Česká škola v kalifornském San Jofé překonává rozdíly mezi generacemi krajanů

I pro děti českých krajanů ve světě začal školní rok - pokud ovšem chodí do českých škol. Jejich síť se neustále rozrůstá a roste i počet dětí, které je navštěvují. Jde už do tisíců. Škola s největším počtem žáků je v městě San José v americké Kalifornii. Před dvěma lety ji spoluzakládala i Iva Crookston, původem z Mladé Boleslavi. Byla hostem ve studiu Radia Praha:

Jak jste se v San José ocitla?

"My jsme tam přišli s manželem, který tam dostal práci. Manžel je Američan, předtím jsme ale žili jinde ve Spojených státech, konkrétně v Utahu."

A jak a kdy jste se do Spojených států dostala vy sama?

"Já jsem se tam dostala v roce 1996. Šla jsem tam studovat. A když jsem se chystala domů, potkala jsem tam manžela."

Co jste studovala za obor a v čem jste pak pokračovala ve Spojených státech?

"Já jsem studovala už v Čechách, tady jsem ale studovala ekonomii. Když jsem přišla do Ameriky, počítala jsem s tím, že tam zůstanu jen chvilku, třeba jen semestr, tak jsem si chtěla spíš udržet jazyky. Já jsem dřív pracovala v Čechách pro německou firmu, tak jsem tam studovala německou literaturu a historii. Pak jsem si k tomu přidala ještě žurnalistiku a reklamu. A nakonec jsem magisterský titul získala v učení angličtiny jako cizího jazyka."

To jsou pěkné skoky, od ekonomie přes němčinu, historii, reklamu až po angličtinu!

"Já jsem začínala v Utahu. Tam jsem na univerzitě učila i češtinu, kurz českého jazyka a historie."

Koho tam bylo možné učit češtinu? Kdo o ni měl v Utahu zájem?

"Hodně lidí. Většinou samozřejmě univerzitní studenti. Třída měla zhruba patnáct žáků. Většinou to byli ti, kteří se chystali do Čech nebo tu už byli a líbilo se jim tu. Většina z nich pak litovala, že tento kurz neměli dřív, protože porozumět tomu, co tu probíhalo v historii, by jim velice pomohlo k tomu, aby se tu lépe orientovali."

Byli to všechno rodilí Američané, nebo mezi nimi byli i potomci bývalých českých přistěhovalců?

"Mezi žáky, které jsem na univerzitě učila, nebyli žádní potomci našich přistěhovalců. To byli skutečně rodilí Američané."

A žijí v Utahu nějací Češi, kteří se tam třeba přistěhovali v 19. století?

"Žije jich tam hodně. Řekla bych, že ten příliv je ale v poslední době. Teď byl zřízen i honorární konzulát v Utahu, takže je tam i zázemí a počet Čechů se tam zvyšuje. Mohu to porovnat i s vnitrozemím a pak s oblastí Kalifornie, kde teď žijeme. Tam je Čechů opravdu hodně. Možná je to proto, že oblast Silicon Valley je kolébkou technologií, takže se tam stahuje hodně softwarových firem. Přivádí to i ty, které pro tyto velké firmy pracují i zde v Čechách. Jezdí tam na nějakou chvilku pracovat a zase pak vracejí..."

Jak si je tu vůbec Američané vybírají? A jak je těžké pro Čechy v tamní konkurenci uspět?

"Je to nesmírně těžké. Není to vůbec jednoduchá záležitost. Lidé si neumějí představit, jaká konkurence tam vládne a s čím se Čech musí potýkat. Tam jsou dvě skupiny. Pokud člověk přichází z České republiky z nějaké nadnárodní společnosti, a když je dobrý, umí jazyk a osvědčil se, tak ho vyšlou na zkušenou do Spojených států, třeba na tři nebo čtyři roky. Možná proto, aby v něm vychovali managera pro Českou republiku. Další skupina jsou ti, kteří tam třeba studovali nebo pracovali na univerzitě a byli úspěšní, takže si jich někdo všimnul. Tam je to ale mnohem těžší, protože mají konkurenci i v asijských státech, v Indii. Tam se lidé rodí se snem dostat se do Ameriky. Velice tvrdě pracují na tom, aby se naučili to, co je potřeba, aby v konkurenci obstáli. Manžel pracuje pro jednu z těch velkých firem a ve svém oddělení, kde je asi čtyřicet lidí, je jediný Američan. Všichni ostatní jsou buď Asiaté nebo Indové. Takže Čech, který se dostane do této konkurence, musí velice tvrdě pracovat."

Je šance pro Čecha, aby se tam dostal opravdu sám, vypracoval se, nebo ho musí objevit nějací lovci mozků?

"Já myslím, že šance tam určitě je. Není to ale záležitost, jak si někdo možná myslí, štěstí nebo první šance. Třeba mezi rodiči, kteří posílají děti do české školy, samozřejmě vidíme tyto případy. To jsou ale rodiče, kteří mají úžasné studijní výsledky a za sebou skvělou kariéru, opravdu se osvědčili. Když se pak někam přihlásili, byli schopní obstát. A jejich firma si řekla, že takového člověka těžko najde."

To jsou tedy lidé, kteří se narodili v Česku, dílem tu vystudovali a pak šli dělat "velkou" kariéru do Spojených států. Setkáváte se tam ale třeba i s těmi, kteří tam jsou ve druhé nebo dokonce třetí generaci? Tam přeci šla poměrně silná emigrační vlna po roce 1968...

"To máte pravdu, po roce 1968 tam přišlo opravdu hodně Čechů. A řekla bych, že i po druhé světové válce. Skutečně tam jsou, sdružují se v mnoha spolcích, například v Americkém Sokole atd. Je úžasné vidět tu komunitu pohromadě. Dokonce jejich vnoučata chodí k nám do české školy. To ukazuje, že i oni chtějí stále patřit do České republiky, alespoň tak, jak je to možné."

Na druhé straně víme, že právě mezi jednotlivými vlnami emigrace bývaly spory a konflikty. Ale také právě ty nově vznikající české školy je dokážou po mnoha letech dávat dohromady. Jak je to u vás?

"Přesně tak to je! My opravdu vidíme obrovský rozdíl mezi starší komunitou, která přišla po roce 1968 z politických důvodů, republika se k nim nezachovala tak, jak by měla, neodcházeli z domova s dobrými pocity. Tam se logicky komunikace a vazba hledá mnohem obtížněji, než u nové generace, která je to schopná překlenout. A vidíme, že když pro ně pořádáme společné akce, tak možná právě kvůli mladé generaci, těm dětem, jsou skutečně schopni se nad to povznést a uvědomit si, že život jde prostě dál. A je tam mnoho dobrého, co se dá najít. Někdy to ale jde až do osobní roviny, my to samozřejmě chápeme a snažíme se dělat, co můžeme. Řekla bych ale, že devadesát procent lidí, se kterými pracujeme, jsou velice otevření lidé a cítí se opravdu jako Češi."