Exil.cz: Do světa! Ochranov
Zdálo by se, že tvrdá rekatolizace, kterou po Bílé hoře v českých zemích nastolil Habsburk Ferdinand II., evangelíky a jejich víru docela potře. Většina lidí navíc tehdy měla mnohem přízemnější starosti, než jsou teologické rozdíly v přijímání pod jednou a pod obojí.
Evropa trpěla nekonečnými boji třicetileté války. Její jihovýchod přitom ohrožovali Turci. Válečné útrapy, neúroda, hlad i epidemie zdecimovaly leckde obyvatelstvo na pouhou třetinu. Liduprázdné vesnice zpustly, nebylo nikoho, kdo by obdělával půdu. Evropě hrozil skutečný rozvrat, jehož dosah si dnes už sotva umíme představit.Je tedy celkem pochopitelné, že pod všemi těmito hrozbami Habsburkové (a nejen oni!) utužovali svou vládu. Teprve po třicetileté válce se z venkovského lidu stali opravdoví nevolníci. Jejich robotní povinnosti se zmnohonásobily. Zatímco poddaní Petra Voka na začátku 17. století museli robotovat sotva několik dní v roce a rožmberský velmož je od této povinnosti ještě osvobozoval, patent císaře Leopolda z r. 1680 ukládal robotu na tři dny v týdnu! A s tím souvisel i tlak na jednotu víry. Po pravdě je ale těžké si představit, že by režim, který se snaží kvůli vlastnímu přežití moc co nejvíc centralizovat, současně ponechal na vůli svých poddaných, čemu a jak budou věřit! Cuius regio, eius religio, tedy zásadu čí vláda, toho náboženství, potvrdil i vestfálský mír z 1648, který tu strašnou třicetiletou válku ukončil. Pro české země to znamenalo jediné – budete katolíci, a basta!
Doba, kterou tak výmluvně (a tendenčně) vykreslil Jirásek v Temnu, přitom tak docela temná nebyla. Bílá hora sice ukončila éru kvalitních bratrských škol, současně se tu ale rozšiřuje síť neméně kvalitních škol vedených katolickými církevními řády. Hlavně jezuité se zasloužili o to, že z jejich gymnázií a vysokého učení vycházela celá tehdejší česká intelektuální elita. A nestudovala se tu jen věrouka! Také matematika, silozpyt, lučba, biologie nebo astronomie. Byli to navíc právě jezuité, kdo se jako první věnovali sběru českých lidových písní, říkadel a pohádek, aby tak zachránili český jazyk. Pověstný pater Koniáš zakázané knihy nejen pálil, současně ale pečlivě dbal o to, aby se vždy nejméně jeden exemplář uchránil pro studijní účely. V samotných Čechách a na Moravě je sice povolena pouze katolická víra, ve Slezsku nebo západních Čechách ale mohou věřící vyznávat i víru evangelickou. Nikdo je za to příliš nepronásleduje.
Roku 1774 císařovna Marie Terezie svým Všeobecným školním řádem zavádí dokonce školní povinnost pro všechny děti od šesti do dvanácti let, bez ohledu na pohlaví! V roce 1790 do školy chodilo už 142 tisíc žáků, necelé dvě třetiny všech školou povinných dětí. V prvé řadě šlo samozřejmě o ekonomické zájmy státu, protože alespoň elementárně vzdělaný nevolník je lepší pracovní silou nežli nevolník zcela negramotný. Už jen proto se žáčci učili i základům hospodaření a průmyslu. Vzdělanost má ovšem multiplikační efekt: ne náhodou se z českých zemí během relativně krátké doby stala nejsilnější hospodářská základna celého rakouského mocnářství! Před jeho zánikem vznikalo v Čechách a na Moravě celých 70 procent veškeré jeho průmyslové produkce. Podpora vzdělanosti se ale na druhé straně mocnářství také poněkud neblaze vrátila, jako ten pověstný bumerang. Rostoucí vzdělanost znamená totiž i rostoucí sebevědomí. – To ale předbíháme…
Ochranov
Malé parkoviště uprostřed města, které má dnes kolem pěti tisíc obyvatel, je pečlivě umetené. Posádka tří aut, která tu stojí v letním horku, nejspíš zamířila do blízké restaurace. Jediné široko daleko, jak záhy zjistíme. Samo náměstí je ve spalujícím slunci liduprázdné. I my zvolíme jen malý poznávací okruh: zvonice s nápisem, že právě tady stál první dům; bratrský sbor. Vlastně ani nepřipomíná kostel, jeho věžička se nijak příliš nevypíná nad okolní zástavbu. Ubytovna pro misionáře, kteří si sem přijeli pro posilu nebo jen tak odpočinout; jeden či dva domovy pro seniory, bývalý dům vdov. To je ovšem jedna z největších staveb ve městě, vdov tu kdysi muselo žít hodně… Zámeček, který dnes slouží jako ústřední archiv zdejší větve Jednoty bratrské, zvané Unitas Fratres. - A hřbitov. Vede k němu alej starých stromů. Nikde žádný McDonald, Starbuck Coffee, dokonce ani pivnice Heineken, nikde po cestě Lidl nebo jiné unifikované prodejny diskontních řetězců. Není tu ani vietnamská Večerka. Zato všude až chorobný pořádek, v oknech i v zahrádkách jsou spousty květin, a pokud by tu člověk zapomněl kolo, najde je určitě na stejném místě i za rok. Jen by z něj místní obyvatelé nejspíš otírali prach… Protestantský duch pořádku, poctivosti, odpovědnosti a píle by se odtud dal vyvážet. Jsme v Herrnhutu, neboli Ochranově.
Ne všichni evangelíci se totiž nechali tvrdými opatřeními Ferdinanda II. a jeho nástupců skutečně přesvědčit ke katolické konverzi. Navenek sice chodili ke zpovědi, za trámem na půdě ale stále skrývali kralickou šestidílku. Evangelická víra v Čechách a na Moravě tak stále žila, i když v utajení. I Jednota bratrská měla svůj underground! Za vlády císaře Karla, otce Marie Terezie, se ale stále větší počet evangelíků rozhodoval raději pro odchod ze země, než aby dál žili v náboženské přetvářce. Mířili přitom často do Lužice, Saska a Pruska, tradičních zemí, kam odcházeli uprchlíci už bezprostředně po Bílé hoře.
Jedním z míst, kde se evangelíci udrželi i na začátku 18. století, byl severomoravský Fulnek. Právě tady před lety působil Jan Amos Komenský, nežli z českých zemí odešel do polského Lešna. A na Fulnecku a Novojičínsku kolem roku 1720 žil i jeden z potulných kazatelů Jednoty bratrské Kristian David ze Ženklavy. Pocházel sice z katolické rodiny, sám ale při setkáních s členy Jednoty dospěl ke konverzi. A protože to byl nejspíš rázný člověk, rozhodl se jednat! S několika svými přívrženci se přes Slezsko vydal na západ. Přijal totiž nabídku Mikuláše Ludvíka hraběte ze Zinzendorfu a roku 1722 na jeho pozemcích nedaleko Žitavy založil osadu Herrnhut. V překladu Ochranov. Se svými přívrženci z Fulneku přitom musel urazit zhruba 350 kilometrů, převážně pěšky. David se později na Moravu ještě několikrát vrátil a do Ochranova přivedl další poutníky. Do roku 1732 jich sem, opět pěšky, přišlo několik set.
Je tu několik faktů, u kterých přitom stojí za to se zastavit. Zinzendorfovi, jehož výchovu v mládí silně ovlivnil pietismus, bylo v době založení Ochranova pouhých dvaadvacet let! Už tehdy ho ale zajímaly sociální a náboženské reformy. Výstavbou nové obce se zřejmě chtěl vrátit až kamsi k původním zdrojům křesťanství, ke společnému prožívání víry a k vzájemné rovnosti. A ačkoliv se původně držel luterství, při četbě Komenského spisů došel k tomu, že jeho představy naplňuje spíš Jednota bratrská. V r. 1737 byl dokonce vysvěcen na jejího biskupa, světil ho sám Komenského vnuk Daniel Jablonský. Hrabě Zinzendorf si tím od svého luterského okolí pochopitelně vysloužil nedůvěru, byl podezírán z odpadlictví, jeho ochranovský experiment se zprvu znelíbil i úřadům…
A že šlo o experiment, vyplývá už jen z toho, jak se v Ochranově žilo. Celá existence tohoto společenství byla soustředěna kolem sborového domu. Svobodní muži žili pohromadě v domě bratří, svobodné dívky a ženy v domě sester. A vdovy, jak už bylo řečeno, v domě vdov. Čerstvě sezdaným párům pomáhali postavit dům všichni ostatní. Práce i modlitby byly společné, s důrazem na slovo společné. Vzájemná rovnost je dodnes vidět i na ochranovském hřbitově. Je tu pochováno na šest tisíc lidí a každý, s výjimkou hraběcí rodiny, tu má jen prostý kámen se jménem, zasazený do trávníku. Muži vlevo, ženy vpravo. Trochu to připomíná válečný hřbitov…
Jedna věc je tu ale trochu matoucí. Ačkoliv se o obyvatelích Ochranova mluví jako o českých náboženských uprchlících, ve skutečnosti to byli Němci. Dokazují to i pískovcové desky na hřbitově – leží tu Schneider, Fritsche nebo Schenk, Liebichové, Kunzové či Uhlmannové. Žádný Novák, Jelínek, Procházka. Je to zřejmě důsledek zmatku v pojmech, k němuž došlo poté, co čeští obrozenci v čele s Jungmannem dali před zemským vlastenectvím přednost tomu nacionálnímu, danému jazykem. Čechem najednou už nebyl ten, kdo se narodil a žil v českých zemích, ale jen ten, kdo mluvil česky. Jaké následky tato změna optiky bude jednou mít, si není těžké domyslet…
A aby těch zmatků nebylo málo, potomkům těchto německých poutníků, kteří v Lužici založili „českou“ obec Herrnhut, se bude ve světě říkat Moravští bratři. Obnovená Jednota bratrská v Ochranově se totiž věnovala i misijnímu dílu. Už Kristian David ve 30. letech 18. století odešel jako misionář do Grónska, kde obracel na víru Eskymáky. První eskymácký manželský pár, který přijal křest, leží dodnes na herrnhutském hřbitově! I první biskup obnovené Jednoty David Nitschmann, zvaný Tesař, působil v misiích. Doputoval do Ameriky, kde založil dnešní centrum Moravských bratří v Bethlehem. Ameriku navštívil i sám Zinzendorf. Misie Unitas Fratres byly založeny v Západní Indii i mezi severoamerickými indiány nebo černými otroky na Surinamu. Moravští bratři působili na Aljašce, v Karibiku i v Amazonii, v Jižní Africe i v Tibetu, dokonce i v Rusku…
Sám Ochranov je dnes ryze německý, české slovo tu člověk uslyší jen od turistů. Z Liberecka to sem nemají daleko. Ze zvědavosti, a snad i trochu z nostalgie, tu navštěvují zdejší hřbitov, Komenského knihkupectví nebo Etnografické muzeum s exponáty z míst, kam misionáři ve světě zabloudili. K Moravským bratřím se v celém světě dnes hlásí přes osm set tisíc lidí, mají své kostely, školy, nemocnice i útulky pro lidi bez domova. Jsou tak paradoxně jednou z nejsilnějších českých stop ve světě, byť původu německého. Není to námět k zamyšlení?
