Česká republika získala od EU po Polsku nejvíc peněz navrch, 83,1 miliónu eur je však relativně málo ve srovnání se Slovinskem

Evropská unie na summitu v Kodani předvedla nečekanou lakotu - místo očekávané miliardy eur rozdělila mezi 10 kandidátských zemí navíc pouze něco málo přes 400 miliónů, které budou moci z rozpočtu unie použít navíc v letech 2004 až 2006. Přistoupení 10 zemí k Evropské unii, ukončení těžkých vstupních rozhovorů a vše, co s tím souvisí, je nepochybně historickým úspěchem pro vesměs postkomunistické evropské země i pro samotnou unii. Kodaňský pátek 13. prosince 2002 však nepatřil mezi velké dny dějin evropské integrace, protože se utopil ve sporech o částky nesouměřitelné s politickým významem okamžiku.

Česká republika si sáhla na nejvíce prostředků z 300 miliónů eur, které unie uvolnila navíc, aby usnadnila rozpočtovou situaci nových členů v prvních třech letech po vstupu. Jejích 83,1 miliónu eur je však relativně málo ve srovnání s 48,7 miliónu, jež dostane dvoumiliónové Slovinsko, či s 55,9 miliónu přiznanými souměřitelnému Maďarsku, jehož příjmy na hlavu přitom byly již před summitem podstatně lepší. Nejvíc obdrželo veliké a bojovné Polsko, i když i v jeho případě je výsledek daleko za očekáváním - 109 miliónů eur bude účelově určeno na modernizaci vnější hranice EU, tedy s Ukrajinou a Běloruskem. Jinak unie Polákům umožnila usnadnit využití miliardy eur ze strukturálních fondů. Premiér Vladimír Špidla nesouhlasil s tímto dělením a po druhé schůzce s předsedajícím dánským premiérem Andersem Foghem Rasmussenem je odmítl. Po horečné poradě mezi členskými státy mu byl také nabídnut přesun 100 miliónů eur, tedy tří miliard korun, z prostředků určených na projekty financované ze strukturálních fondů do státního rozpočtu. Polovina této částky bude k mání v roce 2005 a polovina o rok později. Znamená to, že ČR dostane hotové peníze místo příslibu peněz, které lze použít jedině při splnění předepsaných podmínek. Ze strukturálních fondů EU financuje konkrétní projekty, obvykle v oblasti infrastruktur. Adresát je musí navrhnout, připravit, dosáhnout jejich schválení a zajistit jejich spolufinancování, obvykle ve výši 15-25 procent. Navíc prostředky ve formě závazků pro období 2004 až 2006 se projeví jako konkrétní platby na projekty až v následujících letech. Takto zůstane Praze na tyto účely zhruba 900 miliónů; stovku bude možné použít dřív a na cokoli, například na dotace zemědělcům. Právě proto mluvil Špidla na tiskové konferenci o "navýšení kompenzací o 183 miliónů" a vyložil, že jde o "peníze na ruku", o jejichž použití bude rozhodovat sama česká vláda.

V zemědělství povolila unie Česku - a všem ostatním kandidátům - navýšit z vlastních zdrojů přímé podpory pro farmáře na 55 procent úrovně EU v roce 2004, 60 procent o rok později a 65 procent v roce 2006. Znamená to, že tyto dotace se budou skládat z přímých plateb EU (25-30-35 procent), dále pak z pětiny prostředků vyčleněných na venkovský rozvoj (necelých 100 miliónů eur na tři roky) a z peněz ze státní kasy. Úspěch spočívá v tom, že v unii jsou domácí dotace do zemědělství zakázány. ČR bude navíc moci pokračovat v ještě vyšších podporách u komodit, na které bude v roce 2003 z vlastní kapsy platit víc, než jsou zmíněné limity.

Z výpočtů podle tabulek vyplývá, že Česko by mělo v letech 2004 až 2006 "vydělat" na členství v unii 778 miliónů eur, což v přepočtu na hlavu představuje zhruba 78 eur. Je to ze vstupujících kandidátských zemí nejméně - poněkud bohatší Slovinci dostávají po pátečním navýšení 125 na hlavu, poněkud chudší Maďaři 138. U Slováků vychází přepočet na 155 eur na osobu.

Celkově vydává po kodaňských změnách Evropská unie na rozšíření v prvních třech letech 40,85 miliardy eur, což je o 1,64 miliardy méně, než kolik členské státy vyčlenily na tento účel v sedmiletém finančním výhledu v roce 1999. Nic nezmohly námitky Evropské komise, že tehdejších 42,5 miliardy mělo sloužit šesti novým členským státům, nikoli deseti, že unie na rozšíření už desítky miliónů eur ušetřila a že nelze chtít historické sjednocení kontinentu zadarmo. Převážily zájmy členských zemí, zejména těch, které do rozpočtu unie nejvíce platí. Zřetelně se projevily hlavně německé vnitřní ekonomické potíže - kancléř Gerhard Schröder německým voličům předvedl, že když zemi teče do bot, dovede být v Evropě lakomá, i když jsou v sázce historická rozhodnutí a relativně málo peněz.