Přehled tisku

Jan Fischer (vlevo) a Václav Klaus, foto: ČTK
0:00
/
0:00

Jaký charakter bude mít nový kabinet? Komentář Mladé fronty Dnes si na tuto otázku odpovídá tvrzením – „jisté je jedno: politická moc se potichu přesunula z demokraticky zvolených a kontrolovaných grémií politických stran mezi několik vyjednavačů, jejichž zájmy jsou špatně čitelné.

Jan Fischer (vlevo) a Václav Klaus, foto: ČTK
Jaký charakter bude mít nový kabinet? Komentář Mladé fronty Dnes si na tuto otázku odpovídá tvrzením – „jisté je jedno: politická moc se potichu přesunula z demokraticky zvolených a kontrolovaných grémií politických stran mezi několik vyjednavačů, jejichž zájmy jsou špatně čitelné.

Podle autora mají tito lobbyisté zadání popostrčit dopředu rozjednané věci nebo udělat některá rychlá rozhodnutí. „Nebude to tak obtížné, protože Fischerova vláda se bude nacházet v mocenském vzduchoprázdnu,“ míní komentátor. Opírá se o zkušenost z dob sestavování původně úřednické vlády Josefa Tošovského, ktrou vidí následovně: „Nestranický premiér se nejdříve snaží hledat vhodné typy na funkce ministrů, záhy však podlehne tlakům lobbistů a politiků a výsledkem je to, co exprezident Václav Havel označil slovy polopolitická vláda. Nemá ani výhody čistě expertního týmu, ani plnohodnotné politické formace.“

Absurdita pokusů o vytvoření takzvané vlády odborníků je podle komentáře Mladé fronty Dnes nejvíce znát z předběžných nominací ČSSD. „Potenciální ministr zahraničí Jan Kohout byl léta tajným, protože nedeklarovaným členem ČSSD už na Zieleniecově ministerstvu, odkud nosil informace do Lidového domu. V době krize Grossovy vlády byl sociální demokracií dokonce pověřen sestavit vládu, aby byl nyní vytažen jako nadstranický expert expertů. Podobné je to s Martinem Pecinou,“ tvrdí autor. U nominací ODS podle něj zase převládly téměř výhradně zájmy lidí z šedé zóny mimo politiku. „Má být snad předpokládaný ministr dopravy Gustáv Slamečka jmenován ministrem ještě z jiného důvodu, než že se zná s Markem Dalíkem?“, ptá se autor a uzavírá: „Právě na příkladu Kohouta a Slamečky lze ukázat, že sestavovat takzvanou vládu odborníků je nesmysl, který zatemňuje demokratické politické rozhodování a odbourává zpětnou vazbu.“


Do vlády míří Klausův dvorní euroskeptik, píší na své titulní straně Hospodářské noviny. Podle nich je jedním ze dvou kandidátů na post ministra spravedlnosti v letní vládě premiéra Jana Fischera advokát Aleš Pejchal - právník, kterého se prezident Václav Klaus už dvakrát pokusil protlačit do Ústavního soudu. Jeho návrhy však senátoři nevyslyšeli. Advokát je podle deníku prezidentovi blízký hlavně odporem k Lisabonské smlouvě. V jednom ze svých textů napsal, že smlouva "nebude odpovídat potřebám svobodných občanů". Jindy ji srovnal s ústavou socialistického Československa z roku 1960. Pejchalovou nominací na post ministra spravedlnosti by tábor odpůrců ratifikace Lisabonské smlouvy přinejmenším symbolicky významně posílil, píší Hospodářské noviny a citují slova Aleš Pejchala: "Ještě není nic jasné, zatím se mnou vážně nikdo nejednal."

Ve svém komentáři pak noviny na jiném místě poznamenávají, že „ze zástupu nepolitických, neambiciózních a neškodných osob, jímž má být Fischerova vláda, se pár jmen vymyká - na prvním místě zvažovaný ministr spravedlnosti.“ U Aleše Pejchala podle nich budí zvědavost, jak se do výběru vůbec dostal. „Jeho politický profil je totiž výrazný, ambice velké a urazit tak výřečného advokáta slovem 'neškodný' si netroufáme“, dodávají Hospodářské noviny.


Jiří Paroubek, foto: ČTK
Komentátor deníku Právo připomíná slova lídra ČSSD Jiřího Paroubka, že shození Topolánkovy vlády bylo otázkou morálky a proto jsou bezpředmětné výtky, že vzhledem k českému předsednictví EU šlo o nepromyšlený čin. Ne že by politici neměli morálku, ale každý má tu svou, poznamenává autor. Z Paroubkova tvrzení ale pak vyplývá, že ČSSD, která tu vystoupila jako žalobce i soudce, má nárok na vykonání rozsudku proto, že sama, včetně lidí ji tvořících, je výlupkem nejčistší mravnosti. Zveřejnění jména a telefonního čísla soudkyně, která rozhodla o zákazu placení zdravotnických poplatků ve středočeských krajských lékárnách krajem, je rovněž v podání sociálnědemokratického hejtmana Davida Ratha příkladem morálky. “Té, která se řídí heslem Oko za oko, zub za zub,“ píše Právo a uzavírá: „Možná by bylo férovější nechat morálku morálkou a přiznat, že ke svržení Topolánkovy vlády došlo následkem neodolatelné touhy ji svrhnout.“


Lidové noviny rozebírají výrok odstupujícího premiéra Mirka Topolánka, který ke komunistické minulosti designovaného premiéra Jana Fischera řekl, že mu připadá dvacet let po revoluci v případě státního úředníka, který prošel lustracemi a dělá svou odbornou práci, tato diskuse bezpředmětná. „Bezelstná prezentace podobných názorů svědčí o jakémsi posunu v našem politickém vývoji. Cyklus započatý v roce 1989 se uzavírá. V době bezprostředně po převratu většina lidí ve vysokých politických funkcích komunistickou minulost neměla a ti, co ji měli, se za to aspoň ještě styděli. To, co zažíváme dnes, jsou signály změny: jakási nenápadná, plíživá a faktická rehabilitace 'normalizace', normalizačního chování," píší ve svém komentáři Lidové noviny.


Český pilot roku 1975 sestřelil polské letadlo, píše na své titulní straně Mladá fronta Dnes. Naráží na tragédie 16. července 1975, kdy se polský letec s dvouplošníkem AN-2 pokusil o riskantní přelet z Polska do Rakouska, kam chtěl emigrovat. Střela z jednoho československého letounu L-29 zasáhla polský stroj nad západním Slovenskem, pouhých osm kilometrů před rakouskou hranicí. Zapomenutý případ nyní začaly vyšetřovat polské i slovenské úřady, píše list a cituje historika Ľubomíra Morbachera ze slovenského Ústavu paměti národa, podle něhož se tehdejší orgány pokusily případ ututlat a vydávat za havárii. Tím i vysvětluje, proč se o brutálním útoku na civilní letadlo, který byl v rozporu i s tehdejšími předpisy, dlouho nemluvilo. Deník ale cituje také slova českého pilota, který polský stroj sestřelil. „Byl jsem voják a plnil jsem rozkaz,“ říká deníku Vlastimil N., který věděl, že rozkaz je proti předpisům, a než zmáčkl spoušť, několikrát se ujistil, že platí. Celá situace však pro něj byla natolik nepříjemná, že později odešel z armády, uvádí Mladá fronta Dnes.