Čeští učitelé v Banátu
Minulý týden začal nový školní rok. Na základních a středních školách v České republice se v něm bude učit na jeden a půl milionu žáků. Sotva se přitom vyhnou i tomu tak protivnému biflování vyjmenovaných slov jako "být, obyčejný, bystrý..." a podobným záludnostem češtiny. A přitom se na mnoha místech světa, a docela dobrovolně, učí češtinu i stovky dětí našich krajanů. Skupina českých učitelů za nimi koncem léta zamířila například i do Banátu. O jejich působení v Rumunsku a srbské Jugoslávii uslyšíte v dnešní krajanské rubrice. Hezký poslech přeje Milena Štráfeldová.
Jaroslav Svoboda učí češtinu v rumunském Banátu s menšími přestávkami už deset let. Nyní působí v největší české vesnici v Rumunsku, v Gerniku, kde učí češtinu asi šest desítek žáků. O historii Čechů v Banátu napsal dokonce i knihu. Zajímalo mne, kolik našich krajanů v Rumunsku žije dnes:
"To se dozvíme z výsledků posledního sčítání lidu, které se konalo letos na jaře. Před deseti lety to bylo přesně pět tisíc osm set obyvatel, kteří se přihlásili k české národnosti. Dnes toto číslo bude zhruba o polovinu menší. Téměř jedna polovina z nich se mezitím vrátila do staré vlasti."
Zažívali Češi v Rumunsku nějakou národnostní diskriminaci?
"Myslím si, že nezažívali. Celé to území, ten Banát, což je velké skoro jako Morava, ten je takovým tavícím kotlem asi osmnácti národů. Rumuni tam sice byli ve většině, ale nikdy nedosahovali padesáti procent. A museli se smířit s těmi ostatními menšinami včetně Čechů. Všechny tyto menšiny způsobily, že jeden bez druhého se neobešel a že tam koexistovali celkem mírumilovně a bez jakýchkoliv větších třenic."
Michaela Sekaninová učí češtinu v další české vesnici, v Eibenthale. Učí zde na prvním stupni, v první až čtvrté třídě.
"Tam je asi 32 dětí. Těch starších je víc, ale čeština je v Eibenthale od pátého do osmého ročníku nepovinná, to znamená, že mi jich chodí asi jen deset."
Baví je to?
"Ti, co chodí na nepovinnou češtinu, tak ti jsou myslím docela zapálení a chodí rádi."
Mluví se tam v rodinách česky?
"Většinou se mluví česky, pokud není smíšené manželství. Pokud maminka je Rumunka, tak většinou se už bohužel mluví spíš rumunsky."
Můžete s těmi dětmi kromě toho, že je učíte česky, mít také nějaké mimoškolní aktivity,m kde třeba poznávají české dějiny a kulturu?
"Já mám mimoškolní aktivity, začala jsem vést oddíl skauta pro dívky. O české kultuře mám nějakou hodinu z češtiny, kterou vymezuji vysloveně na české dějiny a českou literaturu. K vyučování jazyka mám čtyři hodiny týdně a z toho jedná pravidelně věnuji dějinám."
Máte pocit, že třeba ze strany českého státu máte pro svou práci dost velkou podporu?
"Tak až na drobné nedostatky v učebních pomůckách, které mívají pravidelně zpoždění, což nám trošku zkomplikuje vyučování, tak si myslím, že ta podpora je asi v daných možnostech a v dané době asi maximální. Já osobně na Eibenthale si moc nemohu stěžovat, že by o mně nikdo nevěděl a nejevil zájem. My máme trošičku jinou situaci než třeba na ostatních českých vesnicích z toho důvodu, že se nám staví nová škola, na kterou česká vláda výrazně přispívala. Díky tomu ten rok, který jsem zatím prožila v Eigenthale, byl poněkud komplikovanější, protože se učilo v provizorních podmínkách. Často špatně vytopené třídy, děti seděly v čepicích, v rukavicích třeba v pěti stupních. To bylo opravdu dost náročné. Ale já doufám, že se to změní se začátkem školního roku, protože škola bude snad už dostavěná, a musím říct, že velice se o to zasadila asi pomoc z Čech."
Třetím učitelem, který počátkem září odjel učit děti českých krajanů do rumunského Banátu, je Petr Skořepa.
"Já učím vlastně už třetím rokem na vesnici, která se jmenuje Svatá Helena. Narozdíl od starého vlka pana Svobody tam sice nejsem tak dlouho, ale zase jsem udělal jinou věc, že jsem se totiž s jednou místní dívkou oženil. Takže tam jedu vlastně učit děti zdokonalovat se v psané formě českého, ale i trochu tam hospodařím a mám tam i jiné aktivity."
Kolik dětí učíte a jak jsou staré?
"Svatá Helena je vlastně společně s Gernikem největší vesnicí v Banátu. Je tam ve škole ještě přes osmdesát dětí. Já učím hlavně na druhém stupni od 5. do 8. třídy."
Jak mluví česky?
"Česky mluví velmi dobřeJe to tedy čeština, která by nám asi připadala trošičku staromódní, i když to jsou děti, ale psaná forma je na tom podstatně hůř, protože se vlastně určitou dobu vůbec nerozvíjela, tak je tam stále ještě co napravovat."
Čtou se tam třeba české knihy, české noviny?
"Určitě, Já jsem tam cosi jako správce knihovny, z českých knih je tam asi přes čtyři tisíce svazků. S těmi novinami je to trošku horší, sice tam chodí pravidelně, ale rozhodně to není tak, že by se rozšířily mezi lidmi a oni si je sami četli z vlastní vůle, to ne."
Jak je to u Vás s udržováním typických českých svátků a tradic?
"Je to podobně jako na všech vesnicích, všechny ty svátky vlastně ovlivňuje církevní kalendář. Nejvýznamnější jsou asi svátky velikonoční, svátky vánoční. A na Svaté Heleně, to bych si chtěl trošku postěžovat, tam se teď už moc nedodržuje posvícení, ale dlouhou dobu bylo proslavené."
Má to tam oproti Česku nějaké zvláštnosti, něco, co se tady už nedochovalo a tam vlastně kvůli jejich izolovanosti zůstalo?
"Tam se vlastně všechno odehrává v kostele. Není tam třeba to, co je tady tradiční, pomlázka. Ta se tam nedodržuje. Když už děti jdou po koledě, tak jdou navštívit nejbližší příbuzné nebo kmotky, ale že by se obcházelo stavení po stavení, jako je to tady, to vůbec ne."
A na závěr ještě jeden krátký rozhovor s naším učitelem češtiny v Banátu. Tentokrát se ale jedná o část Banátu, která leží v Jugoslávii. Zde už několik let učí Roman Grossman.
"Mé sídlo je v Českém Sele, to je ta nejmenší česká vesnička, která má pouhých 42 obyvatel. Moje působiště je ve třech dalších místech, to jsou Kruštica, Bela Crkva a Gaj. Vedu kurs českého jazyka, který funguje po ukončení povinné školní docházky dětí, které chodí na běžné vyučování v srbské škole. Pak tedy začíná moje výuka, která je někdy až ve večerních hodinách. V Českém Sele na výuku docházejí i starší občané, to mne velice těší. Ta výuka je trošku jiná, protože úroveň českého jazyka u dětí, které já učím, je velmi rozdílná. Já učím více orální metodou, aby se ty děti co nejvíce a nejrychleji seznámily s českým jazykem. U těch starších občanů máme například výuku formou čtení, toho, že si předvádíme nějaké tradice, nebo se učíme vařit. Já vařit neumím, ale mohu ženy seznámit s nějakým receptem a ten potom zkusíme."
Vy tam ale kromě toho, že učíte češtinu, máte i řadu dalších aktivit. Co tam s dětmi děláte?
"Vedu kroužek divadla. V letošním roce jsme hráli divadlo O princezně solimánské, českou pohádku, a Audienci od Václava Havla. Kromě toho je zde jedna velká aktivita, kterou mám hrozně rád, A to je FK Abijan Česko Selo, fotbalový klub, kde jsem místopředsedou. Já bych možná využil této příležitosti k tomu, abych poděkoval jménem krajanů a jménem svým za jeden velký dar - sadu sportovního vybavení pro náš klub. A to bych osobně poděkoval Českému rozhlasu, protože to není otázka peněz, ale otázka takové té psychické podpory. Klub byl obnoven po mnoha letech stagance a ten pocit, že na vás někdo myslí, to je velká věc."
