Bruselští úředníci nastudovali Rusalku
Evropští úředníci jsou lidé, které zajímá více než jen tabulky a dokumenty. S touto myšlenkou se skupina českých úředníků pracujících u Evropských institucí v Bruselu pustila do přípravy představení Rusalky, které je moderní adaptací nejznámější opery Antonína Dvořáka. Inscenace byla uvedena minulou sobotu ve Studiu 1 Kulturního centra Flagey v Bruselu.
Profesionální pěvci v sólových rolích, orchestr Czech Sinfonietta Brussel, pěvecké sbory Brusinky a En Arché a taneční soubor Pop Balet. Ti všichni se podíleli na inscenaci Dvořákovy opery, kterou si před týdnem v Bruselu připomněli výročí 17. listopadu 1989. Představení ve známém bruselském kulturním centru se konalo pod záštitou velvyslanců ČR Martina Povejšila a Jaroslava Kurfürsta a s podporou čtyř českých členek Evropského parlamentu. Zejména pro zúčastněné amatéry bylo nastudování obrovskou výzvou. Simona Pohlová zpívá v Brusinkách, sboru, který působí v Bruselu od roku 2006:
„Když Ladislav Miko přišel s nabídkou, mnozí z nás váhali a měli pocit, že laťka je nastavena příliš vysoko. Nabídka byla pro náš amatérský sbor a také pro amatérský orchestr Czech Sinfonietta Brussels, který vznikl asi před dvěma lety, velkou výzvou.“
Nicméně během několika měsíců zkoušek a víkendových soustředění se Rusalku podařilo nastudovat. Zkoušelo se na různých místech Evropy. Teprve minulý víkend se všichni sešli na společné zkoušce ve Studiu 1 kulturního centra Flagey.
S vámi bych si klidně troufla na celou Rusalku
Iniciátorem celého projektu a režisérem inscenace je Ladislav Miko. V Bruselu působí jako zástupce generálního ředitele pro zdraví a ochranu spotřebitele Evropské komise a také vede takzvaný Czech Fun Club.
„Asi před dvěma lety sbor Brusinky a orchestr Sinfonietta Brussel, což jsou soubory amatérů složené většinou z úředníků evropských institucí, provedly tady v Bruselu k 10. výročí vstupu České republiky do EU koncert, kde se hrálo Te Deum od Antonína Dvořáka a kde se také zpívalo několik árií z Rusalky. Tenkrát jsme poprvé spolupracovali s Luisou Albrechtovou, která tady dnes zpívá Rusalku. Všichni jsme měli obavu, jak to bude hodnoceno, jak to vyzní, ale koncert měl obrovský úspěch a mimořádný ohlas. Tenkrát po koncertě mi Luisa řekla, vidíte, tak jste se báli, ale s vámi bych si klidně troufla i na celou Rusalku.“
Ta věta mu ležela v hlavě víc než rok, říká Ladislav Miko.
„Když jsem viděl, jak Brusinky dělají každý rok o Vánocích Rybovu Českou mši vánoční a jak sbor kvalitativně i kvantitativně každým rokem roste, zašel jsem po posledních Vánocích za dirigentem Radimem Dvořákem, a řekl, jdeme na Rusalku, na to máte. Shodou okolností má dcera tančí v souboru Pop Balet, tak mě napadlo, že by bylo pěkné zkusit Rusalku převést i do pohybu. Tak nějak se to zrodilo.“
Čistá dívka v chaosu evropské metropole
Režisér Miko nenazval bruselskou inscenaci „Rusalka“, ale „Rusalky“.
„To má několik důvodů. My jsme se rozhodli inscenovat Rusalku poněkud neobvyklým způsobem, jako kombinaci koncertního provedení a tanečního představení. V každém okamžiku jsou vlastně na jevišti Rusalky dvě. Jedna, která zpívá, a jedna, která tančí. Ale to je jenom jeden důvod. To, co Rusalka podle našeho chápání dnešnímu člověku říká, je nějaký příběh vztahů mezi lidmi, kteří si nerozumí a kteří se snaží neporozumění překonat láskou. Takových příběhů je kolem nás strašně moc. My tím vlastně říkáme, že Rusalka není jenom jedna a není jen Dvořákova, ale že Rusalky žijí kolem nás. Stačí se jenom dívat a uvidíme je.“
Dva odlišné světy, které jsou postaveny do ostrého protikladu. Rusalka zastupuje v bruselském pojetí venkovský svět, spojený s přírodou, její krásou a energií. Ve své touze po lásce je ochotná vlastní svět opustit, narazí však na městský svět, který nedokáže pochopit. Život v něm jí připadá povrchní, jiný než si představovala. Zklamaná se vrací zpět. Špatnou zkušenost však ze své duše nedokáže vymazat, skutečný návrat již není možný.
Opera byla pro bruselskou inscenaci zkrácena, pohádkové libreto Jaroslava Kvapila seškrtáno, některé postavy vynechány. K tomu, aby diváci děj lépe pochopili, přispívá filmová projekce na pozadí scény a taneční vystoupení v podání pražského souboru Pop Balet, který vede Majka Piskořová Veselá.
„Soubor Pop Balet tvoří lidé, se kterými pracuji už velmi dlouho. Jako tanečníci spolu velmi dobře komunikují, protože spolu vyrůstali, učili se spolu tanec. Mají mezi sebou nádherné vztahy. Tvoření Rusalky pro nás byl obrovský zážitek a skutečně hodně nám to dalo.“
Podle choreografky vypráví Rusalka o extrémní lásce, o lásce, která je tak velká, že dokáže i zabít.
„Obtížné pro mě bylo, že když se v opeře o něčem zpívá, zpívá se poměrně dlouhou dobu. Vyjádřit to v tanci, aby to nebylo únavné, je těžké. Aby to divák vydržel, aby to bylo zábavné, museli jsme vymyslet řadu scénických prvků. Například k Ježibabě jsem přidala další čtyři lidi, aby se její výstup dal rozvinout do nějakého příběhu.“
Inspirativní spojení profesionálů s amatérskými hudebníky
Zkoušky s orchestrem Czech Sinfonietta Brussel začali v únoru tohoto roku, říká vedoucí souboru Radim Dvořák. Dirigent a sbormistr, který pracuje ve Výboru regionů EU. Výkon hudebníků po představení ocenil.
„Jsem spokojený. Rusalka je z hudebního hlediska velice těžký oříšek. Partitura je nesmírně složitá. Obzvláště pro hráče na smyčce je to velká výzva. Musíme si uvědomit, že dvě třetiny našeho orchestru jsou amatéři, úředníci podobně jako já, kteří se hudbou neživí, nemají tolik času cvičit. Nastudování takové partitury představuje pro většinu z nás obrovský časový problém. A komplexnost partitury nedává příliš prostoru pro kompromis. Musí se to nacvičit důkladně a přesně. Doufám, že dnes jsme prokázali, že je to možné i u amatérů, jako jsme my.“
Spolupráce profesionálních hudebníků s amatéry může být inspirativní pro obě strany, potvrzují i sólisté. Titulní roli zpívala sopranistka Luisa Albrechtová.
„Každá Rusalka má své kouzlo. Kouzlo té naší spočívalo právě ve spojení všech složek, kdy nechci ani jednu považovat za dominantní, protože výsledný efekt tvořil právě teprve součin všech hudebních a uměleckých částí dohromady. Všichni tím vyjadřujeme určitý patriotismus a chuť reprezentovat to nejzásadnější z české kultury. A nejdůležitější je při tom asi srdce.“
Prince zpíval v Bruselu tenorista Milan Vlček:
„Mně se zpívalo naprosto báječně, protože já jsem nepoznal rozdíl mezi profesionálními hudebníky a amatérskými. Všichni byli naprosto připraveni a hráli i zpívali úžasně a čistě. A všichni se srdcem. Tak, jak si to Antonín Dvořák přál a jak to napsal. On v té hudbě i v libretu to srdce má. Určitě by byl spokojený.“
A spokojenost vyjadřovali všichni zúčastnění. Evropští úředníci začali okamžitě po představení spřádat další plány. Již teď pomýšlejí na Smetanovu Prodanou nevěstu či Dvořákovu kantátu Stabat mater. A bruselskou Rusalku by rádi představili i v Česku.
