Vzpomínka na profesora Jaroslava Krejčího

Konference k výročí narození profesora Krejčího, foto: Miroslav Krupička

V roce 2014 zemřel v britském Lancasteru ve věku 98 let profesor Jaroslav Krejčí. Letos v únoru by se dožil 100 let. Při této příležitosti se v Lannově vile v Praze konala konference Odkaz Jaroslava Krejčího, která tohoto vědce, exulanta a vlastence připomněla.

„Jaroslav Krejčí patřil mezi poslední polyhistory. Jeho znalosti v ekonomii, sociologii, historii, religionistice a dalších disciplínách byly mimořádné,“ uvedl v úvodu setkání historik Josef Tomeš. „Jeho život byl bohatý a pestrý a promítly se do něj všechny velké dějinné zvraty 20. století.“ Konferenci uspořádal Badatelský nadační fond Anny a Jaroslava Krejčích spolu s Masarykovým ústavem AV ČR. Sešlo se na ní několik desítek účastníků a 8 přednášejících, z nichž mnozí se s Krejčím poznali osobně.

Jaroslav Krejčí se narodil se v roce 1916 v rodině významného ústavního právníka Jaroslava Krejčího a vystudoval práva. Dějiny do jeho osudu poprvé významně zasáhly za války. Jeho otec Jaroslav Krejčí byl v protektorátní vládě ministrem spravedlnosti a v letech 1942-1945 předsedou vlády, zatímco syn byl napojen na ilegální Ústřední radu odborů a předával odboji důvěrné informace od svého otce. Po válce se oba dostali do vězení, i když každý z jiných důvodů. Jaroslav Krejčí starší byl odsouzen na 25 let za kolaboraci. Jaroslav Krejčí mladší se po válce angažoval v sociální demokracii a zpracoval pro ni alternativní ekonomický plán první dvouletky a pětiletky. To se mu stalo později osudným. V roce 1954, kdy působil v Národohospodářském ústavu Hlávkovy nadace, byl zatčen a o rok později odsouzen k 10 letům za vlastizradu. V Leopoldově se setkal se svým otcem, který zde v roce 1956 zemřel.

Již začátkem 50. let se také právník a ekonom Krejčí začal pod vlivem díla Arnolda Toynbeeho zabývat dějinami civilizací. Ve studiu dál pokračoval po roce 1960, kdy byl propuštěn na amnestii. V 60. letech pracoval v nekvalifikovaných povoláních. V roce 1967 byl Krejčí částečně rehabilitován a začal publikovat v sociologických časopisech. Vůči Pražskému jaru zachovával spíš skeptický odstup. V roce 1968 Jaroslav Krejčí se svou manželkou emigroval nejdřív do Rakouska a pak do Velké Británie. Získal místo na Univerzitě v Lancasteru, nejdřív na katedře religionistiky, později na nově založené katedře evropských dějin. Zde dále rozpracovával srovnávací dějiny civilizací. V roce 1976 se stal mimořádným profesorem.

Jaroslav Krejčí,  foto: Radio Praha

Po Sametové revoluci se Jaroslav Krejčí často vracel do Čech. Přednášel na několika univerzitách a stál v čele Střediska pro výzkum sociálně kulturní plurality při Filozofickém ústavu AVČR. V České republice také vyšla všechny jeho významná díla včetně Postižitelných proudů dějin, v nichž shrnul své teze o dějinách civilizací. V tomto i dalších dílech Jaroslav Krejčí vykládá dějiny pomocí tzv. integrované společenské vědy. Jde o zvláštní metodologický přístup, v němž kombinoval historii, sociologii, ekonomii, religionistiku a další vědní obory. V roce 2006 byl založen Badatelský nadační fond Anny a Jaroslava Krejčích, jehož cílem je kromě péče o odkaz Jaroslava Krejčího podpora mladých vědců a děl, usilujících o interdisciplinární přístup k bádání ve stylu integrované společenské vědy.

Jaroslav Krejčí, ač vystudovaný právník, se po válce věnoval ekonomii. Jeho studie, věnované poválečnému rozvoji národního hospodářství, na konferenci připomněl ekonom Theodor Beran z ČVUT. Ekonomií se Krejčí zabýval i v prvních letech exilu, kdy srovnával výkon československého hospodářství se západními ekonomikami. Historik Karel Černý ve svém příspěvku rozebral srovnávací analýzu světových civilizací – hlavní Krejčího obor, na kterém postavil svou kariéru po odchodu do exilu. Na konferenci dále vystoupil Milan Hauner, český historik, působící v USA. Zavzpomínal na své první setkání s J. Krejčím v Oxfordu v roce 1969 i na pozdější spolupráci. Milan Hauner zmínil některé inspirativní vědecké práce J. Krejčího. Ocenil zejména jeho typologii revolucí od husitství po bolševickou revoluci, přestože s některými závěry Krejčího se neztotožňuje. Hauner je také autorem termínu integrovaná společenská věda jako označení pro široký multidisciplinární přístup, který J. Krejčí při studiu historických jevů používal.

Jiným exilovým historikem, který se v exilu s Jaroslavem Krejčím stýkal, je Vilém Prečan. Ten shrnul Krejčího politickou činnost (J. Krejčí byl počátkem 90. let 20. století místopředsedou exilové sociální demokracie) a zdůraznil, že jeho práce vědecká měla přesah do politiky a naopak. Prečan dále hovořil o roli Jaroslava Krejčího při vzniku britské sekce Společnosti pro vědy a umění (SVU) a o konferencích, které v Británii pořádal. „Pěstoval demokratickou diskusi, ale neměl rád vyhrocené polemiky, vedoucí k nesmiřitelným postojům. Ty podle něj zbytečně polarizovaly exil,“ uvedl Vilém Prečan.

Postižitelné proudy dějin,  foto: Nakladatelství SLON

Na konferenci také vystoupil ústavní právník profesor Václav Pavlíček, který s J. Krejčím přišel do styku po roce 1989 na půdě Legislativního úřadu vlády a Hlávkovy nadace. V roce 1990 se Krejčí na popud Pavlíčka zapojil do diskuse o nové ústavě, do níž přispěl přednáškami o univerzalitě lidských práv. Václav Pavlíček stál v roce 1994 u obnovení Národohospodářského ústavu Hlávkovy nadace, jehož se stal Krejčí čestným předsedou. Navázal tak na své poválečné angažmá, které skončilo kriminálem.

Badatel Radek Schovánek pohovořil o Krejčího údajné spolupráci se Státní bezpečností, o níž v 90. letech referovala některá česká média. Krejčí po svém zatčení v roce 1954 spolupráci podepsal, aby získal čas a oddálil domovní prohlídku. Schovánek na základě studia příslušných dokumentů v Archivu bezpečnostních složek potvrdil, že Krejčí vzápětí od spolupráce odstoupil, čímž se odsoudil k dlouholetému žaláři a nemožnosti pokračovat v akademické práci. „Krejčí byl čestný člověk a jeho spolupráce postrádala logiku,“ řekl Schovánek. Závěr konference patřil blízkým a přátelům – na Jaroslava Krejčího zavzpomínali Hana Katrňáková, Jiří Ryba, Miroslav Krupička a další. „Bude nám chybět,“ shrnula diskusi Olesa Pašková, která se o Jaroslava Krejčího starala v posledních letech jeho života, „byl to nejskromnější a nejčestnější muž, kterého jsem poznala.“