Exil.cz: Marná touha po bájném království kněze Jana
Misijnímu dílu a šíření křesťanství v dalekých zemích se nevěnovali pouze jezuité. Vedle nich v misiích působili i dominikáni a františkáni. Příběh dvou členů české Svatováclavské provincie tohoto prastarého řádu ale ukazuje, že do některých oblastí se ani přes opakované pokusy misionářům proniknout zkrátka nepodařilo. Vydáme se po stopách Jakuba Římaře a Remedia Prutkého. Oba se v první polovině 18. století pokoušeli založit misii v Etiopii, kam tehdejší představivost situovala bájnou říši kněze Jana…
Misionářství patřilo k základním výzvám františkánského řádu od samého počátku. Už jeho zakladatel sv. František prožil několik let na Blízkém východě a úkol šířit křesťanství vložil v r. 1221 do první řádové řehole. Blízký východ a severovýchodní Afrika se také nadlouho staly hlavním cílem františkánských misionářů. Z českých zemí jich však do světa odešlo mnohem méně, než tomu bylo u jezuitů. Za celé 18. století podle archivních pramenů lze napočítat kolem třiceti. Jejich hlavním cílem byl Egypt, Etiopie a Svatá země.
Tím nejvýznamnějším bezpochyby byl Jakub Římař. Narodil se v Kroměříži v r. 1682. I jeho nejprve čekala náročná studia, na piaristickém gymnáziu v rodném městě a poté bohosloví v Olomouci. Do řádu vstoupil v osmnácti letech a první léta strávil v klášterech v Bechyni a v Dačicích. Naučil se tu prý nejen hrát na varhany, ale také tento královský nástroj stavět. Tím ovšem jeho vzdělání zdaleka nekončilo. Hovořil několika jazyky včetně arabštiny, sám dokázal číst korán, měl i znalosti z lékařství. To vše jej předurčovalo k dráze misionáře.
Jeho příprava na misionářskou dráhu začala v r. 1711, v devětadvaceti letech. Doputoval nejprve do Říma, kde pobyl téměř rok. Pak byl vyslán do Etiopie, která ležela na jižní hranici tehdy známého světa. V té době právě sem mnozí lidé situovali ono bájné království kněze Jana. Tato říše, v níž mělo být nahromaděno obrovské bohatství, kde žily podivné bytosti a kde se dokonce měla nacházet brána do Ráje, vyvolávala divoké představy v hlavách Evropanů po celá staletí. Nejprve měli za to, že leží kdesi v Indii. Když se ji ale ani po řadě pokusů nepodařilo objevit, usoudili, že musí být v Africe. Vedl je k tomu i fakt, že v Etiopii odpradávna žili křesťané.
Právě sem měl tedy v r. 1715 namířeno Jakub Římař. Nešlo ovšem o nijak snadnou cestu a jeho druhové za ni také zaplatili životem. Už v r. 1716 Evropu obletěla zpráva, že tři františkáni byli v Etiopii ukamenováni. Navíc Propaganda, jak se zkráceně říkalo Svaté kongregaci pro šíření víry, neposkytla Římařovi na cestu do Etiopie prostředky. Jeho první pokus proniknout do této vysněné země tak skončil nezdarem. Místo toho se skupinou dalších misionářů cestoval na východ, do Džiddy a Mekky. Do svého deníku si přitom poznamenal zážitky z plavby na lodi v Rudém moři:
„Třeba vědět, že na Rudém moři všechny ony lodi, které plují do Džiddy, vezou s sebou nekonečné množství lidí. A všichni ostatní byli umístění pospolu jako ovce: jeden vedle druhého seděli v místech temných, pod palubou, plni vší a bez kajut a bez kuchyně. A přesto, že s sebou nic nenesou, platí za jedinou osobu obyčejně osm zlatých. Přebídně opatřeni nedávají tento peníz za nic jiného, než aby mohli zůstat na lodi. My měli jsme nemálo závisti pro naši kajutu, protože prý, ačkoliv jsme křesťané, jsme dobře opatřeni, a oni sami musí ležet jako psi.“
Misionáři se plavili nejen na lodi, jejich další cesta vedla i pouští: „Nastoupili jsme pochod pustinami nejkratší cestou, kde není vidět nic než písek a tu a tam při cestě ležící kosti zdechlých velbloudů. Kosti ty ukazují poutníkům cestu, jinak tu není jiného znamení, neboť je to úplně rovná planina. Jeli jsme tudy dále přes celou noc až do tří hodin ráno.“
Další zápis z jeho deníku dokládá, že Římař rozhodně nebyl žádný náboženský fanatik. Ocenil například, jak jsou své víře oddaní muslimové: „Za povšimnutí stojí, že Turci jsou přesní ve vykonávání modliteb v příslušnou hodinu a zahanbují v tomto směru křesťany. Jakkoli jsou unavení, když přijdou na místo, především ihned vykonají modlitbu. Tak měří i ostatní čas, při společném jídle a podobně.“
Římařova zpáteční cesta do Evropy z neúspěšné misie v Etiopii a u Rudého moře pak vedla doslova kolem světa. Přes západní Indii a kolem celé Afriky se konečně v r. 1721 vylodil ve flanderském Oostende. Měl za sebou čtrnáctiměsíční plavbu. Římař se potom vydal do Říma, tajemná Etiopie ho ale nepřestala lákat. V r. 1722 byl znovu vyslán do Egypta. Zůstal tam dalších šest let, než se znovu vrátil do Říma. Tentokrát k velké slávě – svatořečení Jana Nepomuckého! Poté se ovšem trochu překvapivě ocitá ve Znojmě, jako zpovědník tamních klarisek. Ve svém deníku se o tom zmiňuje celkem výmluvně: byl jsem předhozen divokým šelmám…
Třetí a poslední Římařova cesta do Afriky začala v r. 1737. Po dvě období, až do r. 1751 byl v Káhiře prefektem egyptských misií. Jako sedmdesátiletý stařec pak požádal, aby se mohl vrátit do Čech. Dožil ve františkánském klášteře v Brně, kde umírá ve svých třiasedmdesáti letech. Sen o Etiopii se mu nesplnil, brána do bájné země mu zůstala uzavřena. I takovým nezdarem leckdy končilo úsilí misionářů. Ve svých denících a dopisech však zanechal obrovské množství poznatků o svých cestách a misijním působení.
Navázal na ně o dvě desítky let mladší františkán Remedius Prutký, pražský rodák, jehož dráha františkánského kněze začala v r. 1721 v klášteře u Panny Marie Sněžné. Právě pod vlivem Jakuba Římaře se vydává jako misionář do Afriky. Nejprve působí v jižním Egyptě, kvůli intrikám jiných misionářů je ale uvězněn. Poté ho Římař vysílá do Habeše. Misionáři zde působí hlavně jako lékaři. U císařského dvora v Gondaru ale stráví jen necelý rok, pak je odtud Prutký se svými druhy vypuzen. Odchod zřejmě prožíval těžce nejen on, ale i místní křesťané. Zapsal si:
„Želíce stále našeho vypuzení, naši průvodcové říkali s pláčem: Jak dojdeme spasení? A jak budeme poučeni o věcech potřebných k víře? Běda nám! Kdo nás ubohé a slepé přivede na pravou cestu, když vy jste byli vypuzeni? S těmito a jinými projevy padajíce nám kolem krku, vzdychali s těžkým srdcem a líbajíce nás, bolestně nám dávali sbohem. My jsme po jejich odchodu cítili v srdci bolest a smutek hořčí smrti, přemýšlejíc o žalostné ztrátě tolika milionů duší, které byly tak blízko již k obrácení.“
I Remedia Prutkého pak čekala dlouhá cesta, přes Indii a Madagaskar zpátky do Prahy a Vídně. Zde se dokonce setkal s manželem císařovny Marie Terezie Františkem I. Přeskočíme-li jeho další působení v Egyptě v r. 1755, účastnil se poté na přání samotného císaře jako vojenský kaplan sedmileté války. Teprve potom se mohl vrátit ke svému misijnímu dílu, tentokrát v Rusku. Ani zde se mu ale příliš nevedlo. V Petrohradě se dostal do sporu s místními misionáři, vzepřel se dokonce samotné carevně Kateřině II. a byl z Petrohradu vypovězen. Vrátil se ještě do Říma, při cestě do Čech ale náhle zemřel v r. 1770 ve Florencii, ve svých devětašedesáti letech.
Své zážitky z dlouhých cest popsal v ve svém latinském Itineráři, „v němž jsou spolehlivě a věrně popisovány všechny říše, království a provincie i jejich hlavnější města a městečka se svými starožitnostmi, pozoruhodnostmi, pamětihodnostmi, hory i údolí, moře a řeky, přístavy i předhoří, úskalí i víry, ptáci i čtvernožci, ryby i šelmy, zlato, stříbro i jiné rudné doly a různé minerály, gemy a drahé kameny, stromy a plody, byliny a kořeny, koření a léky, jídla a nápoje, item kmeny a národy a jejich náboženství a obřady, mravy a zvyky, život a obcování s nimi, chyby i přednosti obojího pohlaví, kteréžto věci a všechny zmíněný P. misionář na vlastní oči spatřil, na vlastní uši slyšel a z vlastní osobní zkušenosti během devítiletého putování seznal, připojiv k tomu sedmnáct tabulí.“
Co zbylo z misijního díla Jakuba Římaře či Remedia Prutkého, z jejich snů, kolik pohanských duší se jim podařilo přivést k víře, je velká neznámá. Jejich zápisky o zemích, které tehdy představovaly kraj světa, mají ale pro současníky cenu stále větší.
