Výtvarnice Madla Hruza: Svoboda je důležitá pro mne i moji tvorbu
Úspěšná scénografka a výtvarnice emigrovala v roce 1968 do Norska. V posledních letech jsou jejím domovem Spojené státy. Právě tam poskytla rozhovor spolupracovníkovi Radia Prague International Ájovi Bufkovi.
Jak jste se ocitla právě v Norsku?
„V době invaze v roce 1968 měl Luboš rozpracovanou výpravu pro Národní divadlo v Oslo. Když mu po prvních zprávách o okupaci naší země nabídl tehdejší ředitel Národního divadla A. Brichmann stálé angažmá, Luboš se rozhodl tuto nabídku přijmout. Já do Norska odlétala z pražského letiště plného po zuby ozbrojených Rusů a obludných Antonovů na přistávacích plochách. Tehdy jsme věřili, že v Norsku strávíme jeden rok. Nakonec jich bylo víc než 20."
Byl to šok začínat nový život v cizině?
„Samozřejmě, prvních překážek bylo mnoho, ale s humorem a Lubošovými trefnými poznámkami se těžkosti měnily v neobyčejné zážitky. Neznali jsme norštinu, a jak jsme brzy zjistili, neexistoval ani žádný norsko-český slovník, natož konverzace. Luboš tuhle naši situaci vtipně glosoval: “Hluchoněmí v Liberci“. Do Norska jsme přišli ještě před nalezením nafty v době, kdy to byla velice skromná zem. My přišli z Prahy, kypící bohatým divadelním a kavárenským životem. Zpočátku jsme se mnohokrát stěhovali, ale díky tomu i poznávali nové sousedy. Jedním z nich byl uznávaný norský malíř, Frans Widerberg a krátce jsme bydleli se skotským malířem Keithem Grantem, vedoucím malířského ateliéru Maidston Collage of Art v Anglii. Postupně jsme objevovali nejen krásy norské přírody, ale i všeobecný respekt a společenskou kultivovanost lidí, což byl balzám na naše duše."
Jaké byly tvůrčí začátky?
„Luboš přišel do Norska jako mezinárodně uznávaný scénograf. Já jsem musela nejdřív dokázat, že něco umím, abych se ke své scénografii mohla dostat. Vedle studia norštiny na univerzitě jsem se věnovala grafice a plakátové tvorbě, navrhovala přebaly gramofonových desek a CD. Až po čase se mi podařilo pracovat i na scénografii. Nejdříve na malých scénách, ale s tak uznávanými režiséry, jakými byli Jan Bull, Pål Løkkeberg a Kirsten Sørlie. Na velkém divadle jsem debutovala scénografií a kostýmními návrhy v Norské Národní Opeře pro inscenace oper R. Loencavalla a Rossiniho a mé zamilované La Traviaty od Verdiho. Příznivé recenze divadelních kritiků na mou práci mi posléze otevřely příležitost pracovat i pro Národní divadlo. Mým domácím divadlem však byl Det Norske Theater – druhé největší divadlo v Oslo. Mimo Norsko jsem vytvořila scénografii a kostýmní návrhy pro divadla v tehdejším Západním Německu a ve Švédsku."
Nevzniklo tím rodinné napětí?
„Myslíte, co se týče scénografie? Naopak, ta nás spojovala. Oba jsme byli zapáleni pro umění a divadlo, což náš vztah obohacovalo a utužovalo."
Co vás přivedlo do Ameriky?
„Nastala pro nás obtížná doba, kdy dcera v teenagerských letech odjela studovat do USA nejdříve jen v rámci výměnného programu na rok. Pak se rozhodla v USA vystudovat i univerzitu. O prázdninách jsme ji ve Wisconsinu navštívili a procestovali s ní kus Ameriky. Všude jsme se setkávali s optimismem, bezprostředností a svobodymilovností Američanů. Luboš byl ale více nadšen Sametovou revolucí v Praze. Toužil se vrátit ke kamarádům a milovanému Činohernímu klubu. Já nevěřila, že mezilidské vztahy tak krutě v Česku deformované komunismem se mohou změnit ze dne na den. Svoboda byla a je pro mě a mou tvorbu tak důležitá, že jsem volila Ameriku."
Máte úspěchy v řadě uměleckých profesí včetně malířství, grafice, a dokonce i přednášek na univerzitách a spolupráci v kinematografii. Které upřednostňujete?
„Na filmové fakultě newyorské Columbia university jsem působila jen krátce jako hostující lektor. Možná potřeba předávat zkušenosti mě teprve čeká, ale zatím dávám přednosti vlastní tvorbě. Vlastně všechna moje práce je výtvarná. Ať už jde o vizuální definice hry či filmu scénografií, nebo výpověď příběhu obrazem."
Co vás inspiruje?
„Klasická i současná vážná hudba. Inspirací k mé volné tvorbě, ale zrovna tak mohou být myšlenky, nebo situace, které ve mně rezonovaly".
Kteří skladatelé vás vzrušují?
„Samozřejmě je to Edvard Grieg, a Dvořák, ale i Gabriel Fauré. Miluji opery. Soudobá norská hudba je mi blízká, patrně proto, že jsem měla možnost se s ní blíže seznámit".
A co vaše kostýmní tvorba?
„Kostýmní tvorbu chápu jako součást scénografie. Dávala jsem přednost kostýmní tvorbě pro divadlo. V divadle máte před sebou jenom černou díru, a to umožňuje popustit uzdu fantazii. Nikdy mě v tomto oboru moc nebavilo kopírovat přesně historii. Myslím si, že důležitější je jít pod kůži toho, o čem se v příběhu jedná".
S kým jste v scénografické tvorbě spolupracovala?
„V divadle? Režisér Svein Sharffenberg, se kterým jsem stála u zrodu Divadla na Torshově, které je dodnes ceněno pro svůj inovační způsob práce a přístupu k inscenacím. V Norsku to byla řada režisérských osobností: Ingebjørg Sem, Edith Roger, Turalv Maurstad, Todmod Skagestad ect. Ve filmu Anja Breien, s kterou jsem pracovala na dvou filmech. Oba dostaly řadu ocenění. V americkém filmu, je těžké jmenovat jednoho, a opomenout druhé. V podstatě, s každým filmem jsem vstoupila do jiného života a jiné problematiky. Řada režisérů mi otevřela nový náhled na dané téma, jako např. newyorský režisér Chuck Griffith. Ráda bych jmenovala Americko-japonského producenta a režiséra Greg Hatanaka a jeho inspirující nápady, např. myšlenka Babylonu – doba změti, ve které dnes žijeme".
A co se týče malování?
„Přestože miluji přírodu, musím přiznat, že spoustu nápadů dostávám v autě, když i několik hodin čekám v kolonách. Je to příležitost vymýšlet bez omezení. Doma si pak nápady ukládám do skic. Barvy vybírám je podle intuice a mnohaletých zkušeností".
Má na to vliv i Skandinávie?
„Na obrazovou tvorbu samozřejmě. Barvy v Norsku mě fascinovaly, zrovna tak ostré stíny kontrastů, které vynikají zvláště v nízkém úhlu slunečních paprsků".
Jak vás ovlivnily umělecké trendy?
„Trendům, se snažím vyhýbat, neb jsou časově omezené a tím pádem zákonitě podléhají změnám".
Čemu se dnes nejvíc věnujete?
„Objevování nových projektů, ke kterým patří architektonický a interiérový design. To je vlastně takové prodloužení scénografie. Oproti divadlu a filmu, které je časově omezené, přestavěný a změněný dům, slouží delší dobu a dodává lidem kromě dobrého pocitu také funkční řešení".
Který design z historického pohledu doporučujete?
„Narodila jsem se ve městě, kde má architektura neskutečnou historii, což mi dalo základy, a v Norsku jsem žila mnoho let, a Skandinávský přístup se mi stal vlastní. Především design musí být funkční a praktický, zároveň ráda lidem dodám, víc, než potřebují, pro dobrý pocit výjimečnosti. Propojuji moderní elementy s tradičními prvky, právě pro tu exkluzivitu. Zároveň se snažím co nejvíc spojit architekturu s přírodou, tam kde je to možné. V celku jsem dost proti tomu, aby všude na světě obydlí vypadaly podobně, zahalené do bílých či šedivých fasád, v poslední době dokonce ozdobené porcelánovými pařezy. Napodobeniny opravdu ráda nemám. I když si většinou zákazníci přejí, co viděli u kamarádů, snažím se jim předložit návrhy, které by je více nadchly".
Čeho si nejvíce ve své práci vážíte?
„Souznění v dialogu mých výtvorů s jejich konzumenty. A samozřejmě mě těší uznání. To, že Norské Muzeum umění, architektury a designu v Oslo před dvěma lety zakoupilo 7 mých prací do své sbírky, že Městské museum v Oslo má ve své sbírce několik mých scénografických modelů. Zde v USA řada mých obrazů zdobí vstupní haly komerčních budov".
Styl vaší tvorby?
„Styl mé tvorby v poslední době myslím, vystihl dobře kurátor lisabonské galerie José Roberto Moreira: “Její dílo nabízí přemostění mezi symboly a fantazií. Při proměně neskutečného, umělkyně odkrývá pravou stránku reality”".
Narodila se a dětství prožila v historickém centru Prahy v bývalém Československu. Po dokončení studia scénografie na uměleckoprůmyslové škole pracovala jako asistentka scénografů Státního divadelního studia, které sdružovalo malá pražská divadla: Činoherní klub, Černé divadlo, Laternu magiku, Divadlo za branou a několik dalších. V nich tehdy pracovali mezinárodně uznávaní režiséři (O. Krejča, L. Smoček), scénografové (J. Svoboda, L. Hrůza). Po sovětské invazi v roce 1968 nepokračovala ve studiu scénografie u profesora Tröstra na DAMU, emigrovala do Norska.
