České děti se v zahraničí učí pády i poslední Přemyslovce
3000 žáků v téměř stovce škol se v zahraničí učí vyjmenovaná slova, kde pramení Vltava nebo jak se žilo v českých zemích za Karla IV. Proč se rozhodli věnovat se jazyku země, kam někteří jezdí už jen na prázdniny? Jak takové vyučování probíhá? A jak vůbec vnímají lidé žijící v zahraničí Českou republiku a svou roli v ní?
„Je to tady fajn, učíme se hodně věcí, ale někdy je tam hluk a nedaří se mi pracovat“, popisuje třeťák Hugo Dokládal svoji třídu. Takové shrnutí se hodí na jakoukoliv českou školu, včetně té jeho - České školy bez hranic v Paříži. Děti od 18. měsíců do 9. třídy se do ní každý týden chodí učit česky, povídat si o České republice, hrát stejné hry, jako jejich čeští vrstevníci, slavit stejné svátky a dívat se na stejné pohádky. Rozdíl je jen v tom, že vyučování probíhá jen jeden den v týdnu a do školy se musí v době, kdy mají francouzští spolužáci volno. Podobných škol je po celém světě téměř sto, osm z nich má pak status České školy bez hranic, jejich vzdělání tedy uznává i Česká republika. Znalost jazyka je v utváření vztahu mezi Čechy v zahraničí a Českou republikou klíčová. „Pokud se dítě nenaučí jazyk, nebude mít nejspíš k českému světu tak blízký vztah. Je jednoznačné, že je ve smíšených manželstvích velice těžké naučit se jazyk a udržet jen na vysoké úrovni, pokud chybí externí pomoc. České školy v zahraničí jsou základní hybnou silou toho, aby za 20 let nějací Češi v zahraničí byli“, říká zakladatelka Českých škol bez hranic Lucie Slavíková-Boucher.
Přesné číslo, kolik krajanů ve světě žije, neznáme, podle ministerstva zahraničí se až 2 miliony lidí hlásí k českému původu. Z vlasti odešli jejich předkové třeba už v 17.století. Češi se v zahraničí sdružují v mnoha spolcích a často také pořádají různá setkání a konference. V Senátu se letos sešli na konferenci Diaspora jako partner mateřského státu, kde se řešily problémy vztahu České republiky a Čechů v zahraničí. Podle Lucie Slavíkové-Boucher je práce s diasporou naprosto stěžejní: „Je důležité vědět, kdo je vůbec v zahraničí, jakým způsobem by ti lidé mohli třeba svými kontakty a zkušenostmi rozvíjet spolupráci s Českou republikou. Navíc - bude-li český stát k nim mít pozitivní vztah, budou-li se cítit součástí naší země, budou ji mít rádi a budou o ní pozitivně mluvit. A každý člověk, před kterým zahraniční Čech promluví pozitivně o naší zemi, si to zapamatuje, i když předtím třeba vůbec nic o Česku nevěděl“. Češi v zahraničí, mezi kterými je mnoho českých občanů, dlouhodobě upozorňují na dva problémy - uvítali by možnost korespondenčních voleb, dosud je totiž možné volit na často velmi vzdálených zastupitelských úřadech, a také vznik speciální instituce, kam by bylo možné se obrátit a získat tam například všechny informace, bez obíhání deseti úřadů.
Problematikou Čechů v zahraničí se v tuzemsku zabývá například stálá komise Senátu pro krajany nebo ministerstvo zahraničních věcí, kde je zvláštním zmocněncem pro krajanské záležitosti Jaroslav Kantůrek. Problémy a nástrahy volebního systému a vyřizování nutných záležitostí spojených s životem v zahraničí si uvědomuje a neslyší o nich samozřejmě poprvé. Upozorňuje na to, že v případě korespondenčních nebo elektronických voleb, jde o politické rozhodnutí, které záleží na zákonodárcích. Co se týče případného místa, kde by krajané mohli vyřídit veškeré záležitosti, snaží se ministerstvo organizovat kulaté stoly, při kterých se různé resorty baví o krajanské problematice, a řeší, co mohou v rámci své agendy krajanům nabídnout. Česká republika podporuje také školy v zahraničí, oblíbený letní krajanský kurz, který už roky probíhá v Dobrušce, metodické kurzy pro učitele a různé aktivity spojené s udržováním kulturního dědictví. Přes některé problémy, které ve vztahu Česká republika a Češi v zahraničí existují, jsou krajané na svou zemi většinou hrdí a k faktu, že jsou Češi nebo mají český původ, se rádi hlásí. Vyplynulo to alespoň z ankety Českých škol bez hranic, ve které odpovídalo na 700 respondentů napříč věkovými kategoriemi i kontinenty.