Češi na Blízkém východě - před a za fotoaparátem
Blízký východ byl odedávna neklidnou, zajímavou a různorodou oblastí, která lákala i Středoevropany, Čechy nevyjímaje. V 19. století začali do oblasti cestovat lidé, které očarovala tehdejší novinka, fotografie, a zájem fotografů o Blízký východ nepominul dodnes. Některé z fotografií i osudy těch, kteří je vytvořili, představuje v těchto dnech Národní technické muzeum. My se na výstavu Zrnka písku vypravíme v rubrice Češi v zahraničí.
Výstava s podtitulem 100 let fotografování Blízkého východu v českých zemích zachycuje tvorbu autorů z 19. a 20. století. Zatímco první snímky většinou sloužily jako dekorace šlechtických sídel, později se Blízký východ vydávali a fotografovali jej vědci i dobrodruhové, snímky pak často používali jako ilustrace ke svým knížkám nebo je publikovali v tisku. Výstavu, která začíná fotkami Jeruzaléma nebo Bejrútu, na opačném konci uzavírá fotoreportáž Karla Hájka z Egypta. Okolnosti jejího vzniku vysvětluje jeden z kurátorů Libor Jůn:
„Byla to navýsost politická záležitost, kdy Karel Hájek odcestoval do Egypta s jednoznačným úkolem fotografovat a uskutečnit interview s tehdejším egyptským prezidentem Násirem. Z toho ale sešlo a Karel Hájek měl čas a fotografoval poměrně bez nějaké výrazné kontroly. Můžeme to ale dát do uvozovek, jsme v období studené války. Fotografoval tehdejší Egypt a vznikla z toho poměrně velká reportáž, která byla v dobovém kontextu v československém prostředí využita s poměrně výrazným ideologickým zabarvením. Vznikla i snad nejslavnější Hájkova fotografie Černá madona, která pro Hájka osobně byla určitou oslavou symbolu mateřství. V československém kontextu počátku 60. let byla ale Černá madona použita jako symbol boje proti kolonialismu“.
Masaryk i dobrodruhové
Zajímavé jsou nejen fotografie, které jsou na výstavě k vidění, ale mnohdy také životní osudy jejich tvůrců.
„Zajímavý je osud Jiřího Bauma, což byl významný fotograf, filmař, přírodovědec a cestovatel, který celý svůj vědecký život zasvětil Národnímu muzeu, byl významným mecenášem a sběratelem přírodnin pro Národní muzeum. Zapojil se do druhého odboje a to ho stálo život. Ze své poslední cesty se vrátil 14. března 1939. Byla mu nabízena možnost emigrace, ale on se vrátil s vizí nějaké resistence vůči okupační moci“.
Jiří Baum se zapojil do odboje, v roce 1943 byl kvůli svému židovskému původu zatčen a poslán do koncentračního tábora, kde v roce 1944 zemřel.
Tragicky, i když z jiného důvodu, skončila také pouť manželů Malých-Tatranských, kteří se účastnili soutěže, jejímž cílem bylo obejít pěšky svět.
„Karel Malý-Tatranský na této cestě zahynul. Jeho manželka se pak vrátila do Československa a celý zbytek života schraňovala dokumentaci, kterou se pak díky rodinným příslušníkům podařilo zachránit pro Národní muzeum. Je zajímavé, že po smrti Karla Malého-Tatranského v Palestině ona ještě dokázala dojít až do Teheránu, do Persie, dnešního Íránu.
Velice zajímavou postavou, o které nevíme zatím vůbec nic, je fotograf, který doprovázel v roce 1927 prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka právě na cestě po Palestině a Egyptě. Jeho snímky jsou velice kvalitní a živé a velmi dobře dokreslují tehdejší atmosféru.
Zajímavá je i prezidentova motivace k cestě...
„To je velice zajímavá záležitost. Prezident pod jménem profesora Marsdena, což bylo jméno, které používal už v prvním odboji, vyrazil na tuto několik měsíců trvající cestu z toho důvodu, aby vyklidil pole domácím politickým stranám, aby se domluvily na jeho nové prezidentské volbě. Ta úspěšně proběhla po jeho návratu z cest“.
Masaryk měl tehdy na své cestě v Údolí králů toho nejpovolanějšího průvodce. Byl jím objevitel Tutanchamonovy hrobky Howard Carter.
Pokračování výstavy se nabízí
S Egyptem souvisí i časové vymezení výstavy. Poslední snímky jsou ze zhruba poloviny minulého století. Z doby, kdy probíhala záchranná akce v Núbii pod záštitou UNESCO, které se velmi úspěšně účastnili českoslovenští archeologové. Proč byl zvolen právě tento mezník?
„Je to zakódováno v těch počátcích, protože nejstarší fotografie, které tady jsou, pocházejí z let 1854 a 1858. Jsou z Palestiny a jako záležitost, která byla zakoupena na cestách, se dostaly do českého prostředí. Od toho jsme pak zvolili, svým způsobem poněkud uměle, těch sto let. Je to ale sto let, které charakterizují obrovskou změnu Blízkého východu. Šedesátá léta 20. století, kdy vlastně výstava končí, jsou pak pro Blízký východ velmi symbolická, protože nastartovávají další období, které je již jiné a jednou by mohlo být námětem pokračování výstavy“.
Bylo by co a koho vystavovat?
„Bylo by. Jistě by bylo možné prezentovat hodně snímků. V současné době třeba i některé ty fotografické pozůstalosti získali do Národního muzea nebo je máme vytipovány. Byl by to velice zajímavý pohled na věc, protože ať již v dobách rakouských nebo meziválečných či poválečných, bylo československé prostředí na Blízkém východě přítomno. Ať už šlo o otázky hospodářského pronikání, hledání nových trhů, vývozů, investic...nebo šlo o otázky vojenské spolupráce, která byla především v poválečném období velmi aktuální, a nejednalo se pouze o izraelskou záležitost. Patří tam ale také neutuchající zájem českého nebo československého prostředí, kde je nejznámější právě otázka velmi úspěšného a dlouhodobého rozvoje české a československé egyptologie“.
Na výstavě spolupracovalo Národní technické muzeum a Akademie múzických umění v Praze. K vidění bude do 22. ledna příštího roku.
