Baťa šil boty i v Indii, založil tam město Batanagar
Města, která podnikatel Jan Antonín Baťa založil v Jižní Americe, jsou už poměrně známá. V brazilském městě Bataypora, tedy v Baťově Dobré vodě, dodnes žijí jeho potomci. Méně se už ví o podobném městě, které ve 30. letech minulého století vzniklo v Indii. Jmenovalo se Batanagar, jeho zakladatelem byl tentokrát Tomáš Baťa starší a stejně jako ve Zlíně se tu vyráběly boty. Osudy baťovců z Indie se zabývá publicistka Judita Matyášová.
Jak ke vzniku indického „Zlína“ vlastně došlo?
„Tomáš Baťa, zakladatel slavné firmy, hledal nové lokality, nová místa, kde by mohl nejen nakupovat suroviny, ale kde by mohl také rozšířit své impérium. A protože byl na přelomu 20. a 30. let v Indii a viděl, jaké jsou tam možnosti, rozhodl se, že jedno z těch míst, kde vznikne zlínský klon, bude v Indii“.
Existuje dokonce legenda, že si to prý uvědomil ve chvíli, kdy viděl bosého řidiče rikši, jak si ukopl palec. Je to tak?
„Je to tak. Podle nejrůznějších svědectví to byl jeden z impulsů. Potom přijel do Zlína a byl tak nadšený a tak inspirativní pro svoje pracovníky, že řekli: jdeme do toho!“
Novou továrnu stavěli baťovci v bažinách
Jak továrna v Indii vznikala?
„Oni ji stavěli doslova na zelené louce, u řeky Gangy. Bylo to slepé rameno Gangy. Museli vysušit bažiny, byl tam prales, hadi a štíři, takže to byla dost dobrodružná fáze výstavby. A po dvou třech letech, v roce 1937, Batanagar dokončili. Byl na podobném principu jako ostatní města. Byl tu výrobní areál oddělený od ostatních částí“.
V Indii to samozřejmě muselo mít jinou podobu, než jakou známe ze Zlína. Indie pro ně vytvářela úplně jiné podmínky. Jak tam Češi žili?
„Mně se hodně líbí ten kontrast. Proto jsem se tomu začala tak intenzívně věnovat. Většina baťovců pocházela z početných venkovských rodin. Když přišli do Zlína, tak to bylo jako přijít do New Yorku. A když přišli do Indie, byli součástí top managementu. Měli k dispozici vilu, služebnictvo a automobil, takže společensky vystoupali vzhůru. Samozřejmě tam ale byly těžké pracovní podmínky, vedro a vlhko. Všechno má svá pro a proti“.
Kolik tam zhruba bylo Čechů?
„Jejich počty se měnily, ale dá se říct, že to bylo asi sto padesát až dvě stě Čechoslováků. Každopádně tam pak bylo už dost rodin s malými dětmi“.
Prvním jazykem baťovských dětí bylo urdu
Jaké tam pro ně bylo zázemí? Byla tam česká škola?
„S tím zázemím to bylo trošku složitější. Měli tam sportovní vybavení, plovárnu, společenský klub. Pokud však jde o českou školu, tak jakési základy se děti naučily v rodinách. Nejtypičtější však bylo to, že rodiče poslali děti do školy v Darjeelingu, kde byla internátní škola. Darjeeling je ale daleko, přes celou Indii. V rodinách kolem toho byla velká diskuse, jestli mají malé, třeba čtyřleté nebo pětileté dítě poslat do internátu. Pak je mohli vidět třeba dvakrát za rok“.
Vy jste měla možnost hovořit s některými přímými pamětníky, byť to tehdy byly malé děti. Dá se z toho rekonstruovat, jak vypadal běžný den rodiny? Co třeba dělal tatínek, čemu se věnovala maminka a podobně?
„Ze vzpomínek a popisů vyplývá, že tatínek většinu času trávil v práci. Děti ho viděly možná ráno u snídaně, pak přišel na oběd, strávil doma siestu a pak se vrátil domů zase až večer. Děti byly většinu času s chůvou, takzvanou ájou. A maminky trávily čas pospolu, ve společenském klubu, hrály bridž, byly na plovárně. Samozřejmě vedly domácnost, ale ne v tom smyslu, že by se přetrhly. Myslím, že jejich rodinný život byl jaksi mimoběžný. Děti byly zvlášť, maminky zvlášť a tatínkové taky“.
Jak to bylo u dětí s češtinou?
„Nedá se zobecnit, že by všechny děti slyšely češtinu doma. U řady z nich první slovíčka, která se děti naučily, byla v hindštině nebo v jazyce urdu. To byl jazyk, kterým mluvila chůva“.
To je trochu zvláštní, protože Češi v zahraničí většinou měli tendenci své děti naučit česky. Pokud to ovšem nebyli emigranti, kteří věděli, že se sem nikdy nevrátí. Žili přesto Češi v Batanagaru spolu i krajansky?
„Tam byla velká vůle i chuť pokračovat v tom, jak žili tady. Vzpomínali na život v Československu. Asi nejvíc se to umocnilo, když začala druhá světová válka. Chtěli dát jasně najevo, jak jsou hrdí na to, odkud pocházejí. Dělali řadu krajanských akcí, dochovaly se úžasné fotografie a dokonce i filmy, kde jsou baťovci v krojích. Měli tam asi tři sta krojů. Některé si přivezli, jiné se ušily tam. Pro ně příslušnost k Československu bylo něco hodně silného. Udržovali ji jak před válkou, tak i během války“.
Baťovci v Batanagaru za války pomáhali čs. odboji
Oni však měli za války velký problém, protože vlastně žili na území, které podléhalo Británii. To znamená, že nikdo z nich se nemohl vrátit zpátky ke své rodině v protektorátu. Je to tak?
„Většina mužů se chtěla aktivně podílet na odboji, protože však byli takzvaně klíčoví pro výrobu, tak to nebylo možné. Snažili se aspoň v rámci možností. Dělali finanční sbírky, které posílali na odboj. Dělali i nejrůznější charitativní akce. Chtěli tak nejenom ukázat hrdost na svůj národ, ale i nějak pomoct, alespoň na dálku“.
V roce 1945 válka skončila a předpokládám, že výroba v Batanagaru pokračovala dál. Další zlom byl v roce 1948. Jak na něj rodiny baťovců reagovaly?
„Já bych možná ještě zmínila rok 1947, situaci v Indii, boje o nezávislost. A oni nevěděli, jak se to vyvine. Zároveň dostávali zprávy z domova. Baťovci pocházeli většinou z chudých venkovských rodin. A právě tyto rodiny jim v letech 1947 a 1948 psaly: přijeďte sem, konečně tu bude rovnost, buduje se nová společnost. A pro ně bylo velmi těžké na dálku rozklíčovat, co se tu děje. A roli hrálo i to, že rodiče baťovců psali, aby jim přijeli ukázat vnoučata. Baťovci nebyli doma deset i víc let a rodiče je chtěli vidět. Takže to rozhodování a zvažování bylo velmi složité“.
V roce 1948 se pro baťovce vrátka do světa zavřela
Jak to pak s těmi, kteří se vrátili, dopadlo?
„Jak mi říkala jedna z pamětnic Hana Gregorová, tu změnu poznali už v letadle z Curychu do Prahy. Tam už se s nimi personál vůbec nebavil a na letišti v Praze skupinu baťovců okamžitě odvedli někam stranou a vyslýchali je. A oni si uvědomili, že všechno se změní“.
Došlo v rodinách i k přímé perzekuci?
„Já jsem se snažila dohledávat tyto informace v archivech, protože podle svědectví dětí baťovců tam byly výslechy. Děti to samozřejmě vnímaly jinak, nerozuměly tomu, až později si to uvědomily. V archivech se k tomu ale dochovalo hrozně málo materiálu. Děti to jistě vnímaly jako určité stigma. Ve škole jim pořád naznačovali, že jsou něčím jiné. A to se s nimi táhlo hodně dlouho“.
Já jsem měla na mysli jeden konkrétní případ, a to byla paní Čečková, která skončila na několik ve vězení za pokus o přechod hranic, ke kterému přitom vůbec nedošlo. Tak ještě aspoň krátce na závěr: s kým jste měla možnost o těchto vzpomínkách hovořit?
„Já jsem se snažila dopátrat nejenom děti, které jsou tady v Čechách, ale právě i díky Českému rozhlasu se mi podařilo nahrát vzpomínky tří žen, dcer Františka Baránka, které žijí v Kanadě. Pak jsem nahrávala ještě pana Austina Doležala, který žije v Hongkongu, ale čirou náhodou byl v Čechách. Dohromady je to asi dvacet až třicet kontaktů. S některými jsem byla v kontaktu písemně. Myslím, že na tom je ještě hodně práce. A teď bude šance se tomu věnovat dál“.
Co je podle vás možné o Batangaru nebo o baťovcích ještě objevit?
„Pro mne velkou záhadou je právě to, že ti, co se postupně vraceli do republiky, nebyli souzeni. Podle zákona z října roku 1948 na ně totiž bylo pohlíženo tak, že neuposlechli výzvy k návratu. A hrozil jim trest tři až pět let. Je zvláštní, že nikomu z nich se nic nestalo. V archivech se mi nepodařilo dohledat, že by dostali nějaký trest. Je zatím záhada, že tomu trestu unikli. V jejich případě byl asi výklad tohoto zákona jiný“.
