Exil.cz: Johana se vydává za moře (literární vsuvka)

„Johano, kde zas vězíš!“ zlobí se paní Magdaléna ten den snad už potřetí. Ta holka se pokaždé někde zašije, jako by nevěděla, co je všude kolem práce! Zrovna dnes, když se chystají na takovou událost! Paní Magdaléna je od rána v jednom kole…

Pravda, dům smýčí už skoro týden. Pavučiny tentokrát vymetla i na půdě! A toho prachu a špíny, co bylo za almarami a truhlami! Však se s nimi taky už pěkných pár let nehýbalo. Vlastně celou tu dobu, co bydlí v saské Pirně. Děti mezitím odrostly…

Oba kluci byli ještě malí, když s nimi po Bílé hoře z Čech utíkala. Ještě teď ji z toho občas mrazí. Kolik jen zažila strachu, než se dostali k zemským hranicím! Bála se, aby je nechytili císařští vojáci. Byly prý i takové případy. Vojáci pak ty ubožáky obrali o všechen majetek, kolikrát zachránili jen holý život. A někdy ani to ne! A u ní, snachy jednoho z direktorů stavovského povstání, by císařští žádné ohledy nebrali. – Oddechla si, když jejich kočár minul hraniční kameny. Tehdy se jí zdálo, že to nejhorší už mají za sebou.

To ale ještě nevěděla, co všechno je čeká v Pirně! – První noc s dětmi přespala v komoře, do které by doma nestrčila ani posledního pacholka. Smrdělo to tam myšinou, z trámů visely cáry zaprášených pavučin a polovina skleněných tabulek v oknech byla vytlučená. Byla přitom taková zima, že jim voda ve džbánu do rána zamrzla. Dveře se ke všemu nedaly pořádně zavřít, a tak paní Magdaléna v noci samým strachem ani nezamhouřila oka. Co jen s nimi bude? Pánbůh mne netrestej, říkala si, tohohle trápení nás ale mohl pan tchán Kaplíř ze Sulevic ušetřit! Ve svém věku si už měl dát s politikou pokoj! - Kdyby v tu chvíli věděla, jak hrozně sám skončí. Že ho, šestaosmdesátiletého starce o berlích, vyvedou v osudný den 21. června L.P. 1621 na staroměstské popraviště a tam mu kat Mydlář setne hlavu. A to ho ještě nečtvrtili! Když o tom Magdaléna uslyšela, padla, jako by ji podťal. Kolik dní pak nebyla k utišení!

Nakonec jí ale nezbylo, než se znovu sebrat a postavit na vlastní nohy. Peněz, které s sebou stačila odvézt z Čech, totiž povážlivě ubývalo. V Pirně bylo pro exulanty draho! Místní lidé zle využívali toho, že se ti ubožáci neměli kam vrtnout. Za chleba, hlávku zelí, kus slaniny nebo pivo tu zaplatila dvakrát, třikrát tolik, co doma. A bydlení? – Hrůza! To už sice se synky nepřespávala v té díře plné pavouků jako první noc, i tak ale musela vystačit se dvěma světničkami v podkroví u jednoho pekaře, až skoro u hradeb. Ona, vdova po rytíři Albrechtu Kaplíři ze Sulevic, která mívala v Praze celý dům!

Paní Magdaléna z Údrče si ale naštěstí věděla rady. Ne nadarmo ji její paní matka vedla doma ke každé práci. Cestou do města na trh tak co chvíli nakoukla do pekárny, kde na dlouhých prknech chladly bochníčky zdejšího bílého chleba. Vlastně to nebyl chleba, spíš jen taková drobivá buchta, ani pořádnou chuť to nemělo. Jako by člověk jedl papír nebo co! A ani pořádné pletýnky sypané mákem nebo ořechové rohlíčky tu neznali! - Tak si jednoho dne oblékla zástěru, vyprosila od pekaře trochu tmavé mouky, kvásek a kmín, a za pár hodin si už kluci pochutnávali na chlebu, na který byli zvyklí z domova. I pekař, starý mužský, kterého to věčné vstávání ve tři ráno už dlouho zmáhalo, ochutnal. Nejdřív jen opatrně, jako by se toho českého chleba trochu štítil, pak ale překvapeně zvedl obočí. Na další pečení už dal paní Magdaléně dvakrát tolik dobré mouky, napekla z ní celé čtyři pecny. A hned je roznesla po známých exulantských rodinách, kde ještě nebyli s penězi docela na dně. A všechny je rozprodala, co by se styděla? Každý se teď musí o sebe postarat, jak umí! Když pak před pekaře vysázela na stůl pěknou řádku mincí, zvedl obočí podruhé.A od té doby už paní Magdaléna z pekárny neodešla. Po celé Pirně se rychle rozneslo, že u hradeb se peče chleba, do kterého je radost se zakousnout. A brzy přibyly i ty pletýnky, rohlíčky plněné ořechy, makové buchty a všelijaké další pečivo, které tak sladce připomínalo ztracený domov. A světe, div se! – kupovali je tu nejen čeští uprchlíci, kterým ta dobrota málem vháněla slzy do očí, ale zvykli si sem chodit i jejich sasští sousedé. Pekař musel už za pár týdnů přistavět další pec, aby tak velký zájem uspokojil. Celý přitom omládl…

Bylo to vlastně nasnadě, když po roce, sám vdovec, požádal paní Magdalénu o ruku. Úplně se přitom zakoktal, dobře věděl, že tady míří hodně vysoko. Vdova po rytíři ze Sulevic, ze starého vladyckého rodu, ale kupodivu neodmítla. Byla sice jen ženská, školy neměla, zato jí zůstal zdravý rozum. A tak si dřív než mnozí učenější exulanti spočítala, že se do Čech a ke svému původnímu majetku už co živa nedostane. Ten mstivý Ferdinand to zkrátka nepřipustí! Tím, že nechal na Staroměstském rynku tak teatrálně popravit pány direktory, jakémukoliv budoucímu smíru sám zabránil. Neváhala proto ani chvilku a pekařovu nabídku přijala. Svatba to ale přeci jen byla docela tichá a nenápadná…

Věděla, že nad ní pak mnoho jejích bývalých přátel z Čech ohrne nos! Taky ale viděla, jak jim často docházejí poslední peníze na živobytí. Ženy z panských rodů už dlouho chodily v jedněch šatech, jejich dětem byly kalhoty i kabátky dávno krátké a mívaly děravé boty. Jen ta rodová pýcha jim zůstala. A naděje, že se snad přeci jen jednou zase všechno otočí… - Zato Magdaléně se dařilo. Pekařské peci už ani nevychládaly, najala další dva tovaryše, rozšířila krám. Dala taky do pořádku celý dům, i ty cínové konvice a malované sklínky, které nahonem pobrala při útěku z Čech, teď konečně měla kde vystavit! I strojit se mohla jako kdysi, i když s parádou to nikdy nepřeháněla. Kde by na ni taky při tom každodenním shonu vzala čas? Zato svým synkům mohla dopřát dobré školy. Právě teď se jí Oldřich vrací ze studií ve fríském Franekeru! Skončil je se samými eminenc! Magdaléna chystá na jeho počest velkou oslavu. Přijede na ni i jeho bratr Zdeněk, toho ale čeká ještě alespoň rok na vysokém učení v Leidenu. Magdaléna může mít ze synů jen radost!

Jen s tou Johanou má trápení! Vzala ji k sobě jako děvčátko, když jí krátce po sobě v exilu zemřeli oba rodiče. Dceru si ostatně paní Magdaléna vždycky přála, a Johanka byla navíc ze vzdálené přízně. Těšila se, že kolem sebe zase uslyší dětský smích i jak si tu malou pokaždé nastrojí, než spolu půjdou v neděli do kostela. A ani pekař neměl námitky. Sám děti neměl a Johanka mu dělala jen radost. Rád s ní chodil na večerní procházky po hradbách, povídali si přitom o všem možném. Líbila se mu její zvídavost. To děvčátko mu kolikrát dalo takovou otázku, že nad ní musel přemýšlet celé dny! Dokonce Johance kvůli tomu koupil knížku, byly v ní obrázky z cizích zemí.

Tohle se však paní Magdaléně pranic nelíbilo! Na co jsou mladému děvčeti knížky? Kromě modlitebních, samozřejmě. Ty se patří číst. K čemu se má ale dozvídat, jak žijí nějací indiáni? Takoví divoši! Vždyť v tom svém pralese prý běhají docela nahatí! Akorát jí to poplete hlavu. Takové děvče se má učit vařit a šít, vést domácnost a vychovávat děti! Ne se krčit někde na půdě a tajně tam hltat stránky!

„Johano, kde vězíš!“ volá proto paní Magdaléna rozzlobeně a už se zase hrne na půdu. No jasně! Johana tu sedí na trámku, zabraná do čtení tak, že ji ani neslyší. Magdaléna se na chvilku zarazí – v tom proudu podvečerního světla, které sem dopadá půdním okénkem, vypadá skoro jako andělé na starých obrazech. Zapadající slunce se jí třpytí v dlouhých zlatavých vlasech a na klíně jí leží kniha, kterou jí nejspíš zase půjčil ten mladý luterský farář od sv. Jindřicha. Johana v ní listuje útlými, skoro průsvitnými prsty. - Trvá to ale jen okamžik, paní Magdaléna není přeci žádná citlivka. Přiskočí k Johaně a vykráká ji za ty zlaté vlasy, až děvčeti bolestí vhrknou slzy do očí!

„Hybaj dolů! To nemáš nic lepšího na práci, než se tu věčně zašívat s knížkou? Dobře víš, že Oldřich přijede každou chvíli! Já nevím, kde mi hlava stojí, a ty tu takhle lenošíš! Koukej mazat do kuchyně, čeká tě tam hromada nádobí. A tu knížku hned zítra faráři vrátíš, rozumíš? Nebo ne, já mu ji raději vrátím sama…“ rozhodne se paní Magdaléna.

A Johana se nebrání. Seběhne z půdy, v kuchyni se postaví ke škopku a bez reptání se pustí do práce. Co jí přitom ale táhne hlavou, se Magdaléna naštěstí už nedozví. Večer se Johanka ještě pozdraví s Oldřichem, který konečně, celý uprášený, dorazil z Franekeru. Z oslavy na jeho počest se ale už omluví. Neuslyší tak, když se Oldřich chlubí, jak slavně při závěrečné disputaci na univerzitě obhájil své téze. Prý mu i učení mistři zatleskali! Nebude ani, jako už tolikrát, svědkem nekonečných debat mezi exulanty, kteří se věčně jen dohadují, kdy se vrátí domů a jak přitom naloží s Habsburkem! I Johana tuší, že k tomu nikdy nedojde. A ani neochutná ty báječné koláče, které na Oldřichovu oslavu napekla jeho paní matka. Jsou trojbarevné, s mákem, povidly i s tvarohem, zdobené mandlemi a hrozinkami. Hosté nad nimi s úžasem vrtí hlavou – ta paní Magdaléna vždycky přijde s takovou novinkou! A cpou se jimi, jako by týden nejedli…

Než se ale Johana se všemi rozloučí a odejde do své komory v podkroví, zastaví se alespoň krátce s farářem od sv. Jindřicha. Těšila se na to setkání celý den. A Jiří – ano, Johanka už může mladému pastorovi říkat Jiří, ovšem jen tajně – jakbysmet! Nikdo totiž ještě neví, co ti dva spolu plánují! Snad za to může ta první knížka s obrázkem polonahého indiána s čelenkou z ptačích per, o které Johanka s Jiřím tak nadšeně mluvila. Anebo jen to, že se mu zkrátka tak líbí! Farář od sv. Jindřicha se ale rozhodl, že jeho pravé poslání je tam za mořem. Právě on jednou přinese těm pohanským divochům slovo Boží a světlo víry pravé! A Johanka, jeho žena, mu v tom pomůže! Už brzy požádá paní Magdalénu o její ruku!Zatím se ale vídají s Johankou jen tajně, při mších se hledají očima a Jiří jí půjčuje knížky. Čím bude jeho žena sečtělejší, tím pro něj jednou bude lepší pomocnicí v jeho poslání, říká si mladý pastor. - Je proto celý zmatený, když mu paní Magdaléna na druhý den sama vrací knihu, kterou nedávno své tajné nevěstě půjčil. Píše se v ní o různých nemocech a jak se dají léčit: rtutí, pouštěním žilou anebo podbělem. Je tam ale také, v hrubé rytině, vyobrazeno mužské a ženské tělo, jak je pánbůh stvořil…

„Takové knihy se pro mladou dívku vůbec nehodí, pane faráři!“ zlobí se Magdaléna. „To byste měl nejlíp vědět vy sám! A vůbec, nepřeji si, aby Johana takhle marnila čas. Zakazuji si, abyste jí knížky dál půjčoval,“ oboří se na kněze, až ji to samotnou překvapí! No ale co! Je to konec konců takový holobrádek. „Vždyť Johana je ještě trdlo,“ vyjede paní Magdaléna. Trochu se však přeci jen mírní, když vidí, jak ostře se na ni mladý pastor podíval. „Johanka je výjimečné děvče,“ odporuje hned také Jiří. „Touží po vzdělání! Není jako jiné dívky jejího věku, co myslí jen parádu.“ Bohužel, říká si paní Magdaléna…

„Jednou,“ pokračuje Jiří a pomyslí na jejich společné poslání za mořem, o kterém s Johanou zatím jenom sní. Hned se ale zarazí. Co jednou? Nač vlastně ještě čeká?! Johance je šestnáct let, stejně stará děvčata se už vdávají a mají děti, tak co to bude věčně odkládat? „Chceme se s Johankou vzít! Dáte mi ji za ženu?“ vyhrkne proto Jiří. A je to! To, k čemu už tak dlouho sbíral odvahu, je najednou venku.

Teď je ovšem zmatená paní Magdaléna! - Tak Johana se chce vdávat? Vždyť ještě neumí uvařit ani polívku! A za samotného pastora? Kdekterá dcerka z lepšího rodu by se takhle ráda vdala, v exilu je o slušné ženichy nouze. Johana je přitom jen sirotek, schovanka, trochu lepší služka! Myje nádobí! - Co ale Magdalénu zlobí nejvíc? Že se jí ti dva nejspíš scházeli přímo před nosem, a ona si ničeho nevšimla! Podívejme se na Johanu! Vypadá jako neviňátko, a přitom… Nadarmo se neříká – tichá voda břehy mele. Bůhví, jestli je ještě vůbec poctivá! Paní Magdaléna se zkrátka cítí zrazená.

Na druhou stranu – proč by ji neměla vyvdat? Tu milou, veselou, a přitom poslušnou dcerku, kterou by si tak ráda strojila, v ní stejně nenašla. Johana sice udělá, co se jí nařídí, Magdaléna ale dobře ví, že je taky plná tichého vzdoru! Nikdy se doopravdy nepřizpůsobí, neohne, jak by si Magdaléna přála. Nakonec si tím svým nenápadným způsobem vždycky prosadí svou. A pekař ji v tom ještě podporuje! Špitají si věčně spolu, jako dva spiklenci. Tak co se s ní má Magdaléna dál zlobit? Ke všemu pod vlastní střechou…

„To je ale překvapení!“ řekne proto a pokusí se o úsměv. Vyšel jí ale trochu nakřivo. „Tak z naší Johanky bude nevěsta…“ - A za pár týdnů se skutečně v pekařově domě strojí svatba a znovu se pečou koláče a dorty. Paní Magdaléna na ni pozve kdekoho, vždyť je přeci skoro tchyní zdejšího pastora! Ať si ty ženské z panských rodů, co nad ní dlouho ohrnovaly nos, třeba puknou vzteky! Teď se bude jinak nosit ke sv. Jindřichu na nedělní bohoslužby, když při nich bude kázat její zeť!

Jaké je ale její překvapení, když Jiří rovnou při svatebním veselí oznámí, že už brzy popluje se svou mladou ženou do Ameriky. Do té strašné země, kde po prérii běhají polonazí divoši! A že jim tam budou spolu kázat slovo Boží! Kdo to ale kdy viděl, aby ženská obracela pohany na víru, pomyslí si paní Magdaléna! Ke všemu takové trdlo jako Johana?! – Užasle se na ni podívá, Johanka na ni přitom hledí zpříma a dlouho, tentokrát zrak nesklopí. Uhnout pohledem musí Magdaléna…

Nijak proto nelituje, když za měsíc z Pirny skutečně vyjíždí vůz s novomanžely, vrchovatě naložený bednami a koši s domácí výbavou. Farář ale za moře veze také balík knih, ty tam prý budou zvlášť vzácné! Je tam i ta Johanina s indiánem. A také biblí kralická, z bratrské tiskárny v polském Lešně… Mladí manželé mají před sebou dalekou cestu. Míří do přístavu v Brémách, odkud je plachetnice dopraví až do Nového Amsterodamu. Tedy dá-li Pánbůh, aby ve zdraví dopluli. Všichni při loučení v Pirně vědí, že se už co živi neuvidí. Pekař má v očích slzy.

A i když cesta na bachraté plachetnici z Brém do budoucího New Yorku trvala dlouhé týdny, Jiří s Johanou ji přežili. Jejich loď přitom překonala i bouři, kdy se přes její palubu valily vysoké vlny a příď se vzápětí propadala do vodních hlubin jak do propasti. Klečeli přitom oba ve své kajutě a společně se modlili. A modlili se, i když plachetnice uvízla v dlouhém bezvětří uprostřed oceánu a jejím pasažérům už docházela i voda na pití. Chléb, který si vezli s sebou, byl už dávno pokrytý plísní a maso prolezlé červy. A znovu se modlili, když se na obzoru konečně objevila země – Amerika! Z lodi ale vystupovali po všech těch útrapách bledí, zesláblí hladem i mořskou nemocí, sotva se drželi na nohou. Jen na Johance bylo už znát, že je v naději…

Dlouho se ale ve městě plném holandských obchodníků nezdrželi. Sotva se jen trochu zotavili z hrozné plavby, už je to hnalo dál, na západ. Znovu proto naložili na vůz bedny a koše, i ten balík knih, a vydali se na cestu. Kdesi přitom Johana přivedla na svět dcerku, dali jí jméno Marie. Pak se ale všechny stopy po faráři Jiřím a jeho ženě Johance, původem z Čech, zcela ztrácejí. Skupina českých bratří, bylo jich na tři stovky, která přišla do Ameriky v roce 1738, o nich už nic neslyšela. Nikdo se tak samozřejmě nedozvěděl, jak si indiánské děti ještě několik zim v týpý hluboko v prérii z dlouhé chvíle prohlížely ty divné věci, co tu zůstaly po těch dvou běloších. Prý se jim říká knihy. Děcka se mohla smíchy potrhat, když tam viděla i ten obrázek polonahého indiána s čelenkou z ptačích per!

A Jiří s Johankou se samozřejmě nikdy nedozvěděli, co potkalo paní Magdalénu. Oldřich jí sice dál dělal pomyšlení, alespoň na čas se z něj stal jeden z mužů exilu. Zato za Zdeňka aby se styděla! Ještě za třicetileté války bojoval ve švédském vojsku proti Habsburkům. Už v r. 1640 ale přeběhl na druhou stranu a brzy dokonce velel císařskému pluku kyrysníků. A také konvertoval ke katolíkům, jak jinak! Vyneslo mu to nejen majetek, ale i povýšení, stal se jedním ze zemských hrabat. Byl také členem dvorské válečné rady ve Vídni a jako polní maršálek velel i při její obraně, když ji v roce 1683 obléhali Turci. Stačil se přitom třikrát oženit, hrad ve vsi Milešově přestavět na zámek, a ještě nad ní vybudovat kostel sv. Antonína s rodinnou hrobkou. Paní Magdaléna z Údrče se toho naštěstí už nedožila. Jeho děd Kaplíř ze Sulevic, popravený na Staroměstském na rynku, aby se ale ve svém hrobě obracel zlostí! - Co z toho se však dnes, s odstupem víc jak tří století, ještě počítá?