Eva Sitta byla v Československu úspěšnou herečkou, přesto emigrovala do Austrálie
Jmenovala se Eva Píchová, později používala umělecké jméno Eva Sitteová a vystupovala v Městských divadlech pražských. Diváci si ji ale pamatují i z řady filmů a televizních inscenací, hrála například ve snímcích Zrcadlení, Stín létajícího ptáčka, Já jsem stěna smrti nebo Eva, Eva. V 80. letech ale s manželem odešla do emigrace a rodina se brzy usadila v Austrálii. Dnes je tam Eva Sitta populární herečkou a na svém kontě má hlavní role ve filmu i v těch nejsledovanějších televizních seriálech. O svých začátcích v australské emigraci vypráví v rozhovoru pro dnešní rubriku:
Byla to původně vaše volba? Chtěli jste rovnou do Austrálie?
"My jsme mohli zůstat v Západním Německu. Měli jsme tam dobré přátele, kteří nám jako rodině velmi pomáhali. Můj manžel už tenkrát byl zahradní architekt, vystudoval v Lednici a už jako student vyhrál prestižní soutěž. A Němci si ho i jeho práce nesmírně vážili. Velmi nám pomohli a mohli jsme zůstat v Německu. Možná, že to ale byl můj nápad, říkala jsem, že když už jsme odešli z domova, měli bychom jít někam jinam. A tenkrát v Německu velmi propagovali Austrálii jako zemi, která je mladá, velmi progresivní, s krásnou přírodou. Popisovali klima, tři čtvrtě roku je v Austrálii krásné počasí. Pro mne byl velmi důležitý vzkvétající filmový průmysl. Takže tohle všechno jsme dali nějak dohromady a požádali jsme australskou vládu o emigraci, nebo abychom mohli imigrovat do Austrálie."
Bylo to začátkem 80. let bez problémů?
"Ano, bylo to bez problémů, protože Austrálie v té době byla otevřená. Zvláště Evropanům a vzdělaným Evropanům, protože pak do nich nemusela investovat. V té době měla Austrálie velmi velkorysou politiku multikulturismu. Museli jsme tedy projít určitými zdravotními testy, protože si přáli, aby ti lidé byli zdraví, protože pak to není zátěž pro jejich zdravotní systém. My jsme tím prošli, všechny testy jsme absolvovali. Tenkrát se nemusely dělat jazykové testy. A když nás země přijala, museli jsme podepsat smlouvu, že tam zůstaneme dva roky, protože nám australská vláda coby novým Australanům zaplatila letenku a po příjezdu do Austrálie velmi pomohla. Šli jste do hostelu, kde měl člověk zařízené ubytování. Jakmile si našel práci, hned měl nárok na byt, který byl v pěkné části, byl plně vybaven. Mohli jste tam ale zůstat jen půl roku, protože to bylo v podstatě téměř zadarmo. Po půl roce jste ale musel odejít a už se starat sám o sebe. Australská vláda také nabídla zadarmo anglické kurzy, takže po této stránce ta země tehdy měla velmi velkorysou imigrační politiku."
"Můj manžel tenkrát ve své profesi získal práci po třech týdnech, protože zahradní architektura je velmi podobná architektuře. Takže vzal své plány a obešel několik firem a oni ho přijmuli. On měl velkou zkušenost a v té době zahradní architektura v Austrálii nebyla příliš pokročilá ve srovnání s Evropou. Bohužel došlo k tomu, že u té firmy příliš dlouho nevydržel. Je to člověk, který, když zásadně s něčím nesouhlasí, tak to prostě řekne. Tím si znepřátelil šéfa a ten se s ním bohužel rozešel. Pak pro něj byla dost nepříjemná doba, kdy jeho ego bylo vyvedeno z rovnováhy, protože najednou byl nikdo. To nebyla Evropa, kde ho všichni znali. Musel začít úplně znovu a myslím, že tenkrát to bylo pro něj dost obtížné. Po několika měsících ale znovu našel práci u architektonické firmy a ti ho přijali velmi velkoryse. Dodnes se s těmi lidmi přátelí a je v pracovním kontaktu. Takže bych řekla, že ty začátky pro nás v podstatě nebyly příliš traumatické. Spíš z mého pohledu bylo myslím to trauma v tom, že jsem všechno ztratila. Hlavně kulturní identitu, kterou jsem pak objevila. Česká kulturní identita je pro mne strašně důležitá. A když jsem ji ztratila, uvědomila jsem si, že moje podstata se hrozně otřásla, jako dům při zemětřesení. A trvalo mi dlouho, než jsem nabyla rovnováhu, protože já v podstatě žiju uměním. Zajímám se o výtvarné umění, literaturu, hudbu. A protože jsem z Moravy, miluji lidové písničky a cimbálovku. A najednou tam nebylo nic! Já jsem najednou vůbec nevěděla, co mám dělat. Měla jsem ale malé miminko, tak jsem měla jiné starosti. Učila jsem se velmi houževnatě angličtinu. Za první peníze, které jsem sama vydělala za to, že mne nějaká studentka filmové školy přizvala ke spolupráci, jsem si najala učitelku angličtiny, herečku, která mi pomohla s výslovností. Věřila jsem, že když se naučím řeč, bude svět opět můj. Já jsem zde, v Československu, měla velké štěstí, protože jsem byla absolventkou velmi prestižní dramatické školy, Janáčkovy Akademie. Začala jsem hrát ve filmu ve 20 letech, obsazovali mne výborní čeští režiséři, hrála jsem hlavní role. Hrála jsem s herci jako Václav Voska, Irena Kačírková, Viktor Preiss, František Němec, celá plejáda vynikajících herců v Městských divadlech pražských, kteří jsou zapsáni do historie herectví a divadla. Později ve filmu pan Kemr, paní Galatíková, pan Haničinec a spousta dalších herců. Takže já jsem měla obrovité štěstí a vlastně až v Austrálii jsem si to nějak uvědomila. Já nejsem z rodiny hereckých generací, to znamená, že jsem to dokázala jenom svým talentem a velkým štěstím a s tím, že lidé asi viděli, že do mne je dobré investovat. Dávali mi práci, protože viděli, že jsem nadějná mladá herečka. Tím jsem tu práci získávala. Já jsem neměla za sebou nikoho. Pak jsem se zpětně dívala, jak obrovské štěstí jsem měla. Je ale pravda, že tenkrát i teď na sobě neustále pracuji, jako herečka i jako umělec. Neustále hledám inspiraci, protože mne to zajímá, protože je to strašně důležité pro umělce. V jakémkoliv oboru."
V příští rubrice Češi v zahraničí bude Eva Sitta vyprávět především o svých australských rolích i o životě v exilu.
