O hrdosti na české kořeny a také o sladkých okurkách a ponožkách v sandálech

Zleva: Sára Zguirová, Josip Bešta a Nataša Urošević

V krajanské rubrice se podíváme opět do Dobrušky, kde od července probíhá krajanský kurz. Čechy ze všech koutů světa, kteří si tady přijeli zlepšit češtinu a zjistit, jak se ve vlasti jejich předků dnes žije, navštívila Martina Bílá.

Opočenská porcinkule je akcí, na kterou se sjíždí celé okolí, málokoho ale napadne, že se o ní ví už skoro po celém světě. Alespoň prostřednictvím českých krajanů, pro které bylo Opočno jedním z výletů pořádaných v rámci kurzu. Další dny pak hlučné atrakce a hudební vystoupení vystřídala třeba návštěva Broumovského kláštera nebo procházka Peklem (Peklem s velkým P, protože právě tento název nese malebné údolí u Nového Města nad Metují). Program kurzu, který se už tradičně pořádá v Dobrušce, je různorodý, stejně jako jeho účastníci. K mikrofonu Radia Praha usedli tentokrát tři z nich: Sára, Nataša a Josip. Přes odlišné země, ve kterých žijí, mají společné české kořeny a také to, že se zajímají a aktivně se i zapojují do života v různých krajanských spolcích.

"Jmenuji se Sára Zguirová, jsem z Tunisu. Moje máma je Češka a táta Tunisan. Jsou bohužel rozvedení, ale máma zůstala se mnou v Tunisu, líbilo se jí tam. Dostáváme z ambasády informace o České republice, ale hlavně pořádáme setkání s ostatními krajany, abychom udrželi kontakt s ostatními Čechy, kteří bydlí v Tunisu. Dobruška je pro mě záležitost velmi důležitá proto, abych se zdokonalila v češtině. Já pracuji v Tunisu jako herečka, naše první řeč je arabština, druhá francouzština a třetí angličtina, takže když ty tři používám, tak je to pro mě dost a nerada bych zapomněla na češtinu."

Zatímco matka Sáry se odstěhovala do Tuniska vlastně nedávno, rodiny dalších dvou krajanů jsou jiný případ.

"Jmenuji se Nataša Urošević, mám 21 let, jsem ze Srbska. Moje maminka je Češka a tatínek Srb. Oni jsou také rozvedení, tak já bydlím s babičkou a dědečkem v Srbsku. Moc se těším, že jsem tady, protože když jsem byla malinká, tak se mi čeština moc nelíbila, nevím proč. Když jsem přišla tady, vidím, že to je moc pěkný jazyk, tak se ji chci naučit ještě lépe. Šťastná jsem, že jsem napůl Češka."

Nedělalo vám to v Srbsku nikdy potíže?

"Ne, protože jsem z místa, kde bydlí moc Češi. Srbsky se to řekne Bela Crkva, česky Bílý Kostel."

Nataša svou účastí na kurzu vlastně dodržuje tradici, v Dobrušce už před ní byli tři členové rodiny.

Dalším účastníkem kurzu, který dnes v krajanské rubrice promluví, je Josip Bešta z Chorvatska.

"V Chorvatsku máme tu českou besedu Záhřeb, i v Kaptolu, odkud pocházím, máme českou besedu. V Záhřebu mámě obrázek od Josefa Lady, jmenuje se to něco v hospodě...rvačka v hospodě! My říkáme, jak je na tom obrázku, tak je u nás v besedě. Je to stejná věc. Je tady vždycky veselo, hodně hrajeme, tančíme, zpíváme, máme tam i české pivo."

Rodina Josipa Bešty odešla z českých zemí v 19. století.

"Moji předci přišli v roce 1860 do Slavonie, to je kraj ve východním Chorvatsku, do města Požegy. Přišli tam z okresu Klatovy z města Otín. Moje rodina příjmením Beštová pocházela odtamtud a ve městě Požega koupila nějaké pole a les. Potom po první světové válce odešli do Kaptolu, to není daleko, to je 12 kilometrů."

I Josipova rodina tedy žije mimo české země už velmi dlouho, přesto si stále snaží udržet jazyk, zvyky i kontakt se starou vlastí. V tom krajanům pomáhají i české filmy, které mohou ostatně vidět i v rámci kurzu. Spoustu z nich už znají a rozumět jim prý není vždy úplně jednoduché. Mají rádi Menzlovy snímky natočené na motivy Hrabalových knih, ale hodně také komedie, které jsou prý srozumitelnější. Zasmějí se prý i u Troškovy trilogie "Slunce, seno...", mnohdy to podle nich připomíná i situaci u nich doma, Češi jsou prý všude stejní, i kdyby svou dávnou vlast nikdy nespatřili.

Už v předchozí krajanské rubrice bylo zmíněno, že krajanům zvyklým na jiný druh stravy, dělá někdy problém české jídlo. Nicméně některé české recepty se uchovávají v rodinách po dlouhá léta a ani v zahraničí se jich Češi nechtějí vzdát. Nataša Urošević vyjmenovává, jaká česká jídla se připravují v její rodině.

"Vařili jsme knedlíčky..."

Zleva: Sára Zguirová,  Josip Bešta a Nataša Urošević | foto: Martina Bílá

Josip: "Sladké okurky!"

Nataša: "Ano, sladké okurky."

Sladké? Jako nakládané?

Josip: "Ano, Deko, to se tam používá! Je to pro nás sladké, my tam máme všechno kyselé, saláty a všechno. Tady je to všechno sladké."

Nataša: "Bábinka má moc ráda sladké. Vždycky dělá nějaký koláč."

Vzhledem k tomu, že Josip Bešta pochází z Chorvatska, které každoročně patří k nejvyhledávanějším cílům českých turistů, přišla řeč i na to, jak se Chorvaté na české turisty dívají. Jestli je pravda, že se jim jako paštikářům posmívají a raději by na plážích Jadranu viděli movitější klientelu.

"To je problém propagandy z televize, že my musíme mít elitní turismus a to je špatně. Češi jsou důležití, Němci, Rakušané...Jedna průvodkyně tady v Praze mi to vysvětlila. Já pracuji jako průvodce a měl jsem tady jednu skupinu a ti se také té české průvodkyně ptali: ´Proč vy si vždycky přinesete ty vaše okurky, utopence a tak...? A ona řekla a myslím, že je to pravda: ´My to ušetříme a do konce roku můžeme ještě poslat děti do Krkonoš, na Moravu a tak.´ Myslí prostě na všechno. A my: jeden den jsme jako císař, druhý den jako pes - nemáme nic. My v Chorvatsku všechno utratíme. Myslím, že oni to udělají líp."

Na všech zúčastněných bylo vidět, že jim záleží na tom, co mají na sobě. Otázka, co si myslí o oblékání Čechů, které bývá často kritizováno a srovnáváno se zahraničím (že by tam takto nikdo nešel ani s odpadkovým košem), se tedy přímo nabízela. Sára Zguirová ale situaci nevidí nijak tragicky.

"Tady jsem si uvědomila, že si každý muže oblíkat co chce, tady je to svobodné. To totiž jinde není, jinde by se na člověka nějak divně dívali, ale tady je to normální a tím líp. Tady není diskriminace, lidé se na sebe nedívají divně. Je to cool."

Nic vás nezarazilo? Igelitky? Ponožky v sandálech?

"Ne, to je roztomilé a originální. To se nedá změnit."

Všichni tři, Nataša, Sára i Josip, jsou na své české kořeny hrdí a své děti by v budoucnu také chtěli naučit česky. Josip se už pilně připravuje.

"Deset knih jsem už koupil. Pohádky, základní gramatiku...Už to počká."

Pohádky asi budou nejlepší...

"Hlavně teď pro mě. A mám taky ty pohádkové filmy, Krakonoše nebo tak."

A tak možná jednou na krajanském kurzu přivítají další účastníky, kteří budou říkat, že v Dobrušce už byli jejich rodiče. A potomci Josipa Bešty se budou znepokojeně ohlížet k vrcholkům Krkonoš na obzoru v obavách, že každý jejich krok sleduje Krakonoš.