Banát: co jinde trvalo staletí, tady stačí pár desítek let

Folklorní regiony Čech, Moravy a Slezska, tak se jmenuje série přednášek v Národopisném muzeu v Praze. Češi jsou však v různých koutech světa, kde si svoji kulturu udrželi dlouhou dobu. Takovou oblastí je rumunský Banát. V rumunštině tento výraz znamená okrajová země, uvedla etnoložka Jiřina Langhammerová. Stála v čele Národopisného muzea, dnes je jeho emeritní vědeckou pracovnicí. Na výzkum Banátu získala grant.

Jaký je tedy Banát z pohledu etnologů? A nejen jich. Mezi krajany zavítali také přírodovědci a knihovníci.

"Já jsem výzkumný tým vedla. Jezdili jsme tam čtyři roky. Nepobývali jsme tam dlouhé týdny, ale byla to koncentrovaná práce odborníků. Peníze jsme využili nejen na cesty, ale hlavně na výkup sbírkových předmětů. Máme jich asi 300 kusů. To je veliká cennost. V samotném Rumunsku, kam Banát patří, o tu menšinu nemají takový zájem, a oni sami nemají sílu vybudovat tam muzeum. Je to velice zajímavá česká kultura a my jsme považovali za nezbytné to vykoupit. Domlouvali jsme se s lidmi přímo na místě. Pak z fotografií i sbírkových předmětů vznikla krásná výstava Český Banát."

Z vašich cest po Banátu pořádáte přednášky. Já jsem na ní poprvé viděla, jak krajané bydlí. V čem jsou jejich domy zvláštní?

"Při našich cestách je vidět vývoj těchto domů. Češi tam přišli na začátku 19. století. Pocházeli z jihozápadních, středních a východních Čech. Měli už v sobě stavební kulturu zděných domů, ale začínali roubenými. Měli povinnost postavit si zhruba do roka dům ze dřeva, které dostali. Ale během jedné generace je přestavěli na kamenné domy, jako známe chalupy z Pošumaví nebo z východních Čech. Jsou to dvoj nebo troj prostorové domy, to znamená síň, vedle světnice, komora a k tomu dvůr a hospodářské zázemí. Takhle ty domy vypadaly a zůstaly tak. Byly to roztroušené domy po kopcích, ale brzy je začali shlukovat, po způsobu Podunají, do ulicové sestavy. Tím se neliší od českého území, ale liší se vnější úpravou. Především barevností. Původně to byla bílá omítka a v tom nějaké štuky ještě z časů empíru a červená cihlová střecha. Velice brzy ale přijali barevnost kraje ovlivněnou Rumuny, ale i Osmanskou říší. Kdysi tam silný vliv v Podunají byl, v Banátu po tři sta let. Tyrkysová nebo modrá barva, to je barva orientu, turecká sytě červené nebo růžová, to v nich je. Ono to vždycky jde ve vlnách až třeba po stu letech. Dnes tam dávno o Turecku není slyšet, ale tato barevnost se dostala do povědomí nejen u nich, ale i u Rumunů. Čili ty klasické bílé domy najednou dostávají barvu třeba zelenou nebo tyrkysovou, někde červenou, někde se to kombinuje. Mají cit pro silnější barevnost. Asi tak v polovině 20. století se ty domy vylepšovaly, aby se přiblížily městu nebo střední Evropě. Obkládaly se keramickými dlaždicemi do ornamentů, které jsou ve stylu rumunské výšivky v geometrickém vzoru. Tak se tedy liší."

Etnologové zažili i tajemné zaříkávání

Podařilo se vám odkoupit zařízení domů? Na přednášce jsem například viděla fotografii paní, která sedí na staré lavici.

"Koupili jsme jenom stoličku, kterou měla pod nohami. Dnešní generace už bydlí v moderním současném stylu bydlení, jako se třeba bydlí u nás na Chodsku. Toto byl jeden z nejstarších domů. Myslím, že ta paní už tam ani nebydlí. Bylo to v obci Svatá Helena a měla tam starodávnou lavici, stůl, zelené vymalování a k tomu starodávné obrázky. Je to paní, která ještě uměla zaříkávat a držela tradice. V tomto domě byla i černá kuchyně, to je vlastně otevřené topeniště. Ti lidé sem přišli jako kolonisté, muži zaměstnaní jako vojáci, všechno museli nechat v Čechách, to bylo kruté. Když odcházeli, začaly se v Čechách objevovat různé dekorativní prvky, nádherné výšivky. To v Banátu nenajdeme, stejně tak dekorativní malbu na nábytku nebo na keramice. Ta tam vůbec nezakotvila, protože tam nebyla dobrá hlína. Zůstaly tam některé tradiční prvky v odívání, ale v tom zařízení domů velmi málo."

Nedá mi to nezeptat se na paní, která uměla zaříkávat.

"Ona to měla od maminky. To jsou tajemné věci. Bydleli jsme u paní, která byla její příbuznou a tak mě tam s kolegyní vzala. Ještě jsme měly dva kolegy muže, ti museli jít pryč. Paní se dlouho zdráhala, říkala, že je to vážná věc, že to nemůže jen tak říkat. Tak jsem slíbila, že to nebudu přesně interpretovat. Zaříkala proti uřknutí. To je věc, která je v Čechách sto nebo sto padesát let zapomenutá nebo nepraktikovaná. Paní popisovala, jak se třeba rozžhaví uhlíky, dají do vody, některý plave a to je ten hříšný moment, který se musí zaříkávat a pak se k tomu modlí. Já se zabývám duchovní kulturou docela významně a tohle jsem naposled zažila někdy v 60. letech na Kopanicích na jihovýchodní Moravě. Tam paní věštila osud, ale toto bylo velmi zajímavé. O této paní se zmiňuje i literatura a snad ještě v jedné vesnici je další Je to vzácná záležitost."

Banát se mění před očima

Do Banátu jezdí tisíce českých turistů. A Banát se mění před očima. Například horské Rovensko už má kompletní pokrytí wifi. Pro etnografy je dobrodružstvím sledovat to, co jinde probíhalo desítky let, ve zkratce. Kraj se modernizuje, proto je cenné zaznamenat životní styl, bydlení, kulturu a třeba i odívání.

"V takových 70. letech 20. století staré ženy chodily v takových jupkách. Říkali tomu flámiška. K tomu byla nabraná sukně ze stejné látky, zástěra, šátek. Tyhle kabátky už se nosily počátkem 19. století, takže v tomto stylu asi přijeli. To se posléze rozbarvilo od všedních podob až po sváteční. Když jdou třeba v létě do kostela, tak to mají z takových světlých kretonků, ale má to skladbu kroje. Hodně lidí zná kroje ze Slovácka, kde se nosily kroje hodně dlouho a ještě i dnes na hody a slavnosti. Ale tady se vývojem zkrátily po kolena, dostaly velkou šíři a košatost. V Banátu zachovali kulturu oblečení ne takto zkrácenou a vyprecizovanou dobou, ale zůstala široká délka, bílé punčochy, měkoučké botičky a šátek na hlavu. Mají ho naškrobený, přehodí si ho do trojúhelníku. Nad čelem udělají takovou kapličku, mají tedy šátek do špičky a uvázání šátku je hotový obřad. Vážou ho do takové kravaty a špičky dají nahoru. Liší se i jupky, ty kabátky. Třeba ve Svaté Heleně je mají ušité s takovými sámečky na zádech, zatímco v Gerníku, což je vesnice asi deset kilometrů dál, mají střih do špičky na zádech. V tomto se liší a přesně pak poznají, kdo odkud přichází."

I když se Banát modernizuje, řada mladých odchází do Čech a zůstávají tam hlavně starší lidé. Jen za pár let, co sem Jiřina Langhammerová jezdila, ubylo koní a přibylo traktorů a techniky.

"Teď je tam velké vystěhovalectví. Říkají hezký slogan: "Za chlebem jsme sem přišli, za chlebem odcházíme." Jdou k těm tetičkám do Čech a když mají miminko, tak třeba maminka přijede s miminkem na léto do Banátu a babička zase jede na Vánoce do Čech. Je to 1200 kilometrů."