimo okruh mých známých, lidi si moje zápisky začali předávat, staly se z nich jakési samizdaty. A když začal internet, vznikly mé první webové stránky. To byl vlastně nápad mého manžela a dětí. Řekli mi, ať dám všechno na internet. Bude to rychlejší a taky levnější. Já jsem totiž pak už posílala do Evropy stovku dopisů, někdy i mnohastránkových, takže mne to stálo pár dolarů. Tak se rozšířily možnosti technologie a to bylo úžasné. A čtenáři mne pak donutili k první publikaci. Tak vznikla má první kniha.
Jmenuje se Proti proudu zeměkoule. To je krásný název! Jak jste na něj přišla?
Když jsem začala létat z kontinentu na kontinent, zjistila jsem, že svět je dost velký. Z letadla je nádherně vidět, jak je Země zakulacená, kam míří slunce, kam měsíc. A to mne na létání fascinuje nejvíc. Fascinoval mne proud zeměkoule, směr, kterým se točí. Někdy letadlo kvůli tomu letí rychleji, někdy zase pomaleji. Z Evropy do Ameriky letíte proti proudu zeměkoule, takže cesta trvá vždycky o hodinu déle. A to mne ohromně fascinuje.
Odhadnete, kolikrát jste tuto cestu z Evropy do Ameriky a zpět absolvovala?
Já jsem si to ze začátku počítala. A když jsem letěla po třicáté sedmé, tak jsem přestala počítat.
Kdy to bylo?
Bylo to před zhruba osmi nebo devíti lety, takže teď jsme v násobcích. My jsme ovšem létali do Čech častěji, když byly děti malé. Jeli jsme sem třeba na celé prázdniny, pak ještě několikrát pracovně během roku. Někdy jsme tu cestu absolvovali i třikrát do roka. Když pak děti vyrostly, tak kvůli škole jsme létali jednou za rok.
Vy jste podle svých webových stránek procestovala poctivě celou Evropu a celé Spojené státy. Nelákaly vás ale divočiny? Nechtěl jste cestovat do Himálaje nebo mezi lidojedy?
Ne, ne! Lidé mne nazývají cestovatelka, já se tak ale vůbec nevidím. Já totiž vůbec nejsem dobrodruh. Já jsem vlastně začala cestovat až s dětmi. Pořídila jsem si je brzy a od dvaceti let jsem je měla stále u sebe. A už jsem nemohla myslet tak, jak myslí svobodní lidé, kteří si mohou vylézt někam na hory nebo se potápět do hlubin moří. Já jsem vždycky přemýšlela jako matka. Bude nablízku lékař? Bude tam umyvadlo? Bude tam čisto a bezpečno? Bude tam pro dítě klouzačka nebo kolotoč? A bude tam pro ně čistá postel? Od začátku svých cest jsem proto uvažovala trošku jinak. Já si zkrátka nemyslím, že jsem dobrodruh.
A nezmění se to ani teď, kdy už jsou děti velké a vy nemusíte uvažovat o tom, jestli je pro ně na místě umyvadlo, čistá postel a lékař?
Je pravda, že teď jsem začala cestovat sama, hlavně letos. Musím vykročit z té své skořápky, být svobodná, bez dětí. A zjišťuji, že je to úplně úžasné. Mám na starost jenom sebe!
Druhá knížka, která teď leží před námi, se jmenuje Cesta za datovou čáru. Vydali jste se tentokrát do Austrálie. Jaká to pro vás byla zkušenost? Tam se vlastně mísí civilizace na nejvyšší úrovni, naprosto moderní, technologická civilizace, s naprostou divočinou...
Austrálie je obrovský kontinent a já jsem ho chtěla poznat dopodrobna. Potřebovali jsme na něj víc času, takže jsme si vyhradili čtyři měsíce. Až potom jsme zjistili, že ani to nestačí. A k vaší otázce: právě to je na Austrálii nádherné. Tam se opravdu propojuje civilizace s divočinou. V Americe je to také, ale Austrálie je novější kontinent, žije tam méně lidí, takže si tam můžete opravdu zadovádět.
Pokud jde ale o původní obyvatele, tak je vlastně nejstarší. Potkali jste tam Aboridžince?
Ano, potkali jsme jich hodně, žijí tam všude. Jejich hlavní město, kde je jich nejvíc, je v outbacku, v samém středu Austrálie. Jmenuje se Alice Springs. Bylo to ale bohužel zklamání, protože na Aboridžince není hezký pohled. Oni už moc nestojí o to žít v outbacku. Tam žijí ti správní Aboridžinci, kteří se starají o národní parky a svá svatá místa, která tam pořád mají. Ale v městech propadají alkoholu a stávají se z nich divocí lidé. Na to jsme tam narazili a byli jsme z toho trošku přešlí. Já to ve své knize popisuji. Při setkání s nimi na ulici na nás dolehl i strach.
Možná to bude znít trošku divně, když se po této vaší odpovědi zeptám, zda potkáváte i Čechy...
Potkávám je absolutně všude. V Austrálii jsme je potkávali hlavně v Sydney. Sydney je plné Čechů. Rodný jazyk je v člověku tak zakódovaný, myslím, že ho máme všichni v DNA. A neuvědomujeme si to, dokud nevycestujeme ven. Můžu být na druhém konci, a jakmile zaslechnu jedno slovíčko, okamžitě poznám, že je to čeština, a okamžitě na to reaguji. Zavadí mi o ucho a já hned vím, že je to česky.
Na to bývají dvě reakce: buď Čech před takovými lidmi utíká pryč, nebo utíká za nimi. Jaká je ta vaše reakce?
Když slyším: Boženko, to je ale nádhera! - tak se hlásím. Když ale slyším: Hele, vole - tak se nehlásím.
Knížku Cesta za datovou čáru v současné době prezentujete i v Česku. Byla jste na veletrhu Svět knihy a chystáte další autogramiádu...
Ano, ta bude 2. června v 18 hodin v českém centru v Rytířské ulici v Praze. Autogramiáda bude spojena i s besedou o tom, jak kniha vznikala a co je jejím obsahem.
Tato knížka je už vydaná. Předpokládám, že už pracujete na další...
Tato kniha vyšla už na podzim minulého roku. Pracuji na další knize, která už je prakticky hotová a měla by vyjít příští rok.
Kam jste se vydala tentokrát?
Cestovala jsem do Karibiku. Já miluji ostrovy a Karibik jsem ještě nikdy nenavštívila. Na zpáteční cestě z Austrálie jsme se zastavili v Polynésii, viděli jsme ostrovy v Tichém oceáně, Tahiti. A já jsem si řekla, že je ostuda, že jsem ještě neviděla Karibik, který je Evropě bližší. Tak jsme se zastavili v Karibiku, tam jsem ovšem cestovala jen se starší dcerou.
Co vám ještě zbývá? Asie?
V Asii jsem už byla, v Japonsku a v Indonésii. Samozřejmě bych chtěla vidět Čínu. Mám mnoho kamarádů v Koreji, tak bych se chtěla podívat do Koreje, do Vietnamu, do Kambodže. Všechny tyto asijské země mne velice zajímají. Jsou to staré kultury a já se zajímám o historii. Asie je pro cestovatele nutnost. Číně jsem se ale s dětmi vždycky vyhýbala, protože malé děti nemají rády davy.
Je nějaká země, do které byste měla strach jet?
Myslím, že ne. Samozřejmě o tom vždycky uvažuji jako žena. Jaké tam jsou pro podmínky, kdyby se něco stalo? My navíc všichni máme americké občanství, cestujeme s americkým pasem, takže si musíme ty země trochu vybírat i podle momentální politické situace.
Takže do Íránu byste nejela?
Možná do Íránu bych i jela, asi ale s íránskou kamarádkou, která mne tam celé roky zve. Asi bych jela bez manžela, protože ten nás vždycky všude prozradí. Vypadá jako Američan a je nepřehlédnutelný. Já ještě celkem všude zapadnu do davu. Když si vezmu sluneční brýle a zahalím se, tak jsem myslím v bezpečí. On ale ne.
Neláká vás napsat podrobný cestopis o Česku pro Američany?
To já vlastně dělám neustále. My jsme s manželem sestavili i webové stránky pro návštěvníky České republiky a Prahy. Udělali jsme pěší túru po Praze, když na ni máte jen dva nebo čtyři dny. Mnoho našich amerických přátel toho hodně využívá.
