Česká rodina v Kanadě: svíčky na stromečku, tábor a „bláto“ k jídlu
V dnešní rubrice Češi v zahraničí se opět podíváme do Dobrušky, kde právě probíhá krajanský kurz.
Na kurzu se krajané učí, jak zvítězit nad složitým českým skloňováním a časováním, ale i malují, zpívají a cestují. Mezi nimi jsou také dvě sestry, které do východočeského městečka přijely z Kanady.
„Jmenuji se Mařenka Ždánská, Mary Zdansky Smith a bydlím v Kanadě“.
„A já jsem Barunka Ždánská, jsem Mařenčina sestra a taky bydlím v Kanadě“.
Jak jste se do Kanady dostaly?
MZ: „Máme rodiče Čechy a já už jsem tam narozená. Jsem narozená v Montrealu“.
Kdy přišli vaši rodiče do Kanady?
BZ: „Otec okolo roku 48 a maminka o trošku později. Setkali se v Montrealu“.
Doma jste mluvili česky?
MZ: „Doma jsme mluvili česky, protože otec mluvil anglicky a česky a maminka francouzsky a česky“.
Takže jste pokryli jazyky Kanady.
MZ: „Ale hlavní jazyk doma byl česky, protože oni si navzájem nerozuměli anglicky a francouzsky“.
BZ: „Ale nečteme a nepíšeme česky, to jsme se doma nikdy nenaučily“.
Já jsem se před chvílí bavila s krajany z Chorvatska nebo Rumunska a vzpomínali jsme na pohádky. Znáte nějaké české pohádky?
BZ: „Spíše říkadla. Skákal pes přes oves, přes zelenou louku...A šla Janinka, nebo Nanynka do zelí“.
Bylo to, že jste byly Češky pro vás nějak komplikující? Vybočovaly jste nějak? Nebo v Kanadě je to asi jedno.
MZ: „V Kanadě je mnoho národů a my jsme mezi nimi všemi byli tak normálně“.
BZ: „Ale měli jsme jinačí jídlo. Vzpomínám si, že soused, malý kluk za námi přišel, jestli taky může jíst bláto. Mák, spletl si to s anglickým mud - bláto. Ale to ´bláto´miloval“.
A co Vánoce?
MZ.: „Vánoce byly vždycky české. Dělali jsme rohlíčky a pišingrovej dort. A stromeček, mám na něm všechny české ozdoby“.
BZ.: „Ano. A taky, když jsme byli malí, tak rodiče dali na stromeček svíčky. To se v Kanadě nevidí. Tam se na strom dávají jenom světla. Maminka nám dávala na stromek svíčky a zapálila je. Ale dělalo se to jenom na Štědrý večer“.
Kdy jste potom byly poprvé v Česku?
BZ: „Já jsem potom studovala v Moskvě. A tak jsem přijela i do Prahy. Bylo to asi v roce 1980“.
Zaskočilo vás tady něco? Ať už tehdy nebo teď?
MZ: „Já jsem tady byla v roce 1976. Pracovala jsem na olympiádě v Montrealu a potom jsem sem přijela. Moc se mi tady líbilo. Bylo mi tehdy asi 21 let“.
BZ: „My, jak jsme mluvili česky doma, tak když jsme sem pak přijeli, tak nám připadalo, že je tady jsou všichni naše rodina. Protože v Kanadě jen naše rodina mluvila česky a my jsme tady pak měly pocit, že jsou tady všichni rodina“.
Stýkali jste se v Kanadě s nějakými Čechy?
Obě: „Ano! Jezdili jsme na český tábor!“
Jak vypadá kanadský český tábor?
MZ: „To bylo v létě a bylo tam hodně dětí i z takové dálky, jako je Chicago. Ten tábor měl páter Janíček. Bylo nás doma šest dětí, já jsem byla nejstarší, bylo mi 13 let, když otec zemřel. Maminka byla na nás šest sama. Na léto jsme chodili na tábor a ona tam pracovala jako kuchařka, aby tam mohla těch šest dětí mít celé léto s sebou“.
Jak to na tom táboře vypadalo. Jako na tady stany s podsadou a tak?
MZ: „Ano. Každé ráno jsme měli hodiny češtiny, ale jenom tak hodinu a půl. Potom se třeba chodilo plavat. Mluvilo se tam hlavně česky“.
BZ: „Ony taky všechny děti neuměly anglicky, tak se tam mluvilo česky“.
Takže tábory se vám líbily...
BZ.: „Škoda jenom, že se v tom nepokračovalo, přišla pak už jiná generace. Naši rodiče přijeli v roce 1948, druhá vlna pak v roce 1968 a ten tábor pak skončil. Prý už ale znova začal, ale úplně to nenavazovalo“.
Četly jste nějaké české knihy?
MZ: „To je právě to. Já jsem sem přijala, protože se musím naučit číst v češtině“.
BZ: „Ale zase Mařenka má všechny kuchařky v češtině. Sandtnerová, Rettigová, Joza Břízová“.
A vaříte podle toho?
MZ: „Absolutně. Všechny zvyky na Vánoce nebo Velikonoce včetně jídla jsou české. Vždycky, když mám hosty, tak vařím česky“.
Chutná kanadským hostům česká kuchyně?
MZ: „Absolutně, protože je to kvalitní kuchyň. Ale bere to čas, tak to nemůžu dělat každý den“.
BZ.: „Já zase mám cibulák. Všechny talíře a jiný porcelán je cibulák“.
Dovezla jste si jej z Česka nebo se dá koupit v Kanadě?
BZ: „Dá se koupit, ale dá se najít jen těžko. Vždycky, když přijedu do Prahy, tak si kufr vyplním cibulákem“.
Proč jste přijely na kurz do Dobrušky? Co si potřebujete zlepšit?
MZ: „Já čtení. Musím se naučit uvidět slovo a vědět, co to je. Nemám ve čtení rychlost. Čtu pomalu. A hodně mně pomáhá, že vím a ještě se dozvím, kde se dává i/y a tak“.
BZ: „Pro mě je to totéž. Musím se naučit číst češtinu a vůbec se ji pořádně naučit. Když jsem se ji chtěla učit, tak nebylo kde, a tak jsem začala s ruštinou a teď umím psát azbukou a když slyším český zvuk, chci to napsat v azbuce a dělá mi to problémy“.
Kurz potrvá v Dobrušce do pondělka. Na samotný závěr se pak krajané přesunou do Prahy.