Dobruška je jako letní chata, kam se se můžeme vrátit

Letní jazykové kurzy v Dobrušce, foto: Zdeňka Kuchyňová

Letošní kurz češtiny v Dobrušce skončil. Je určený zejména krajanům, kteří si přijíždí vylepšit jazyk svých předků, poznávat českou kulturu, zvyky a přírodu. Ale jsou tu i lidé, kteří mají rádi Česko a chtějí se naučit jazyk země, která je něčím zaujala. My jsme se vypravili na začátek i na konec kurzu. Studenti mají za sebou čtyři týdny intenzivní výuky. Stihli navštívit i řadu zajímavých míst, jako třeba Babiččino údolí, pouť v nedalekém Opočně nebo Adršpašské skály.

Kde jinde se učit češtinu, než v rodišti národního buditele Františka Ladislava Heka. I když před lety padla volba na Dobrušku spíše náhodou, protože zdejší středisko mělo zrovna volnou kapacitu. A výuka češtiny tu už zůstala. Letos přijelo 64 studentů, mezi nimi Marta Tomaštíková z Argentinského Buenos Aires:

"Můj tatínek a moje maminka byli Češi. Já jsem se narodila v Argentině. Mám bratra, který je o 15 let starší než já. Doma se mluvilo česky. Říkala jsem něco špatně a bratr se mi smál. Tak jsem řekla, že už nikdy česky mluvit nebudu. A když jsem byla velká, tak jsem viděla, že jsem udělala zle. V Argentině máme dvě profesorky, které k nám Česko posílá a učíme se česky."

Mluví česky i vaše děti?

"Něco mluví, ale ne všechno."

Nepůjdou do Dobrušky?

"Půjdou, já je přivedu."

Mezi studenty v Dobrušce jež už pátým rokem i mexická učitelka hudby Edna Gómezová. Právě ona patří k těm, kteří nemají v Česku žádné kořeny, ale o jejím zájmu o českou kulturu a historii rozhodly Lidice.

Edna Gómezová Ruizová,  foto: Miloš Turek

"V Mexiku je i jméno Lidice a já jsem znala historii Lidic. Jsem učitelka hudby a můj žák zpíval české písničky. Já se je učila foneticky, protože jsem nikdy nemluvila česky. Poprvé až v roce 2009. Teď jsem v Dobrušce po páté. Minulý rok a tento rok jsem byla přímo v Lidicích. A pro mě to bylo fantastické."

Pro studenty kurzu v Dobrušce byla připravena i řada kulturních představení, výletů a tzv. večery národů, kde v češtině představovali svoji zemi. Zastoupeni tu byli i lidé z Chorvatska, kde je česká menšina výborně organizovaná, a mají možnost se jazyk učit. A co se nejvíc líbilo Josifu Beštovi?

"Výlety, víme, že Česká republika má hodně zámků a hradů, české filmové večery a výuka. Učíme se tu nejenom gramatiku, ale taky konverzaci, která nám zlepší češtinu. Vím, že když mluvíme, tak to není vždy v tom pádě, který má být. Ale myslím, že si přes filmy, písničky a konverzaci zlepšíme češtinu a gramatiku."

Neplánujete učit češtinu v Chorvatsku?

"Plánuji. Už jsem koupil deset knih, základní gramatiku. Díváme se na české filmy. Snažíme se, každý den mluvíme česky. Nejen ve spolku, ale taky doma. Když jazykem nemluvíte, tak ho ztratíte."

Česky se mluví i Tunisu, kam se provdala maminka Sarry Zguirové. I ta má na Dobrušku a Česko hezké vzpomínky:

Sarra Zguirová,  foto: Zdeňka Kuchyňová

"Jsou to hrady a zámky, co jsme viděli. Ještě byl nádherný večerní program v Opočně, jazyková noční hra, co pro nás udělali profesoři. Je to cesta po Opočně a musíme hledat svíčky. U každé svíčky je nějaká hádanka. Profesoři mají tradiční český oblek a to je nádherný večírek. To je opravdu jako v pohádce. To si budu navždy pamatovat."

Vlaďka Koreňová učí studenty v Dobrušce už 15 let. A jak říká, mnozí se vrací opravdu často:

"Je tady paní Margaretta Supik z Baltimore z Ameriky, která sem přijela s manželem. Ten měl kořeny v České republice, ona vůbec ne, ale tak se jí čeština zalíbila, že už je tady po čtrnácté. Dál se češtině věnuje i v Baltimore, kde jsou krajané a kurzy českého jazyka. Sama už také začala vyučovat začátečníky."

Vedoucí kurzu Vlaďka Koreňová,  foto: Zdeňka Kuchyňová

Poslední den výuky patřil na kurzu v Dobrušce Dnu jazykové samostatnosti.

"To je závěr výuky. Studenti jsou rozděleni do skupin, vylosují si jméno vesnice nebo města, kam se musí sami vypravit. Musí si zjistit, jak se tam dostanou a plní tam úkoly. Mají zjistit, jestli je tam škola, restaurace, kolik stojí třeba nejlevnější jídlo v restauraci, kolik nejdražší, vyfotit, co všechno po cestě vidí. Myslím, že i pro ně to je velice zajímavé a má to úspěch."

Některé skupiny si vylosovali větší městečka, jiní malé vesničky se stovkou obyvatel. Představit vesničku Janov přišel i Karel Krejčí z chorvatské Nové Hradišky.

"Janov je taková krásná malá víska, a co jsme tam viděli, to vám poví Ivona, Harmony a Nataša."

A představení Janova včetně fotografií začalo:

Jedna z prezentací v rámci Dne jazykové samostatnosti na letních dobrušských kurzech,  foto: Zdeňka Kuchyňová

"Tady jsme byli moc smutní, protože nám ujel první autobus, tak jsme museli jet druhým v deset hodin. Na cestě do Janova můžete vidět pole a krásnou přírodu. První, co jsme při vstupu do vesnice viděli, byly slepice, husy a kachny. V Janově bydlí 116 lidí, 18 z nich jsou děti. Josef Macek je starosta Janova. Je to klidná vesnice, která není v kontaktu se světem. V Janově nejsou žádné školy, lékaři, restaurace ani kavárny. Obyvatelé musí cestovat do nejbližšího města, aby zařídili všechno, co potřebují. Jediná věc, kterou jsme v Janově našli, byla veřejná knihovna, ale byla zavřená. Našli jsme taky obecní úřad, ale taky byl zavřený. Je tady kaplička, ta nebyla zavřená. Protože je to malé město, všichni se znají a všichni jsou přátelé. Děkujeme za pozornost."

Konec kurzu byl slavnostní, každá třída si připravila své vystoupení, hudební nebo divadelní, zazněly i české písničky. Na závěr kurzu přijely i návštěvy z Univerzity Karlovy, ministerstva školství a z ministerstva zahraničí zmocněnec pro krajany Karel Kühnl:

"Myslím si, že ten čtyřtýdenní kurs, který jste tady absolvovali, je takové minimum. Někam vás posouvá a já vás prosím, abyste znalosti předávali dál, mezi svými spolukrajany, mezi Čechy v zahraničí. Já vás mohu ujistit, že spolu s ministerstvem školství bude ministerstvo zahraničí tuto činnost i nadále podporovat. My jako ministerstvo zahraničí především v místě, kde žijete. Ministerstvo školství zase více tady. Já vám přeji šťastnou cestu domů, krásné vzpomínky na Dobrušku a ČR, kam věřím, se budete i nadále vracet."

Zmocněnec pro krajanské záležitosti Ministerstva zahraničních věcí ČR Karel Kühnl,  foto: Zdeňka Kuchyňová

Kurz češtiny skončil. Příští rok čeká na studenty už jubilejní 25 ročník. U zrodu kurzu stála Alena Obstová. Jak to vlastně všechno začalo?

"To byla veliká náhoda. Před tím došlo k tragické události v Černobylu. V jeho okolí bydlelo mnoho Volyňských Čechů. Dali se dohromady a požádali prezidenta Havla, jestli by se směli vrátit do zěmě svých předků. Vláda svolila a bylo třeba je pomoct začlenit. Proto bylo rozhodnuto, že se uspořádá jazykový kurz pro zájemce, kteří se budou chtít vrátit do ČR, aby mohli co nejdříve nalézt práci a zároveň i pro ty, kteří se chtějí vrátit zpět na Ukrajinu a pokračovat tam dál v krajanské činnosti."

Kolik přišlo lidí na první běh?

"První běh jsem shodou náhod učila já. Jsem absolventka střední školy, kde jsme měli ruštinu. Říkali: budeš jim dobře rozumět. Ale vůbec jsme ruštinu nepotřebovali, protože všichni mluvili perfektně česky, ale tak, jak mluvily naše babičky. Byla to taková krásná jazyková konzerva. Původně jsem vůbec nevěděla, co je budu učit, protože jsem neznala jejich úroveň češtiny. Ale znala jsem seznam, a to byl samý inženýr, samý lékař, takže jsem věděla, že přijede skupina velice vzdělaných lidí a také doopravdy přijela. Velká část z nich tady bydlí a s většinou z nich jsme velice dobří přátelé. Protože měl kurz dobrý ohlas, tak krajané požádali o to, zda by se mohl opakovat, ale pro děti krajanů. Na čtvrtý kurz, to bylo v roce 1994, přijela skupina krajanských učitelů z našich menšinových škol v zahraničí. Byli také velmi spokojeni a dalším rokem už přijeli první krajané ze zámoří, z Argentiny, z Kanady. A tak se to postupně rozrůstalo. Byly roky, kdy bylo třeba třicet stipendijních míst a hlásilo se na ně 180 lidí z celého světa. Dnes máme 60 stipendijních míst a k tomu ještě 20 na čtrnáctidenní pobyt, který se pořádá v Praze a je určen jenom pro učitele a pro ty, kteří aktivně používají při své činnosti s krajany český jazyk, knihovníci, faráři, a další."

Kolik je v tomto posledním kurzu lidí?

Závěrečné vystoupení kurzistů,  foto: Zdeňka Kuchyňová

"Máme několik samoplátců a 60 stipendistů. O kurz je zájem. 69 států už vyslalo své zástupce k nám na tyto kurzy. Slovo Dobruška je ve světě velice známé a mezi krajany slovo Dobruška znamená dobrý jazykový kurz."

Slyšela jsem od učitelů, že tady také v prvních ročnících probíhaly ochutnávky národních kuchyní. To už by v tomto počtu asi nešlo.

"Budete se divit, ale ta tradice zůstala. Pořádáme minimálně jeden krát týdně tzv. večer národů, kde několik krajanů z určitých států seznamuje ostatní s životem ve své zemi, s krajanskými aktivitami a s tím, co je typické. A protože na kurs jezdí většinou více žen, tak připraví i něco dobrého. Buď přivezou něco připraveného, jako letos Řekyně řecké zákusky, nebo nám tu argentinské studentky vařily, smažily, pekly. My se zase snažíme seznámit je s tradiční českou kuchyní, takže mají svíčkovou, ovocné knedlíky, knedlo zelo vepřo, to vše tu ochutnají."

Studenti mají i výlety za kulturou, za památkami. Čím jsou nejvíc překvapeni?

"Na tom je postavený ten náš kurs. Za čtyři týdny můžete těm studentům otevřít náhled na češtinu, trošku je seznámit se systémem gramatiky, aby se, až budou pokračovat ve studiu doma, dokázali v gramatice orientovat. Naučíme je základní komunikační fráze, jak se neztratit v obchodech, u lékaře, aby si vše uměli zařídit. Do hloubky je češtinu naučit nemůžete, ale můžete je naučit lásce k jazyku. Jazyk, to je i styk s českými lidmi, s českou historií, s českou přírodou. A my jsme si dali, jako jeden z nejdůležitějších úkolů pro kurz nějak podpořit v lidech hrdost na to, že mají české kořeny. Že jejich předkové přišli do těch vzdálených zemí z této maličké země uprostřed Evropy, která je krásná, že se mohou vrátit domů s pocitem, že mají být doopravdy na co hrdi. Jezdíme na výlety, poznáváme historii, seznamujeme se s literárními díly. Co je snad nejvíc překvapuje, je naše příroda. Máme v okolí a pod Orlickými horami překrásnou přírodu. Vysoce hodnotí čistotu našich měst a vesnic a přátelské vztahy Čechů k nim. Když odjíždějí, tak mi říkají: Aleno, my jsme sem přijeli na kurz, my jsme sem přijeli jako hosté do ČR, ale my už odjíždíme jako Češi. Lidé nemohou pochopit, jak je to možné, že tito lidé o prázdninách, o svých dovolených jsou ochotni čtyři týdny věnovat tomu, že v teplých dnech, kdy ostatní jsou na koupališti, oni sedí ve třídě a studují českou gramatiku. Také se učí písničky, protože na nich se čeština dobře učí. To je radost takové lidi učit. K srdci mi přirostou všichni. Máme tu několik studentů, kteří se každoročně vracejí na náš kurz. Říkají, škola v Dobrušce, to je naše víkendová letní chata, kam se můžeme vrátit. Je to nás druhý domov, je to naše léto. Ti lidé se vrací nadšeně domů a ten svůj vztah potom propagují mezi dalšími lidmi a určitě se to potom naší republice vrací."