Exil.cz: Carolus Slaviček neboli Jen Ťia-le Chuej-chou

Tovaryšstvo Ježíšovo

V den jeho narození nejspíš vyzváněly v jimramovském kostele Narození Panny Marie zvony. Byl totiž Štědrý den roku 1678 a obyvatelé městečka na Vysočině určitě spěchali do chrámu Páně na mši. V rodině jimramovského učitele, městského písaře a varhaníka Václava Vojtěcha Slavíčka se ale také narodil další synek. Při křtu dostane jméno Karel. Zemře v Číně, jako vážený matematik, astronom a hudebník. Na spinet přitom bude hrát pro samotného čínského císaře…

Narodit se do učitelské rodiny může být pohroma, pokud je takový synek hloupý, nechápavý, líný nebo bez talentu. Karlík byl ale zřejmě pravý opak. Šly mu počty i jazyky, navíc měl po tatínkovi hudební nadání, a tak není divu, že dostal šanci studovat. Nejprve na gymnáziu v Brně, poté na univerzitě v Olomouci a nakonec na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Kromě filozofie a teologie ho zajímalo kdeco, hlavně matematika, astronomie nebo kartografie. Ještě jako student zakreslil podrobný plán Prahy. Vedle exaktních věd ale dobře ovládl i latinu, řečtinu, němčinu i hebrejštinu, kterou bude později dokonce vyučovat. O jeho jazykovém nadání svědčí i to, že základy čínštiny pochytil za pouhého půl roku, při plavbě lodí do Říše Středu.

Mezitím, jako teprve šestnáctiletý mládenec, vstoupil také do Tovaryšstva Ježíšova. Trvalo však ještě osmnáct let, než v r. 1712 složil všechny čtyři slavné řeholní sliby, tedy slib chudoby, čistoty, poslušnosti a zvláštní, speciálně jezuitský slib poslušnosti vůči papeži. V té době byl už Slavíček šest let knězem a kazatelem. Měl ale za sebou také práci profesora v Olomouci, Jičíně a Vratislavi. Ta neobvykle dlouhá doba přípravy na řeholní sliby může souviset i s tím, že byl celé čtyři roky nemocný. Přesto roku 1714 požádal generála svého řádu, aby mohl odejít do misií. V té době mu přitom bylo už šestatřicet let! A uspěl hned napoprvé, zatímco mnoho jeho řeholních bratří muselo o privilegium zemřít mezi pohany žádat opakovaně. V jeho prospěch hovoří hlavně jeho matematické a hudební schopnosti, právě těch si totiž Číňané na misionářích z Evropy cenili nejvíce.

Na rozdíl od proudu českých misionářů, kteří se v 17. století plavili do Latinské Ameriky, odešli do Číny z českých zemí jen jednotlivci. A jediný Slavíček mezi nimi měl skutečně český původ, ostatní byli vlastně Němci. Na českých kořenech si bude Slavíček také trvat. I v listech z Číny se bude podepisovat pěkně česky, s háčkem nad č. A svému příteli Soucietovi v dopise z r. 1733 vysvětlí, že není žádný Slaviceck. V jeho jméně má být naopak slyšet italské ce, španělské che nebo německé tsche…

To ale předbíháme. Cesta do Číny začíná teprve roku 1715, kdy se z Prahy vydává spolu se svým řádovým druhem, Bavorem Ignácem Köglerem, do portugalského Lisabonu. Zde se k nim přidává třetí misionář, Portugalec Ondřej Pereyra. Společně pak nastupují 13. března 1716 na loď Svatá Anna, která s nimi obepluje celou Afriku a po 170 dnech přistane v tehdy portugalské kolonii Macau. Takto, na dvou řádkách, vypadá taková plavba poklidně. Ve skutečnosti byla hodně divoká, nebezpečná a málem stála Slavíčka život. Zažil při ní bouře, kdy se za na jejich loď valily vlny jako hory. „Brzy potom byla loď vysokými vlnami zpředu i zezadu tak napadána, že bychom byli téměř bývali ve vlnách pohřbeni,“ napsal pak Slavíček v dopise do Brna. „Dne 19. června bylo vidět na palubě celý vetešnický krám, protože každý sušil své věci na slunci,“ pokračuje v líčení dramatických okamžiků. Během plavby ale na ráhnech lodi spatřil i tzv. Eliášův oheň, tedy elektrické výboje, „z mraků spadla velká ohnivá koule jak nějaká velká hvězda“, nebo se jejich loď nedaleko Sumatry střetla s domorodým malajským plavidlem, což ovšem skončilo přestřelkou a smrtí několika portugalských námořníků. Je vlastně zázrak, že Svatá Anna nakonec do Macaa doplula a Slavíček přitom dokonce zachránil i spinet, který vezl celou cestu do Číny s sebou.

V Macau byla jezuitská kolej, kterou procházeli misionáři na cestě do Pekingu. Na Slavíčka a jeho druhy tu už také čekal čínský oděv a, jak píše: „Dne 4. září mi byly po čínsku ostřihány vlasy.“ U této poznámky stojí za to se zastavit. Nešlo o náhodné opatření, ale o promyšlenou součást působení jezuitů v Číně. Jejich taktiku. Už nejvýznamnější jezuitský misionář v této části světa sv. František Xaverský zjistil, jak si lidé na celém Dálném východě cení prastaré čínské kultury. Poznal to při svém působení v Japonsku. Sám se soce do Číny nedostal, zemřel ale doslova na dohled, na lodi u jejích břehů. A stejně postupoval i jezuita Matteo Ricci, jemuž se už koncem 16. století podařilo zlomit letitou čínskou nedůvěru vůči cizincům. I díky těmto dvěma prozíravým jezuitům nepřicházeli další misionáři do Číny s úmyslem místní tradice a víru vyvracet, ale dokázali na ně se svým učením navázat. Respektovali konfucianismus i úctu k předkům, upravili dokonce křesťanské obřady místním zvyklostem a chápání. Tyto tzv. čínské rity byly ale trnem v oku Vatikánu a staly se zdrojem vleklých konfliktů. Nakonec je roku 1742 papež zakázal. Tím však také skončilo působení jezuitů v Říši Středu.

My jsme ale stále v roce 1716, kdy Slavíček se svými druhy putuje z Macaa až do Pekingu. Tam je počátkem února příštího roku čeká přijetí u císaře Kchang-si. Císař je velmi tolerantní, jezuitům je nakloněn, zajímá se o matematiku, astronomii a hudbu, a když se mu Slavíček devětkrát pokloní tak, že se čelem dotkne země, nechá si od něj zahrát na spinet. Ocení jeho všestranné schopnosti, zvláště když Slavíček později vypracuje plán města Pekingu nebo když se pokouší zakreslit mapu Měsíce. A jezuita si získá císařovo uznání i tím, jak dobře se naučil čínsky. Zabývá se dokonce teorií čínské hudby, toto jeho odborné pojednání se ale bohužel nedochovalo. Bylo by zřejmě první na světě. O všech těchto svých vědeckých zájmech píše Slavíček také svým přátelům v Evropě – v Paříži, v Petrohradě nebo ve svém „domovském“ Brně.

Roku 1722 ale císař Kchang-si umírá a jeho nástupce už zdaleka není vůči jezuitům tak vstřícný. Řadu z nich ze země vypoví a ti zbylí se musí soustředit v Pekingu. Včetně churavého Slavíčka, kterému zřejmě pekingské klima příliš nesvědčilo, pobýval proto na venkově. V Číně nicméně smí zůstat a opravovat císařovy hodiny… Zůstane tam až do své smrti v roce 1735. „Otec Karel, vyčerpaný dlouhou nemocí, dne 24. srpna loňského roku šťastnou smrtí povznesl se, jak zbožně doufáme, do vlasti blažených, kde zabrán do nebeských souzvuků zahrnuje zajisté do žalozpěvů také písničky čínské či indické,“ napsali 28. prosince 1736 z Číny Theofilu Sigfridu Bayerovi do Petrohradu dva jezuité o úmrtí svého druha Karla Slavíčka. Byli to Ignác Kögler a Ondřej Pereyra, s nimiž se Slavíček před dvaceti lety plavil z Portugalska.

Číňané si matematika, astronoma, kartografa a hudebníka z moravského Jimramova velmi považovali. Říkali mu Ťia-le Chuej-chou. I toto jméno je uvedeno na jeho náhrobku na starém jezuitském hřbitově v centru Pekingu. Je na něm ale také napsáno: Carolus Slaviček Moravus