Česká škola ve Florencii se rozrůstá, má už tři třídy

Do italské Florencie se koncem března sjely zástupkyně českých škol v Itálii. Vyměňovaly si tam zkušenosti z činnosti školiček, do kterých chodí děti zahraničních Čechů, aby si zdokonalily češtinu a naučily se něco víc o české historii, kultuře a vlastivědě. Letos toto setkání organizovala právě škola ve Florencii, kterou zřizuje tamní krajanské sdružení ARCA. Jeho předsedkyni Aranku Myslivcovou jsme požádali o rozhovor:

Co vlastně znamená název vašeho sdružení ARCA?

"Je to zkratka italského názvu naší Asociace přátel České republiky. K dnešnímu dni má sdružení asi třicet členů. Jsou to převážně Češi, jsou mezi nimi ale i Italové. Většinou jde o smíšené rodiny. Sdružení vzniklo v roce 2003, takže letos máme jedenácté výročí."

Odhaduji správně, že členkami jsou především Češky, které se provdaly do Itálie?

"To je valná většina. Jelikož není povinností se registrovat na konzulátě, tak nemáme přesný pojem o tom, kolik Češek tady je. Jedno nebo dvě procenta jsou ale i čeští pánové! Zhruba tu ale máme asi šest set českých jmen."

Co všechno vaše sdružení pořádá? Jakou vyvíjíte činnost?

"Cílem našeho sdružení je dát možnost italskému publiku nahlédnout do české kultury. Děje se to prostřednictvím výstav českých umělců, organizujeme hudební představení různého druhu, setkání s českými spisovateli. Připomínáme si samozřejmě výročí a státní svátky České republiky a nezapomínáme ani na naše tradiční svátky. Těmi nejoblíbenějšími, zvláště mezi našimi dětmi, jsou Mikulášská a velikonoční laboratoř."

Kolik tu vlastně máte dětí?

"Přesné číslo vám neřeknu, ale na Mikulášskou přijde i sto dětí."

Říkala jste, že pořádáte koncerty, výstavy, setkání se spisovateli. Znamená to, že si sem zvete umělce z Česka, nebo je to i z vašich zdrojů?

"Ne, jsou to umělci z České republiky. Dnes si i sami dělají publicitu, ptají se nás, zda by tu byla možnost, aby se zviditelnili. A my si samozřejmě vybíráme to, co se nám zdá nejkvalitnější. Za těch jedenáct let to už bylo hodně programů."

Můžete zmínit alespoň některá jména z hudebníků a výtvarníků? Trošku váhám, pokud jde o spisovatele. Čtou v češtině, nebo tu jsou nějaké překlady do italštiny? Ve vašem sdružení jsou i vaši italští manželé a rodinní příslušníci. Jak to je s jejich češtinou?

"Naši italští partneři s češtinou zápasí, je to pro ně nesmírně těžký jazyk. To mohu říct i z vlastní zkušenosti. Snažila jsem se o to, zastavili jsme se ale u čtvrté lekce a pak jsme to vzdali. Co se ale týče spisovatelů, loni jsme tu měli Petru Hůlovou a její knížky vyšly i v italštině. A jeden z prvních spisovatelů, které jsme pozvali do Florencie, byl Michal Viewegh. Tím jsme začali a tu laťku teď musíme udržet. A i jeho knížky byly přeloženy do Italštiny."

Co ti hudebníci?

"Často zveme folklorní soubory z různých krajů České republiky. Loni tu třeba byla hudební škola z Prahy. Teď by měl přijet Petr Wagner. V květnu by měl mít koncert ve Florencii. Hraje na starý nástroj viola da gamba a já doufám, že se nám to podaří."

Některá krajanská sdružení mají i vlastní folklorní soubor nebo nějaké hudební těleso. Je to tu taky?

"U nás ve Florencii zatím ne. Zatím se soustředíme na náš hlavní program, kterým je od loňska Česká škola."

Jakým způsobem vy s Českou školou spolupracujete? Vy jste přímo její zřizovatelé?

"Česká škola je součástí našeho sdružení, vznikla z něj. Opírá se o strukturu, kterou má sdružení ARCA."

Kolik do ní v tuto chvíli chodí dětí?

"To číslo se stále pohybuje, v každém případě ale roste. Teď je to kolem patnácti dětí. Máme pro ně tři učitelky a děti jsou rozdělené podle znalostí a věkové hranice."

Takže jste pokryli nejenom tu nejnižší školičku, předškoláky, ale vyučujete i program základní školy?

"Ano, zatím je to ale jen první stupeň. Hranici máme myslím jen do dvanácti let. Uvidíme, jaký bude zájem, třeba se ta hranice dál posune."

Jak to dětem jde?

"Záleží na tom, z jakých poměrů vycházejí a jak dalece česky se v té které rodině mluví. Někdo začíná úplně od nuly, někdo je na tom solidně, co se týče znalostí, a někdo mluví velmi dobře. Proto máme děti rozdělené podle znalostí."

A kdo tu učí? Říkáte, že máte tři učitele. Jsou to maminky, dobrovolnice?

"Jsou to maminky kromě jedné, ta je ještě svobodná. Ředitelkou je Zdeňka Skorunková a jí pomáhají dvě učitelky, které se dětem opravdu nádherně věnují. Viděla jsem jejich hodinu - a klobouk dolů!"

Vy máte výhodu, že zřejmě můžete učit tady, v krásném paláci Coppoli. Je to tak?

"Ne, škola neprobíhá zde, tady jsou jen reprezentativní prostory, které využíváme k našemu setkání. Škola normálně probíhá v sídle honorárního konzulátu, které je současně sídlem našeho sdružení. Je to trochu mimo centrum Florencie, ale pro rodiny je to z praktického hlediska lepší. Je tam parkoviště, máme tam k dispozici tři místnosti, takže pro nás je to úplně vyhovující."

A funguje to jako jinde, to znamená sobotní vyučování?

"Zatím máme výuku v sobotu jednou za čtrnáct dní, pokaždé na čtyři hodiny. Společně jsme ale poznali, že pokud by to bylo každou sobotu, bylo by to mnohem lepší. Uvidíme, jaké budou možnosti i ze strany rodičů. Je to pro ně přece jenom oběť. Někdo jezdí zdaleka. Dopad pro děti by ale byl větší."

Odkud, z jaké dálky k vám rodiny jezdí?

"Jezdí i z okolí, dokonce k nám jezdily i ze sousedního kraje, z Bologne. Tam ale teď vznikla také škola, takže děti určitě budou chodit tam. Dojíždějí ze zhruba třicetikilometrové vzdálenosti od Florencie."

U vás to možná není markantní, protože vy už jako krajanské sdružení vyvíjíte dost bohatou činnost. Jinde ale dochází k tomu, že právě vznikající česká škola se stane jádrem krajanského života. Právě odtud vycházejí impulsy k setkáním. Co tedy vaši rodiče? Stýkají se třeba právě prostřednictvím školy? Vznikají tu nové vazby a nové nápady?

"Určitě, je to jakýsi styčný bod. Hlavně pro ty krajany, kteří tu třeba nejsou příliš dlouho a hledají nové přátelé, kteří pocházejí ze stejného města nebo regionu, jako oni sami. Dnes je komunikace díky internetu hodně zjednodušená, takže nečekají jenom na akce našeho sdružení. Ty akce jsou ale určitě vítány, protože se je snažíme dělat na určité úrovni. Je to vždycky obohacení, takže tato setkání oceňují myslím i noví krajané, kteří přicházejí mezi nás. Kdo má zájem, nakonec opravdu přijde."

To, co popisujete, stojí i nemalé peníze. Kde na to berete?

"To je většinou nesnadná věc. Naše práce je většinou dobrovolná. Opravuji se - je úplně dobrovolná. Pokud jde o finance, každým rokem podáváme žádost na ministerstvo zahraničních věcí, škola také žádá o finanční podporu i na ministerstvu školství. Ta sice není velká, v podmínkách dobrovolnictví nám ale samozřejmě pomůže."

Máte i nějaké sponzory?

"Sponzorů je v dnešní době čím dál méně, není to jako kdysi. Stále ještě se ale někdo najde, kdo naši snahu dokáže ocenit a kdo si myslí, že investovat do kultury a znalostí se vyplatí. A ten nám pomocnou ruku podá."