Vydařené Hrátky s čertem potěšily torontské publikum
V pátek 11. dubna završili herci Nového divadla v Torontu tříměsíční období usilovné práce premiérou pohádky Jana Drdy Hrátky s čertem. Úspěšný večer završený pěti oponami na plně rozsvíceném jevišti více přiblíží Věra Kohoutová:
K radostné atmosféře bezesporu přispěl řízný rytmus polky, kterou Martin Kabát (Honza Šmíd) s Káčou (Radka Tamchynová) ukončili poslední obraz hry za spontánního potlesku nadšených diváků. V té chvíli se zdálo, že děkovačka nevezme konce. Diváci přetrpěli zavření a otevření opony a vytrvalým potleskem si vydobyli další – rozzáření herci na jedné a diváci na straně druhé. Magické sepětí sounáležitosti. Třeba si připadali jako na vesnické tancovačce, anebo je okouzlil onen šťastný pohádkový konec, který si nikdy nezapomene vzít na paškál i nějakou tu jadrnou zkušenost ze života? Snad i tato pohádka zobrazila životem potvrzenou zkušenost, kterou definovalo ono “prokletí” manželského svazku na celý život naprosto jasně závěrečnými slovy Martinovými: “Počkej, ty splašená! Prachsakra, Káčo, tak ta komédyje vzala takovej nečekanej konec. Loupežníka sem zachránil vod pekla, poustevníka sem zachránil vod pekla a s tebou, Káčo divoká, ho budu mít teďkonc já sám!“
Každá pohádka předkládá moudrost života přenášenou pokoleními. A s ní i slova a idiomy, které dobarvují kraj, odkud povídačka pochází. Mnohá dnes pomalu upadají v zapomnění i v samotné domovině původu, jako třeba slovo palaš (jezdecký meč s jedním ostřím), idiom zatít u pytlíka žílu (už K.H. Borovský v 5. zpěvu v jedné ze svých tří satirických básní Křest svatého Vladimíra, které vznikaly v Brixenu v letech 1852-55, napsal: Ale církevní mašinka/ta se zarazila,/neboť kněžím u pytlíku /zaťata jest žíla./ - což znamená prohnat, potýrat, zatnout pohodlí), nebo když Pánbu dopustí i břinkovice spustí (sukovitá hůl - tento výraz nejen Drda používal rád), fortel (zručnost, obratnost), janičár (člen býv. elitní pěchoty turecké), granadýr (granátník) a další.
A tak jsme se dostali k náročnosti jazykové, kterou herci, jejichž pobyt se u většiny z nich nejen v Novém divadle už počítá na nejméně dvacetiletí, museli zdolat doslova s úsměvem na rtech. I když se tvrdí, že nejrychleji se člověk naučí nadávkám, pak tady to tak jednoznačně neplatilo - no, posuďte sami – Sarka Farka: mordhadry krucityrken basamaremtete himllaudon element harantýtutýkvantý piškvonckalibr reteté… anebo Lucius: hama fúje, kapre duro…mala dýke infernále…tyja trunde hukydáto. Copak se to normální smrtelník může naučit? A přece naučil. Někteří tak dokonale, že si vysloužili ocenění diváků potleskem na otevřené scéně. Zejména Lucius (Zuzka Novotná) měl tu vyřídilku správně naštelovanou. Možná to bylo i tím, že si jeho představitelka roli po devatenácti letech zopakovala? Nevěřte ale, že se nemusela učit.
Ovšem i větná skladba byla zádrhelem v plynulé řeči - a toto dílko bylo napsáno v r. 1942 a ke zpracování si za vzor vzal režisér Luděk Bogner filmovou předlohu z r. 1956.
Když hru nastudovala parta Nového divadla před oním více než dvacetiletím s Ádou Tomanem, Luděk si zahrál s nimi také. Ovšem nyní měl ruce i mysl naprosto stoprocentně zaměstnané – vedle režie si totiž předsevzal, že ta jeho pohádka bude více než pohádková, plnil si svůj sen, a své vizi podřídil všechno - „to nepotřebuji já,“odpovídal hercům, kteří se bránili, že tu či onu větu cítí jinak, „to potřebuje pohádka“. Také kulisy vyrobil na koleně, namaloval interiéry scén na čtyři velká plátna – hodiny a hodiny klečel na studené podlaze v basementu kostela sv. Pavla v Torontu, aby dal svým představám pevný tvar. Tam také vznikaly ty největší kulisy - mlýnské kolo, brána pekelná a lesní chalupa loupežníkova – přirozeně s problémem je pak přestěhovat.
“Když jsem dostal nápad dělat Hrátky, tak mi bylo jasné, že jediným kolektivem je Nové divadlo, které to zvládne, protože má technický i umělecký základ. Ostatně, jiné tady ani neexistuje. I když jsem herce blíže neznal, věřil jsem, že to s nimi udělám. Samozřejmě jsme respektovali, že pohádka se hraje jinak a hovoří se v ní take jinak nežli v jiném typu her.”
Původně chtěl Luděk režírovat klasickou hru Tvrdohlavá žena od J.K. Tyla, “ale na to bychom lidi nesehnali. V Hrátkách je jenom 12 představitelů a to problém nebyl”.
Na tvorbu kulis si nezavolal nikoho:
“Jsem už takový - než vysvětlím jak a co, mohu to mít hotové. Dopředu domýšlím všechny technické věci a vím, jak budou pracovat, podle toho také vyrábím. Že hra byla náročná na přestavbu, to nikomu v té chvíli na mysl ani nepřišlo. Věřil jsem, že se najdou lidi, z nichž se najednou stanou oponáři či kulisáci a že když zazvoní, promění se zase v herce…“ Proutkem mávnutí, stalo se.
Zda bude Luděk dále kolektivem pracovat, je jisté, ale není znám termín, protože ho čeká jako filmaře neodkladná práce. “Nové divadlo jsou fantastičtí lidé. Měl jsem radost z každé zkoušky, představení je vrchol, kterého mohou dosáhnout. A pak záleží na předvedení, aby se vytvořil řetěz, který do sebe zapadá. A to se tomuto kolektivu daří. Divadlo je zábava a my jsme dali možnost divákovi po dvě hodiny být ve světě, který už dávno neexistuje…”
A tak, jak nabádal režisér k procítěnému hraní, tak nabádal i k procítěné dikci.”Čeština je vzácný a krásný jazyk, a v českých pohádkách vystupují krásné pohádkové bytosti - víly, hejkali, vodníci, čerti - s hrčivou souhláskou uprostřed slova. Nikde jinde nemají takové čerty a ani tu hrčivou souhlásku uprostřed, toho je třeba využít.”
A toho si také Luděk ve dvou rolích pořádně užil – v nejvyšší čertovské hodnosti Belzebuba i v roli venkovského čerta Omnimora, jemuž byla partnerkou coby Karborund jeho asistentka Dáša Beláčiková (i s potleskem na otevřené scéně).
Mnohem více práce nežli kdy jindy měli osvětlovač Karel Tamchyna a zvukař Ivo Mejzr.
Jak uvedl zkušený a vynalézavý Ivo, předlohou pro volbu byl film rež. Josefa Macha z r. 1956. „Pro režiséra byl film inspirací pro kulisy, pro mě zase po stránce hudební. Původní záměr použít hudbu z filmu se moc nepovedl, protože to prostě použít možné nebylo. Nakonec jsem vybral zvukové efekty z pohádky S čerty nejsou žerty a z filmu Z pekla štěstí – kupř. ptačí cvrlikání, kvákání žab, efekty pekelné apod. Některé jsem stáhl z internetu. Hudbu napsal Bohdan Zatowkaňiuk na míru". Ivo dnes pracuje s profesionálním softwarem - spouštění efektů je téměř okamžité, což přispívá k plynulému provedení scény. Měl jich na traku pro tuto pohádku na šedesát. To už mu nezbývá ani chvilenka na mrknutí okem vedle. Musí být připravený reagovat na event. změny na scéně i při přestavbě - třeba s prodloužením hudby nebo efektů, kdyby něco.
Pozornému divákovi neušlo, že tím úžasným vypravěčem byl gen. konzul ČR v Torontu Vladimír Ruml. Jeho sametový, níže položený hlas byl vstupem do děje opravdu pohádkovým. Sám pohádky miluje, neměl tedy to srdce takovou „službu veřejnosti“ odmítnout. Díky za to.
Asistentka režie Dáša Beláčiková upřímně doznává, že hra byla technicky velice náročná. Nedostávalo se zejména personálu na přestavby scén s objemnými kulisami. Jmenovitě tedy vypsala harmonogram a zodpovědnost za tu či onu přemenu scény v obrazech, kterých tam bylo jedenáct. To znamená také jedenáct opon (keré spadly do klína uběhané, ulítané a zkušené inspicientce Věře Kohoutové). Vše probíhalo za oponou tiše a v posledních dvou představeních až rekordně rychle. Největším problémem se zdálo být zavěšení pláten na kovových tyčích. Byla těžká a rozměrná. “Říkala jsem si, že lidé, kteří mají velké úlohy, se potřebují soustředit, ale vypadalo to, že pověstné soustředění na roli nepotřebovali, vládla krásná vstřícná atmosféra, i když mnozí měli povinností více." Za přínosné ocenila příchod Dagmary Kalovské do souboru, stejně jako režiséra, "ale v této hře si zaslouží nesmírnou chválu každý, kdo s námi pracoval.” Ano i Jordan Petkov, jehož ruce přišly vhod při stěhování a přestavbě, anebo sestra Zuzky Novotné Zdeňka Čermáková, která právě přiletěla na návštěvu z Prahy.
Ohlas měla pohádka Jana Drdy úžasný. Představení navštívili diváci všeho věku, sociálního postavení i rozličného vzdělání. Nikdo si nechtěl nechat ujít návštěvu do svého dětství, a ještě v tak nádherném provedení.
Poděkovat za herecké výkony znamená vyjmenovat snad všechny, kdož stáli na prknech, která znamenají svět. Ale k těm výraznějším přece jenom náleží procítěné ztvárněná postavy Martina Kabáta (Honza Šmíd), promyšlená role Školastyka (Martin Bonhard), propracovaná postava loupežníka Sarky Farky (Petr Kohout), rázné a krásně zpívající Káči (Radka Tamchynová), rozmařilé Princezny Dišperandy (Lenka Nováková), všudypřítomného a ubreptaného Luciuse (Zuzka Novotná), záludného Dr. Solferna (Bohdan Zatowkaniuk), oblíbeného a určitě podle představ diváků ztvárněného Anděla Teofila (Zuzka Borovjaková), stejně jako Krále (Milan Crhák), děsivého Strážce pekla (Pepíček Čermák, který si živě vzpomíná na zcela první i druhé provedení). Dík za tvůrčí přístup náleží čertíkům Dáše Kalovské (také jako Mámení pekelné), Gabriele Kupčíkové (která se již dvakrát předtím na scéně projevila), novicům Danieli Myslivcovi (velice vnímavý klučina) a Leoně Rališové.
A nesmíme zapomenout ani na Zuzanu Matejkovičovou coby Beliala (a také Mámení pekelné), která, ač narozena se slovenským jazykem, si češtinu krásně osedlala, a obětavou Adrianu Kontrovou Soudek, jejíž sledování textu se nedalo nahradit vůbec ničím (resp. nikým).
K těm, co se na jevišti neobjevili, patří Adéla Kodoňová a Jana Fabiánová, která se zapsala mj. režisérským počinkem v minulé hře Světáci, a která se stačila podílet na kostýmech i při organizování nezbytných věcí za oponou.
A nelze opomenout tradiční kolorit pichlíkovských koláčků ...
Byla to práce tvrdá, ale krásná. Vyžádala si stovky hodin a tisíce kilometrů, ale stála zato. Také díky Vám, naše milé obecenstvo. Vaše pochvala je naší největší odměnou. Vězte, že už dnes se pracuje na další hře. Zatím je ještě v tužce režisérky Brigity Hamvašové. Těšíme se na ni s vámi.
Představení mělo tři reprízy a uváděly jsme je v Maja Prentice Theatre v Mississauze, kde se nanovo setkáme na podzim.
