Výprava Západočeské galerie na Nový Zéland za malířem Lindauerem a krajany
Krajanská rubrika zamíří až na druhou stranu zeměkoule, na Nový Zéland, kam se v sedmdesátých letech 19. století vypravil plzeňský malíř Gottfried Lindauer. Jeho dílo se tam stalo velmi populární, a tak, když Západočeská galerie v Plzni připravovala plán výstav k Evropskému hlavnímu městu kultury, padla volba právě na rodáka, na kterého se doma už skoro zapomnělo, ale ve své nové vlasti je dodnes velmi znám a ceněn.
Gottfried Lindauer se narodil v roce 1839, měl se původně stát zahradníkem, ale jeho výtvarný talent zvítězil. Po studiích ve Vídni a působení na Moravě a Plzni se vypravil na Nový Zéland. Velmi záhy proslul jako jeden z nejvýznamnějších portrétistů a jeho modely se od usedlých plzeňských měšťanů dost lišily. Kromě britských klientů začal totiž malovat kmenové náčelníky, potetované muže ve slavnostních oděvech se zbraněmi a amulety, proto jsou jeho obrazy zajímavé i z etnografického hlediska. Za Lindauerovým dílem na Nový Zéland se vydal také ředitel galerie Roman Musil.
"Pokud jde o maorskou komunitu, tak ti portrétovaní patřili mezi nejvýznamnější osobnosti, které se nějakým způsobem zapsaly do novodobé novozélandské historie. Díky tomu vytvořil jakýsi panteon slavných osobností maorské kultury té zanikající doby. Osobností, které se, pokud jde o válečníky a náčelníky, ještě účastnily legendárních britsko-maorských válek, které probíhaly do šedesátých let 19. století."
O více než sto let později, než Gottfried Lindauer se na Nový Zéland vypravili pracovníci Západočeské galerie v Plzni, kteří chtěli zapůjčit jeho díla na plánovanou výstavu. Brzy se ukázalo, že to nebude úplně jednoduché.
"První setkání proběhlo začátkem minulého roku s maorskou kurátorkou z Auckland Art Gallery a bylo zřejmé, že potřebujeme jet řadu věcí dojednat přímo na místě. V závěru minulého roku jsme odjeli na Nový Zéland do Auckland Art Gallery, kde jsme jednali s vedením instituce. Součástí toho celého jednání o zápůjčce Lindauerových obrazů, bylo vystoupení před tzv. Haerewou, což je jakýsi maorský správní orgán složený ze zástupců maorských kmenů. Museli jsme představit koncept naší výstavy, samotné město Plzeň jako rodné město Gottfrieda Lindauera, vysvětlil jim, co to je projekt Evropské hlavní město kultury a nakonec jsme museli mluvit o sobě, protože je zajímalo, jací jsme lidé. Po tomto velmi obřadném slavnostním ceremoniálu, který začal maorskými modlitbami, jsme souhlas obdrželi. Musím říct, že to bylo fascinující jednání. Byla to pro Evropana naprosto neobvyklá zkušenost."
Kromě souhlasu Haerevy bylo také nutno získat souhlas potomků vyobrazených náčelníků. Vše se nakonec povedlo a výstavu Gottfried Lindauer, plzeňský malíř novozélandských Maorů uvidí návštěvníci galerie od května roku 2015.
Zhruba v době, kdy Lindauer na Nový Zéland zamířil, stejnou cestu volilo i několik dalších obyvatel Plzeňska.
"Jedná se o poměrně zajímavou skupinu obyvatel ze Stodu, z vesnice Stod, která se nachází pár kilometrů od Plzně. Tato skupina se někdy v roce 1863 v počtu asi 83 lidí odebrala na Nový Zéland, konkrétně do Aucklandu a odtud pak dál putovali k povodí řeky Puhoi, což je asi 50 kilometrů do Aucklandu. Tam vznikla vesnice, která je tam dodnes. Vesnice je spíše než česko-novozélandská, česko-německo-novozélandská, protože ve Stodu se v té době mluvilo německy. Mám pocit, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že většina tehdejších obyvatel Stodu se v tom 19. století hlásila asi k německé národnosti.
Odjeli na Nový Zéland nepochybně hlavně z ekonomických důvodů, protože v té době se dělaly takové téměř náborářské kampaně i prostřednictvím inzerátů v novinách. Novozélandský guvernér sliboval, že každý imigrant z Evropy, který se bude v rámci kolonizace podílet na osídlení Nového Zélandu, dostane asi 24 hektarů půdy. To byla pro tehdejší lidi velká motivace, kvůli tomu to podstoupili. První vlna odešla v tom roce 1863 a pak následovaly další. Skutečně tam nakonec přišlo mnoho Stoďanů, kteří pak zase informovali své příbuzné doma velmi přikrášleně o tom, jak se jim tam dobře daří, ale ono to zase tak růžové nebylo. Přišli do buše, byl tam les, bažiny, močály, neobdělaná půda, takže to byla velká deziluze. Po několika letech se jim podařilo vybudovat vesnici s funkčním kostelem a školou. Na puhoiském hřbitově najdeme ještě jména, která odkazují na české země a na Stod u Plzně."
Západočeši zavítali i do samotné obce Puhoi, založené kdysi osadníky ze Stodu. "Oni pro nás připravili takový pozoruhodný program, kdy do místní tělocvičny přišlo asi šest místních občanů v kostýmech z Prodané nevěsty a za zvuků Smetanovy hudby nám tam předvedli několik tradičních tanců zhruba z doby, kdy Smetana operu psal. Bylo to velmi milé. Mají tam také muzeum, které odkazuje na tu historii a příchod z toho Stodu, ke kterému se dodnes hlásí."
A mluví ještě někdo z nich česky nebo německy?
"Německy. Měli jsme tam kouzelnou historku. My jsme tam jeli ještě s naší honorární konzulkou z Austrálie, které má na starosti i Nový Zéland. Oni neznali přesně důvod, pro který jsme k nim přijeli. Mysleli si, že jsme z Plzně a chceme vidět krajany. Když se pak dozvěděli, že naším zájmem je Gottfried Lindauer, tak zajásali a říkali, že je to bezvadné, protože maminka pana Šišky, který tam tancoval v kostýmu z Prodané nevěsty, má doma od Lindauera portrét. Během chvíle, to byla blesková telefonní výměna, jsme měli možnost tu paní navštívit. Doma měla portrét své příbuzné, kterou Lindauer maloval, byla to nějaká praprababička z manželovy strany, která se ještě narodila ve Stodu a pak přicestovala na Nový Zéland.“
Stejně jako obyvatelé vesnice Puhoi ani Lindauer nezapomněl na své kořeny. Spolupracoval např. s Náprstkovým muzeem, které díky němu získalo některé exponáty do svých sbírek, včetně dvou "maorských" portrétů nebo vycpaného ptáka kivi. Přesto je Lindauer mnohem známější a populárnější na Novém Zélandu, než ve své původní vlasti. Svědčí o tom třeba novozélandský sekt, který nese jeho jméno.
