Ohlédnutí za krajanskou konferencí
Jaká byla letošní konference Krajané a český jazyk? Téma zaujalo a tak se hodně diskutovalo. Přijela víc než stovka účastníků z 18 zemí, tedy zhruba stejně, jako na předchozí setkání v roce 2012.
Už před konferencí bylo v kuloárech Národního muzea živo, lidé si vyměňovali dojmy z cest i z Prahy. Konference není jen odborným setkáním, ale má i rozměr společenský. Mnozí účastníci se znají, setkávají se po dvou letech a tak je o čem mluvit.
V úvodu konference účastníci vzpomněli na Oldřicha Černého, zakladatele krajanských setkání, který zemřel koncem roku 2013 ve věku 87 let. Pak byla předána ocenění za dlouholetou činnost pro krajanské komunity. Získali je Hana Husenicová – předsedkyně Českého spolku v Bratislavě, Lenka Laličová – redaktorka českého vysílání v chorvatském Daruvaru, Olga Schmalzriedová – která stojí v čele spolku Beseda v Bruselu, Larisa Lanovyk – zakladatelka folklorního souboru Studánka v ukrajinské Mykolajivce a Dana Seidlová – organizátorka skautských táborů ve Švýcarsku. Pogratulovali jim předsedkyně MKVZČ Ája Vrzáňová, místopředseda Senátu Přemysl Sobotka, náměstek ministra zahraničí Lukáš Kaucký, ředitel Národního muzea Michal Lukeš a předseda senátní komise pro krajany Tomáš Grulich.
Ten ve svém vystoupení zdůraznil, že podpora výuky češtiny v zahraničí je prioritou senátní krajanské komise i jeho osobně. Mluvil především o Českých školách bez hranic (ČŠBH). Usiluje o změnu školského zákona tak, aby se České školy bez hranic staly integrální součástí českého vzdělávacího systému a byly financovány ministerstvem školství jako ostatní školy v České republice. Grulich to vnímá jako určitý dluh, jako povinnost českého státu vůči svým občanům v zahraničí. Dosud ČŠBH mohou získat příspěvky pouze z vládního programu na uchování českého kulturního dědictví v zahraničí, který je určen primárně pro krajanské spolky. Tuto skutečnost někteří účastníci konference kritizovali s tím, že ČŠBH získávají finance na úkor ostatních krajanských aktivit. Tomáš Grulich ovšem tuto interpretaci odmítl. Činnost a hlavní problémy ČŠBH později ve svém vystoupení rozvedla i jejich zakladatelka Lucie Slavíková Boucher.
V podobném duchu hovořil zmocněnec ministerstva zahraničí Karel Kühnl. Ten připomněl byrokratické peripetie při studiu a získávání českého občanství na příkladu vlastní rodiny, s níž žil ve třech zemích. Po něm vystoupil předseda Úřadu pro Slováky žijící v zahraničí Igor Furdík. Podpora slovenštiny je jednou z priorit jeho úřadu. Specializovaným útvarem na podporu češtiny v zahraničí je Dům zahraniční spolupráce ministerstva školství. Jeho ředitelka Iva Tatarková podrobně seznámila přítomné s činností své instituce. DZS vysílá české učitele ke krajanským komunitám v zahraničí, pořádá měsíční kurs češtiny pro krajany, organizuje kurzy metodiky výuky češtiny pro učitele z řad krajanů a zprostředkovává studium krajanů na českých vysokých a středních školách. Čeští učitelé mezi krajany působí od roku 1997. V současné době jich je ve světě 13 a vyučují v Chorvatsku, Rumunsku, Rusku, Srbsku, na Ukrajině, v Argentině, Paraguayi, Brazílii, USA a Austrálii.
A pak přišla smršť vystoupení krajanů, zástupců různých spolků, v nichž komentovali vztah k českému jazyku a jeho výuku ve svých komunitách. Úhly pohledu se dramaticky lišily. Ukázalo se, že příslušníci exilové vlny z roku 1968, kteří mezi účastníky převažovali, žili aktivním spolkovým životem, pořádali tábory i víkendové školy a zpravidla bez větších problémů udrželi češtinu u svých dětí. U vnuků už je to horší. Dnes je situace taková, že ti, kdo se češtinu naučili, to považují za výhodu a v nejmladší generaci jsou i takoví, kteří se v ČR usadili.
Samozřejmě existují specifické případy. Milena Grenfell-Baines, která v 50. letech odešla do Británie, vysvětlila, proč u svých dětí češtinu neudržela: hlavním důvodem bylo společenské klima a nedostatek Čechů v okolí. Na druhém pólu stojí např. Blanka Karlsson, která se v 80. letech provdala do Švédska. Díky intenzivní vlastenecké a jazykové výchově naučila česky své dva syny a nyní učí i vnoučata.
Jiné podmínky pro výuku češtiny mají krajané v Chorvatsku. Semknutost krajanské komunity a aktivní používání českého jazyka v rodinách zde trvají od 19. století. Už z předválečných dob tu fungují školy a gymnázium, podporované jak chorvatským státem, tak – v omezenější míře – Českou republikou. Poslanec chorvatského parlamentu za českou a slovenskou menšinu Vladimír Bílek připomněl, že udržování češtiny pomáhá české vydavatelství, časopis Jednota a rozhlasové vysílání Radia Daruvar. Velký úspěch měla Helena Stráníková, která ve svém referátu poukázala na rozdíly mezi chorvatskou a českou češtinou. Hlavní příčinou je silný vliv většinové chorvatštiny. Tak můžeme v chorvatské češtině slyšet, že je potřeba něco popravit (opravit) nebo že auto nechtěl zapálit (nastartovat).
Komplikovanější podmínky jsou v Srbsku, Rumunsku a na Ukrajině. Situaci v těchto zemích účastníkům konference názorně přiblížily dokumentární snímky z cyklu Učitelé národa, vyrobené pro Českou televizi. Představil je autor a režisér Michal Varga a následně je okomentovali přímo učitelé nebo krajané ze zmíněných států. V těchto zemích – s výjimkou Ukrajiny – jsou komunity malé a stále se zmenšují. Lidé se však česky chtějí učit, což je dáno možností odchodu do České republiky za prací.
Z přednesených příspěvků a diskuse vyplynulo, že zájem o češtinu – byť v různé míře – stále je a někde i stoupá. A to jak v krajanských komunitách, tak mezi českými občany, žijícími dlouhodobě v zahraničí. Klíčové je, že příslušné instituce v Česku si to uvědomují a začínají se tímto problémem zabývat. Lapidárně a optimisticky shrnul téma konference bývalý vydavatel Amerických listů Petr Bísek z New Yorku. Čeština v zahraničí podle něj nezanikne, protože národní hrdost ještě nevymřela, mnohde existují české školy, fungují média, vysílání Českého rozhlasu a především internet. „A zbytek je na nás.“ S jeho konstatováním se mohli ztotožnit prakticky všichni.
Třetí den konference patřil doprovodného programu. Účastníci shlédli výstavu o českém králi Jiřím z Poděbrad v Národním archivu, věnovanou 550. výročí jeho evropské mírové mise. Byla to exkluzívní prohlídka nejcennějších listin a dokumentů, které byly následně na omezenou dobu zpřístupněny veřejnosti. Krajané také navštívili moderní sbírku Národní galerie, kde se seznámili s historií Veletržního paláce. Od jeho výstavby uplynulo letos 90 let a od ničivého požáru 40 let. Poté si prohlédli nejvýznamnější díla zakladatelů české a světové moderny z prvních desetiletí 20. století. Doprovodný program byl zakončen přijetím na radnici Prahy 12 – Modřan a návštěvou nedalekého obchodního střediska, kde by měl vzniknout Památník Československého exilu. Jeho vybudování krajané jednohlasně podpořili.
